Ještě před 200 lety byl svět mnohem větší, než ten dnešní. Dostat se z jednoho kontinentu na druhý trvalo několik dní. Informace putovaly spolu s lidmi, nikoliv mnohem rychleji, jako dnes. Pojem globalizace teprve čekal, stejně jako slova internet, počítač nebo robot na objevení. Pro dnešního, informacemi z celého světa zahlceného člověka nepeředstavitelný svět. Svět obrovský, pomalý, starý, možná však bezpečnější.
Je to i zásluhou současné energetické krize, že jsem se pustil do této úvahy. Člověk si právě v době krize všímá problémů, které v časech klidu přehlíží. Jeden stát vypne plyn, kvůli státu druhému. Bez plynu je rázem půlka Evropy a tisíce lidí mrznou ve svých bytech. Nemají čím topit. Nejhorší na tom všem je, že tyto státy, nemají absolutně žádnou možnost jak ovlivnit svou situaci. Jsou plně závislé na jiném státu, který se ne vždy musí zabývat jejich problémy a potřebami. Jak je ten svět křehký ...
Opusťme plyn. Velmi podobná je situace s ropou a uhlím. U fosilních paliv však závislost jednotlivých států na jiných nekončí. Jsou státy, jako částečně i Česká republika, jejichž hospodářství je závislé na vývozu do států jiných. Export tvoří významný zlomek státních příjmů. Co když státy, které zboží a služby odkupují přestanou mít například v důsledku vlastních ekonomických problémů, či nějakého většího konfliktu zájem s exportérem obchodovat. Čím nahradit příjmy. Na druhou stranu jsou státy, které jsou výrazně závislé na dovozu surovin a potravin. Například Japonsko. Ale vůbec, kolik dnešních států je schopno vyprodukovat celou svou potravinovou spotřebu? V dnešním světě minimum, jelikož není problém potravinu dovézt od někud jinud. I když se pochopitelně pohybujeme v rovině hodně vzdálené teorie, co když se stane něco, co by tento celosvětový obchodní systém výrazně narušilo. Kde pak jednotlivé státy, bez obchodu s jinými vezmou všechny potřebné suroviny a potraviny pro svou existenci? Jak je ten dnešní svět křehký ...
Jsou státy závislé na příjmech z cestovního ruchu, jsou státy, jež jsou závislé na těžbě a prodeji nerostných surovin, jsou státy, jež jsou významnými obchodními a finančními centry, avšak ničím jiným. Jsou státy, které jsou významnými přepravci surovin a informací. Je však zoufale málo států, které jsou nezávislé na jiných. Obecně jsou to zejména světové supervelmoci typu Ruska, USA, případně Číny. Mezi tyto supervelmoci bych rád zařadil i Evropskou Unii. Ta má však jeden velký problém oproti ostatním. Ať se snaží jak chce, nikdy se nezbaví své energetické závisloti na jiných. Tím je její pozice mezi supervelmocmi výrazně omezena.
V šíleně rychle pokračující globalizaci vidím ještě jeden problém. Lidé mají pomocí internetu a jiných komunikačních technologií prakticky bezprostřední přístup k informacím a událostem z celého světa. Sledují dění za oceány, v jiných zemích, ale naopak se vytrácí zájem a čas věnovaný tomu, co by pro ně mělo být přirozeně tím nejdůležitějším. Totiž zajímáním se o místo svého bydliště, místo svého působení a života. Spousta z nás sledovala volbu amerického prezidenta, spousta ví o zemětřeseních v Asii, spousta sleduje dění na zaoceánských burzách a pády amerických bank. Kdo ale ví, co probíralo místní zastupitelstvo na svém posledním zasedání? Kdo ví jaké změny se chystají v městě, kde bydlí?
Globalizace způsobuje závislost jedněch států na druhých. Je to sice nebezpečné a křehké, na druhou stranu je možné, že právě toto provázání světa umožní udržet dlouhodobě celosvětový mír. Nezbývá než v to doufat, jelikož pokud ne, následky budou tragické ...
