Za polární září do Laponska

Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že zažiji to, co jsem zažil loni touhle dobou, těžko bych mu uvěřil. Nastal však sled takových událostí, že jsem se loni koncem ledna procházel po městě Kiruna na severu Švédska, řídil drahé Volvo 220 km za polárním kruhem po Laponsku a také po večerech sledoval fascinující polární záři na vlastní oči. To vše se skupinou kamarádů ze Španělska, Francie, Itálie a dalších zemí Evropy.

Roční studijní pobyt v Estonsku předurčil několik cest po celém regionu, a tak na leden vyšla švédská verze Laponska s výchozím bodem v hornickém městě Kiruna. 16-ti hodinová cesta vlakem ze Stockholmu do Kiruny sice sebrala dost sil, ale následující dny stály zato. Návštěva obrovského dolu společnosti LKAB na železnou rudu byla povinností. Jedná se o jeden z největších dolů podobného zaměření na světě, těží se až do hloubky 1200 metrů a při prohlídce se člověk dostane až 700 metrů pod zemský povrch. Dle současných rozhodnutí pravděpodobně způsobí přesun velké části 19-ti tisícového města včetně centra, jelikož byla objevena nová těžební ložiska právě pod výraznou částí zastavěného katastru. V Kiruně, kde je těžba zdrojem příjmů většiny obyvatel, by to asi ani jinak nešlo.

Půjčení aut v půjčovně nebylo překvapivě až tak drahé, a tak byl jasným cílem 2 hodiny vzdálený nezamrzající norský přístav Narvik s okolními fjordy, známý také bitvou z druhé světové války. Cesta vedla přes švédský národní park Abisko a díky skvělému vybavení zapůčených aut značky Volvo, nebyly ani tvrdé severské podmínky problémem.

Hlavní důvod celé výpravy však byla polární záře - aurora borealis. Každý večer jsme chodili daleko za město, kde bylo omezeno světelné znečištění, za lovem tohoto jedinečného zážitku. Dvakrát jsme se vraceli bez úspěchu, za to s dostatečným počtem promilí v krvi ze zahřívající vodky. Potřetí jsme měli štěstí. Neuvěřitelné zelenavé představení na obloze se spustilo kolem jedné hodiny ranní a trvalo přibližně dvě hodiny. Stát tam na louce pokryté metry sněhu v mrazivých teplotách kolem -20°, v absolutním tichu a pozorovat měnící se zelené scénérie, to byl zážitek, který dokázal dojmout i mě. To byl zážitek, kvůli kterému stála ta dlouhá cesta přes 2/3 Švédska, těch 250 Euro i cokoliv jiného.

Jsem nesmírně vděčný za celý rok, který jsem mohl díky studiu v zahraničí absolvovat a za všechny zážitky, které si sebou ponesu celý život. Jsem vděčný za to, že žiji v době, kdy jsou podobné možnosti dostupné téměř všem a kdy mají lidé z různých koutů světa možnost být si blíže, než kdykoliv předtím.