Jak mě začal bavit fotbal

Fotbal je hra udivující lidi po celém světě. Je tolik populární proto, že se může hrát a hraje všude. Já jsem jej začal hrát přibližně v šesti letech, z důvodů šestiletého kluka. Hráli ho kamarádi, hráli ho ti super chlapi v televizi a koukal na to každej. Šestiletý kluk nepřemýšlí o slávě a penězích, ale vidí ve fotbale něco, co by dělat měl, protože to dělají nebo na to koukají skoro všichni.

Později se kluk ocitne v mládežnických kategoriích. Tam už funguje určitý herní systém, tréninky mají jasné cíle, hráči nepřestanou hrát při každém přeletu letadla nad hřištěm a do dění bohužel často vstupuje třetí strana, určující výsledkový vývoj soutěží. V tomto věku jsem i já začal koketovat s myšlenkami hvězdného života fotbalisty, obrovských příjmů a velkých, televizních zápasů v dresu nějakého velkoklubu. 99% takto přemýšlejících nakonec zůstane jen u snění a záleží, jak rychle si dokáží uvědomit realitu.

Většině to trvá poměrně dlouho a někteří na to nepřijdou nikdy. Z počátku je to pro hráče pozitivní vlastnost, pravděpodobně na sobě dře, tvrdě trénuje a předvádí slušnou hru. Úspěch ale stále nepřichází a naopak se dostavuje frustrace, zklamání. Tito hráči pak často v mužských kategoriích hledají útěchu v amatérských smlouvách, snaží se z jejich působení v jakémkoliv klubu dostat co nejvíce peněz, mění kluby jak na běžícím pásu a na spoluhráče v kabině působí arogantně. Co je však nejhorší ? Chovájí se tak, jako by byli doopravdy těmi hvězdami, kterými se toužili stát v mládí, i když do nich mají možná mnohem dál, než méně ambiciózní spoluhráči.

Já sem mou pozici ve fotbalovém světě pochopil celkem brzy. A myslím si, že díky tomu jsem objevil krásu hry samotné a právě v tom okamžiku mě začal fotbal doopravdy bavit. Nemyslím si, že bych byl bez ambicí, že bych byl necílevědomý lenoch. Odehrál jsem 90 zápasů v mužském krajském přeboru, což není špatná soutěž, dokonce jsem občas dostal i nějakou tu korunu. Přesto jsem byl nejšťastnější v týmu hrající okresní přebor. Proč ? Skládal se z hráčů, kteří si brzy uvědomili na co mají a hráli fotbal pro potěšení ze hry. A věřte mi, je radost hrát v týmu plném podobných lidí.

Bohužel jak už tomu občas bývá, malý vesnický klub se po několika postupových sezónách za sebou rozpadl z finančních důvodů. V současné době hraji 1.A třídu. O tom, kde budu hrát jsem se ale nerozhodoval podle soutěže, hřiště, vybavení klubu nebo finačních podmínek. Zajímalo mě, koho potkám v kabině a s kým budu trávit svůj volný čas. A tak teď sedím doma, s límcem na krční páteř a oteklým kotníkem, na což stačil jediný přípravný zápas a už se těším, až budu zase moci začít trénovat, hrát a užívat si této dokonalé hry. S vědomím toho, že o prožitek jde ve fotbale především a ten je o to příjemnější, když jsou okolo lidé, s kterými si rozumíte.