Nedávno mne zaujala kritika výše finanční pomoci EU prezidentů České republiky a Polska, pro zemětřesením zničené Haity. EU uvolnila ihned po zemětřesení tuším 5 miliónů Euro. Oba prezidenti se do EU pustili s tím, že tato pomoc je naprosto nedostatečná ...
Jako okamžitá reakce je tato částka dle mého názoru adekvátní. Když k tomu přičteme finanční pomoc jednotlivých vlád členských států EU, jedná se o zajímavou částku, která by měla zabezpečit koordinaci přímé pomoci. Nemyslím si, že by to měla být EU, či jednotlivé státy, kdo by měl být hlavním zdrojem financí pro nápravu škod a obnovu Haity. Stát, či EU by měly zareagovat tak, aby se mohly okamžitě rozjet záchranné práce a aby byl dostatek prostředků pro dopravu potřebného materiálů do místa postiženého katastrofou. Zde ale jeho aktivita pomalu končí.
Dále už je iniciativa na samotných občanech. K čemu jinému zde máme dobročinné neziskové organizace. Právě ty by se po okamžité pomoci států měli stát koordinátorem zahraniční pomoci. Právě neziskové organizace znají většinou postižená místa nejlépe, jelikož zde mají své lidi, kteří by měli znát místní podmínky. Ty pak mnohem lépe dokáží určit, kam by měla pomoc směřovat a kde je použití finanční pomoci nejefektivnější. Dnes se mluví o více než 60 miliónech korun na účtech českých humanitárních organizací. Pokud bude jejich iniciativa pokračovat i nadále, mohlo by se konečné číslo dostat ke 100 miliónů korun. Podobné dobročinné akce jako koncerty, které se uskutečnily v Praze, mají smysl a myslím si, že všech účinkujících si je třeba vážit. Když připočteme dalších 26 států Evropské unie, částka se pohybuje řádově v miliardách. A to jsou občané starších členských států EU více zvyklí přispívat na podobné katastrofy, takže je možné předpokládat, že se zde vybere více peněz než u nás.
V české společnosti se bohužel vyskytuje přežitek, že všechno by měl vyřešit stát, případně Unie. Je to celkem paradoxní myšlenka vzhledem k tomu, že si většina lidí stěžuje na zbytečně "velký" státní aparát, na příliš institucí a úředníků a "diktát" z Bruselu. Když se však vyskytne příležitost pro občanskou společnost některé ze státních úkolů převzat tak, jak je tomu ve většině vyspělých států, všichni paradoxně čekají co udělá stát a když něco udělá, kritizují, že je to málo. Česká společnost se teprve učí, co je to správné fungování občanské společnosti na bázi neziskových humanitárních organizací a vůbec občanských sdružení, přebírajících funkce některých státních institucí. Po 40 letech centralizované státní činnosti se není čemu divit. Je logické, že zde podobné návyky u celých generací chybí. Už je to ale 20 let, co se situace změnila. Je čas se začít probouzet a fungovat tak, jak by občanská společnost ve fungující demokracii měla ...
