Komunita by mohla mít jinou budoucnost, kdyby se zastavila a podívala zpět, znovu nastavila svůj model chování a života a nebála se tolik věcí, kterých se bát nemusí. Tento strach je přirozeně v nás už od narození. Je však potřeba jej prolomit a změnit takto poznamenanou mentalitu. Opustit styl života kultury socialistické republiky a přijmout integrační nástroje, zejména ten nejdůležitější, kterým je jazyk. To jazyk slouží jako spojovací most, pomůže zvýšit odbornou úroveň v povolání, zapojit se do pracovních sdružení (v ČR „odborů“), abychom si vzájemně mohli pomáhat. Je třeba vytvořit nový systém, novou koncepci a řídit se zásadami postavenými na hodnotách mravní vyspělosti a pokroku.
Praha 28/01/2008 Xuân Cang
Proč se vietnamská komunita neintegruje? Proč má špatný obraz v médiích? V ČR dnes žije zhruba 70000 Vietnamců - jde o výsledek migrace, která začala zhruba v 70. letech minulého století. I přes několik desetiletí trvající migraci se však vietnamská komunita stále podobá ostrůvku uprostřed Evropy, se svými specifickými problémy; nejen s těmi, s nimiž bývá spojována médii. Jakožto příslušník vietnamské komunity bych se rád v tomto článku pokusil výše zmíněné problémy vysvětlit. Jsem si vědom, že jde o můj subjektivní pohled a existuje celá řada dalších úhlů pohledu na vietnamskou komunitu ve východní Evropě a v ČR zvláště.
Za komunistické éry přijížděli do Československa vietnamští dělníci za prací a studenti za studiem. Byli silně ovlivněni systémem vzdělávání během války ve Vietnamu, v němž byl problém války a vlasti nadřazen všemu ostatnímu, proto i navazování vztahů s cizinci (zde Čechoslováky) se považovalo za vlastizradu. Možnost výjezdu za prací do zahraničí byla chápána jako milodar státu a přidělována v prvé řadě státním zaměstnancům a příbuzným. Veškerá usnesení vietnamského konzulátu byla tehdy brána jako jediné závazné modely chování, přestože řada z nich byla nesmyslných a porušovala základní lidská práva. Tento fakt a současně omezená doba kontraktu, v rámci něhož Vietnamci přijížděli, způsobily, že Vietnamci neměli žádné dlouhodobé cíle. Naučit se místní jazyk jim připadalo zbytečné, proto i po desetiletích nemluví řada z nich dobře česky. Ačkoli politické změny i reálný život ve Vietnamu a v ČR vymítily tržní zaostalost vietnamského státu, zatajování informací, zastrašování a vyhýbání se politickým debatám zůstaly hlavní politickou orientací. Realita života následně zapříčinila, že vietnamská komunita ve východní Evropě začala vydělávat peníze bez jakýchkoli zábran.
Vraťme se do nedávné minulosti: pozemková reforma po srpnové revoluci zničila sociální vztahy vesnických komunit a jejich morální hodnoty. Bohatství bylo považováno za prohřešek, severní Vietnam ovládla chudoba, hladomor a blud. Po roce 1945 v severním a po roce 1975 i v jižním Vietnamu zničila politická moc soukromé podnikatele a vyvrhla je na okraj společnosti. Podnikatelé měli tehdy ve Vietnamu těžké období, byli spojováni s “nepoctivým” či “černým“ obchodem. Dodnes platí, že způsob obchodu odchýlený od normy je považován za podvodný. Vyrůstání v takovém prostředí způsobilo, že Vietnamci ve východní Evropě ztratili vztah k přirozenému způsobu vydělávání peněz, respekt k pravidlům a morálce, nehledě na kvalitu vlastního života. Výsledkem toho je nelegální obchodování s cigaretami, pašování lidí přes hranice, černý obchod, přepadávání aj.
Chudoba a strádání změnilo mnoho Vietnamců žijících ve východní Evropě v pouhé „stroje na vydělávání peněz“, neznající odpočinek a dovolenou. V 21. století je pro ně na prvním místě materiální hodnota. Po desetiletích úmorné práce mají sice zajištěný život po ekonomické stránce, jen málokdo z nich však přemýšlí o jeho smysluplném využití.
Spousta Vietnamců neviděla několik let své rodiče, svého manžela či manželku a je toho názoru, že pošle-li manželce a dětem peníze, splní tím manželské a rodičovské povinnosti. Mnoho Vietnamců mluví o rodině jako o jedné z nejvýznamnějších hodnot vietnamské kultury. Ve skutečnosti si však málokdo dělá starosti s tím, že je od rodiny odloučen. Od války uplynulo 30 let, přitom Vietnamci stále navazují na tradici „manžel na jihu a žena na severu“; pouze s tím rozdílem, že manžel je dnes v Evropě a manželka v Asii.
A k čemu to vede? Nemoc je pro Vietnamce „neznámá věc“, Vietnamci nesmějí onemocnět. Touha dobře žít jim nedovolí, aby se zastavili. Každý, kdo odejde od rodiny, nese s sebou břemeno povinností vůči těm, kteří zůstali doma. Mnoho lidí odchází jako „slepí a němí“ - do neznáma a naprosto nevybaveni informacemi. Přesto se stávají pro své příbuzné nadějí.
Zatímco sport je pro mnohé Čechy nepostradatelnou aktivitou, jen málo Vietnamců má na podobné aktivity čas. Sportů, které Vietnamci v ČR provozují, je navíc omezené množství. Záleží na tom, které jsou zrovna v módě - dříve to byl tenis, dnes je to golf. I když jsou Vietnamci pilní, většina z nich na tak finančně náročný sport, jako je tenis, nemá peníze, o golfu ani nemluvě.
Většina Vietnamců v ČR rovněž nemá žádné odborné vzdělání v oboru, v němž podniká. Práci, kterou Vietnamci vykonávají, se naučili proto, že museli, aby se zde uživili. Tím, že jich chybí odborné zaměření, také nedosahují stanovených cílů. Množství Vietnamců, kteří pracují ve svém oboru, je opravdu velmi málo.
Vietnam přešel od socialistického plánování k výhradně tržní ekonomice. Stal se tím bohužel úrodnou zemí i pro ty, kteří v honbě za ziskem nehledí na dodržování zákonů. Moc peněz otevřela prostor pro lidi, kteří jdou za ziskem za každou cenu. Diktát peněz je současně spojen s vychloubačstvím a vietnamský národ bohužel upoutal. Velcí šéfové ve vládě i mimo ní stále mluví o ekonomice jako o současném trendu a nové strategii. Neslyšel jsem však, že by někdo z nich mluvil o ekonomické morálce.
Co také nepochopím, je, že vietnamská komunita ve východní Evropě a potažmo v ČR žije několik desítek let v srdci demokracie, přitom stále podléhá přímému vlivu psychiky vlastního národa a nepociťuje svá základní práva, která jim umožnila demokratická společnost. Všechno řeší „vlastním způsobem“, i v případě, že je to pro ně nevýhodné. Byl jsem v šoku, když jsem slyšel o mladém muži, který ztratil pas a za vyřízení nového musel zaplatit 25 tisíc Kč! Proč? Moc peněz amorálně profituje z neznalosti panující v komunitě.
Proč stále - uprostřed Evropy - slýchám, jak si lidé mezi sebou říkají: „mluv potichu, jsou tady policisté.“? Strach provází vietnamskou komunitu neustále. Chápu, že Vietnamci mají strach o sebe a o své známé. Proč ale vietnamská komunita v ČR nemluví o politice? I mládež, která vyrůstala v demokratické společnosti, se vyhýbá webovým stránkám na toto téma v jejich mateřském jazyce. Proč časopisy o demokracii nemohly být vydávány ve vietnamských obchodních centrech? Protože na vietnamskou komunitu ve východní Evropě stále doléhá diktátorský stín a neustále tlačí na každého Vietnamce. Žít ve společnosti se spoustou zákonů, ale využívat jen „zákonů džungle“, se stalo kulturní tradicí. Peníze se staly náhradou za vše, spolehlivým prostředkem k vyřešení všech problémů: můžou smazat hříchy a vinu, je možné si za ně koupit svobodu, pořídit falešný pas a vycestovat do zahraničí aj.
Stát se nástrojem moci peněz a ještě si jí vážit – to chápu jako hříchy a trestuhodné slabiny naší vlasti. Slýchávám o Vietnamcích ze zahraničí, kteří se vracejí do vlasti jako lidé milující svůj národ. Své těžké balíky peněz umějí utrácet na správných místech. Ačkoli úřady vědí, že jejich peníze pocházejí z pěstování marihuany nebo z obchodování s lidmi, zavírají nad tím oči. Tito Vietnamci jen natáhli svou diktátorskou paži do demokratických zemí, aby znemožnili lidem myslet si, diskutovat a demokraticky jednat.
Komunita by mohla mít jinou budoucnost, kdyby se zastavila a podívala zpět, znovu nastavila svůj model chování a života a nebála se tolik věcí, kterých se bát nemusí. Tento strach je přirozeně v nás už od narození. Je však potřeba jej prolomit a změnit takto poznamenanou mentalitu. Opustit styl života kultury socialistické republiky a přijmout integrační nástroje, zejména ten nejdůležitější, kterým je jazyk. To jazyk slouží jako spojovací most, pomůže zvýšit odbornou úroveň v povolání, zapojit se do pracovních sdružení (v ČR „odborů“), abychom si vzájemně mohli pomáhat. Je třeba vytvořit nový systém, novou koncepci a řídit se zásadami postavenými na hodnotách mravní vyspělosti a pokroku.
