Seděla tam smutně. Koukala pod židli, vypadalo to, jako když hledá ztracenou naúšnici nebo prstýnek. Na zemi ale nic nebylo. Pokud nebereme v úvahu tunu prachu, pár vajglů a střepi skla. Když vstala nikdo se neohlédl. Nebyla ošklivá, byla však strašně obyčejná. Nebylo nic co by jí pro ostatní dělalo zajímavou. To byl její problém. Nekonečná průměrnost.
Autobus jel za 10 minut. Mrzlo. Na zastávce byl už jenom ležící ožrala na lavičce a mladý kluk v obleku. Měla obrovskou chuť na cigaretu. Uvědomila si, že si nepamatuje situaci, kdy by se jí chtělo kouřit víc než nyní. Neviděla však řešení. Všechny obchody už byly dávno zavřeny, ptát se ožrali mělo asi tak stejný smysl jako ptát se revizora na jízdenku a kluk v obleku v ní probouzel obrovský pocit studu. Byl mladší, nejméně o 5 let. Přesto se styděla jej oslovit, natož požádat o cigaretu. Bůh ví jestli vůbec kouří ? Vlastně neví, protože neexistuje, opravila sama sebe. Párkrát obešla odpadkový koš, dvakrát přečetla nástěnku s realitamy ve výloze malé drogerie za zastávkou a stále více mrzla. "Proč sem si kurva oblíkla tuhle zatracenou sukni, když je zima jak ve Vladivostoku ? Stejně to bylo k ničemu, zase mě nikdo neoslovil, zase jedu domů sama se smradlavym řidičem autobusu, polospícím ožralou a nějakym mlaďochem v saku, co si o sobě myslí určitě bůh ví co ... " Vlastně neví, neexistuje.
Autobus konečně dorazil. Cesta trvala asi tak 20 minut. Nuda překračující hranice únosnosti. Pohled z okna viděný tisícekrát. Alespoň bylo teplo.
Bydlela na konci linky. "Konečná zástávka, prosíme vystupte" ozval se hlas ženy hlásící, co se na trase dějě. Znala každou zastávku nazpaměť, mohla klidně z patra nahradit tenhle všední hlas. Od zastávky to měla domů jen pár metrů. První barák, přesto se zase po cestě třásla zimou. Tentokrát už šla sama, ožrala zůstal spát v autobuse i přesto, že na něj řidič autobusu už dobrý tři minuty v kuse křičel a pravděpodobně namyšlenej mládenec vystoupil v půli trasy.
Odemkla dveře bytu, svlékla se sebe oblečení včetně tý zatracený sukně a usedla do křesla. Zapla televizi a přepínala mezi stanicemi s nadějí, že narazí na něco koukatelnýho. Marná to naděje. V lednici byl jen bílý jogurt, máslo, mléko a dva pomeranče. Neměla hlad, přesto snědla jogurt, který si odpoledne koupila na snídani. Nemyslela na to, co bude snídat další den. Další zbytečná starost, která za to nestojí. Tenhle problém bude řešit až skutečně nastane.
Uprostřed zoufalého přepínání se ozval zvonek. Nevěděla, co má dělat. V tuhle noční dobu nikdo nidky nezvonil. Byla nahá, chvíli váhala že neotevře. Nakonec na sebe hodila župan a opatrně potichu nahlédla do kukátka ve dveřích. Byl to soused, asi tak o 7 let starší. Nebyl nijak přitažlivý a nikdy se spolu nebavili dýl než 20 vteřin nutných pro klasickou zdvořilostní konverzaci typu:
"Dobrý den."
"Dobrý den pane Klančík."
"To je dneska zase zima co?"
"Strašná, snad už přijde brzy jaro"
"Taky si říkám, tak se mějte ... "
"Nashle."
Co tak asi může v jednu ráno chtít, pomyslela si. Stále váhala, zda má otevřít. Nakonec otevřela.
"Dobrý den pane Klančík, co potřebujete ?"
"Dobrý večer, omlouvám se, že ruším tak pozdě. Víte vybil se mi mobilní telefon a všiml jsem si nedávno, že máte stejnou zančku jako já. Ráno očekávám důležitý pracovní hovor a nemůžu nikde najít mojí nabíječku. Tak mě napadlo, jestli bych nemohl zkusit, zda ta vaše nebude pasovat do mého telefonu?"
"Ale to víte že jo, hned ji donesu, malý moment ..."
Odešla do svého pokoje a nechala pana Klančíka čekat na chodbě před bytem. Asi po třech minutách se vrátila zpátky.
"Tak tady je, omlouvám se, mám tam trochu nepořádek a nemohla jsem tu mrchu taky najít .. "
"Vypadá to, že dneska je nějaká špatná karma pro hledání nabíječek. " Odpověděl pan Klančík.
Usmála se. Už jí nepřipadal nijak neatraktivní. Byla v situaci kdy byla ochotná přijmout téměř kohokoliv alespoň trochu normálního. Pan Klančík sáhl po nabíječce a nenápadně se dotkl její ruky. Trochu vylekaně ucukla zpět.
"Tak mě tak napadlo, možná tu nabíječku budete zítra potřebovat a já budu až do 6 v práci. Možná by bylo lepší, kdybych si telefon nabyl tady a nabíječka vám tu pak zůstala. Stačila by mi hodinka, víc nepotřebuji, jen na ten ranní hovor. Mám doma výborné víno z Moravy, domácí. Co vy na to ?"
Tohle jí hodně zaskočilo. Podobnou nabídku už neměla víc než rok. A navíc hned dva signály ukazující na zájem pana Klančíka o ni. Je to vůbec pravda, pomyslela si. On má o mě zájem !!! Šance, která se nemusí zase měsíce opakovat.
"Víte, já jsem si svůj mobil nabíjela včera, takže baterii mám téměř plnou. Nabíječku si klidně můžete nechat do zítřka a přinýst mi jí večer po práci."
A ani na to víno by jste neměla chuť ?"
Co to sakra dělám, řekla si. Proč ho nepozvu dál a neotevřeme si láhev vína, nesedneme si na gauč, nepustíme si hudbu, nepopovídáme si, proč se nenápadně postupně nepřibližovat až vzájemně ucítíme tělesné teplo jeden druhého, proč se nedotknout a zažít to příjemné šimrání v bříše, proč se nepolíbit, proč ho nenechat ze mne strhnout ten starý župan a pomalu a něžně prozkoumávat moje tělo ... ?
"Víte já už jsem celkem unavená, a zítra brzo vstávám. Víno mám opravdu ráda, tak snad někdy příště."
"Dobrá, každpopádně mnohokrát díky za tu nabíječku, zítra jí donesu."
"Dobrou noc"
"Dobrou noc"
Krávo blbá, cos to sakra udělala. Co se to s tebou sakra děje ? To seš uplně pitomá nebo co ? Proč si toho chlapa nepozvala dál, začala se ptát sama sebe. Opravdu už přestávala rozumět sama sobě. Na co sakra čeká ? Proč se vyhýbá možnosti sexu a vztahu, když po obojím tak zoufale touží. Sama sobě nerozumí.
A pan Klančík už s nabídkou vína nikdy nepřišel.
Autobus jel za 10 minut. Mrzlo. Na zastávce byl už jenom ležící ožrala na lavičce a mladý kluk v obleku. Měla obrovskou chuť na cigaretu. Uvědomila si, že si nepamatuje situaci kdy by se jí chtělo kouřit víc než nyní. Neviděla však řešení. Všechny obchody už byly dávno zavřeny, ptát se ožrali mělo asi tak stejný smysl jako ptát se revizora na jízdenku a kluk v obleku v ní probouzel obrovský pocit studu. Byl mladší, nejméně o 5 let. Přesto se styděla jej oslovit, natož požádat o cigaretu. Bůh ví jestli vůbec kouří ? Vlastně neví, protože neexistuje, opravila sama sebe. Párkrát obešla odpadkový koš, dvakrát přečetla nástěnku s realitamy ve výloze malé drogerie za zastávkou a stále více mrzla. "Proč sem si kurva oblíkla tuhle zatracenou sukni, když je zima jak ve Vladivostoku ? Stejně to bylo k ničemu, zase mě nikdo neoslovil, zase jedu domů sama se smradlavym řidičem autobusu, polospícím ožralou a nějakym mlaďochem v saku, co si o sobě myslí určitě bůh ví co ... " Vlastně neví, neexistuje.
Autobus konečně dorazil. Cesta trvala asi tak 20 minut. Nuda překračující hranice únosnosti. Pohled z okna viděný tisícekrát. Alespoň bylo teplo.
Bydlela na konci linky. "Konečná zástávka, prosíme vystupte" ozval se hlas ženy hlásící co se na trasa dějě. Znala každou zastávku nazpaměť, mohla klidně z patra nahradit tenhle všední hlas. Od zastávky to měla domů jen pár metrů. První barák, přesto se zase po cestě třásla zimou. Tentokrát už šla sama, ožrala zůstal spát v autobuse i přesto že na něj řidič autobusu už dobrý tři minuty v kuse křičel a pravděpodobně namyšlenej mládenec vystoupil v půli trasy.
Odemkla dveře bytu, svlékla se sebe oblečení včetně tý zatracený sukně a usedla do křesla. Zapla televizi a přepínala mezi stanicemi s nadějí, že narazí na něco koukatelnýho. Marná to naděje. V lednici byl jen bílý jogurt, máslo, mléko a dva pomeranče. Neměla hlad, přesto snědla jogurt, který si odpoledne koupila na snídani. Nemyslela na to co bude snídat další den. Další zbytečná starost, která za to nestojí. Tenhle problém bude řešit až skutečně nastane.
Uprostřed zoufalého přepínání se ozval zvonek. Nevěděla co má dělat. V tuhle noční dobu nikdo nidky nezvonil. Byla nahá, chvíli váhala že neotevře. Nakonec na sebe hodila župan a opatrně potichu nahlédla do kukátka ve dveřích. Byl to soused, asi tak o 7 let starší. Nebyl nijak přitažlivý a nikdy se spolu nebavili dýl než 20 vteřin nutných pro klasickou zdvořilostní konverzaci typu:
"Dobrý den."
"Dobrý den pane Klančík."
"To je dneska zase zima co?"
"Strašná, snad už přijde brzy jaro"
"Taky si říkám, tak se mějte ... "
"Nashle."
Co tak asi může v jednu ráno chtít, pomyslela si. Stále váhala zda má otevřít. Nakonec otevřela.
"Dobrý den pane Klančík, co potřebujete ?"
"Dobrý večer, omlouvám se, že ruším tak pozdě. Víte vybil se mi mobilní telefon a všiml jsem si nedávno, že máte stejnou zančku jako já. Ráno očekávám důležitý pracovní hovor a nemůžu nikde najít mojí nabíječku. Tak mě napadlo, jestli bych nemohl zkusit, zda ta vaše nebude pasovat do mého telefonu?"
"Ale to víte že jo, hned ji donesu, malý moment ..."
Odešla do svého pokoje a nechala pana Klančíka čekat na chodbě před bytem. Asi po třech minutách se vrátila zpátky.
"Tak tady je, omlouvám se, mám tam trochu nepořádek a nemohla jsem tu mrchu taky najít .. "
"Vypadá to, že dneska je nějaká špatná karma pro hledání nabíječek. " Odpověděl pan Klančík.
Usmála se. Už jí nepřipadal nijak neatraktivní. Byla v situaci kdy byla ochotná přijmout téměř kohokoliv alespoň trochu normálního. Pan Klančík sáhl po nabíječce a nenápadně se dotkl její ruky. Trochu vylekaně ucukla zpět.
"Tak mě tak napadlo, možná tu nabíječku budete zítra potřebovat a já budu až do 6 v práci. Možná by bylo lepší kdybych si telefon nabyl tady a nabíječka vám tu pak zůstala. Stačila by mi hodinka, víc nepotřebuji, jen na ten ranní hovor. Mám doma výborné víno z Moravy, domácí. Co vy na to ?"
Tohle jí hodně zaskočilo. Podobnou nabídku už neměla víc než rok. A navíc hned dva signály ukazující na zájem pana Klančíka o ni. Je to vůbec pravda, pomyslela si. On má o mě zájem !!! Šance která se nemusí zase měsíce opakovat.
"Víte já jsem si svůj mobil nabíjela včera, takže baterii mám téměř plnou. Nabíječku si klidně můžete nechat do zítřka a přinýst mi jí večer po práci."
A ani na to víno by jste neměla chuť ?"
Co to sakra dělám, řekla si. Proč ho nepozvu dál a neotevřeme si láhev vína, nesedneme si na gauč, nepustíme si hudbu, nepopovídáme si, proč se nenápadně postupně nepřibližovat až vzájemně ucítíme tělesné teplo jeden druhého, proč se nedotknout a zažít to příjemné šimrání v bříše, proč se nepolíbit, proč ho nenechat ze mne strhnout ten starý župan a pomalu a něžně prozkoumávat moje tělo ... ?
"Víte já už jsem celkem unavená, a zítra brzo vstávám. Víno mám opravdu ráda, tak snad někdy příště."
"Dobrá, každpopádně mnohokrát díky za tu nabíječku, zítra jí donesu."
"Dobrou noc"
"Dobrou noc"
Krávo blbá, cos to sakra udělala. Co se to s tebou sakra děje ? To seš uplně pitomá nebo co ? Proč si toho chlapa nepozvala dál, začala se ptát sama sebe. Opravdu už přestávala rozumět sama sobě. Na co sakra čeká ? Proč se vyhýbá možnosti sexu a vztahu, když po obojím tak zoufale touží. Sama sobě nerozumí.
A pan Klančík už s nabídkou vína nikdy nepřišel.
