Sankt Petěrburg sice nikdy nevypadal lépe a nikdy nebyl vstřícnější k turistům než dnes, kvůli oslavám třístého výročí založení byla v centru města opravena většina fasád a prezident Putin (původem z Leningradu) zde hostil vrcholné setkání představitelů G8, aby zvýšil prestiž Sankt Petěrburgu v zahraničí. Je tedy nejvyšší čas vyrazit na průzkum trhu :-)
McDonalds, Nivský prospektLibor Witassek, 2010
Na letišti Pulkovo v Sankt Petěrburgu jsem přistál v 16:00 místního času. Má první návštěva byla doprovázena zvědavým výhledem z okna letadla. Letiště je rozsáhlé, míjíme "parkoviště" cca 20 dlouhodobě odložených Iljušinů a přijíždíme k letištní hale, kterou navrhoval zřejmě stejný architekt, jako již dnes neexistující starou Ryzyni. Zapínám své jablíčko a blikne mi SMS, že se nacházím v roamingové zóně s připojovacím poplatkem 80 Kč za každých 20 minut hovoru. Do hotelu mne veze taxikář, se kterým se ihned dám do řeči. Musím přece oprášit mé rádoby dobré znalosti ruštiny a být před jednáním dostatečně IN. Taxikář pravidelně brzdí a zrychluje, klasická jízda na brzdy, auto je evropské luxusní Volvo V70. Dobrý začátek, říkám si v duchu.
Dlouhé bulváry dělí od obrovských bloků panelových domů rozsáhlé parky a k mému údivu plné běžkařů, neboť zde je letos v březnu stále ještě pravá ruská zima. Můj nesmělý dotaz na poněkud trhavý styl jízdy následuje rychlá odpověď "My jsme tady Asie, to není jako u Vás v Evropě. Policajti dnes řádí a vybírají nově zvýšené pokuty." V očích se mi rozsvítilo, ihned se ozývá mé profesionální srdíčko konzultanta a tak radím, aby jel podle předpisů. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, "Policajti vybírají pokuty za přestupky i bez přestupků, já jen brzdím, aby zastavili toho přede mnou". Dobrá, nechám si raději své portfolio manažerských rad na později a přejdu nenápadně k diskuzi o ceně piva.
V hotelu jsem okolo 17.hodiny, je to francouzský Novotel se čtyřmi hvězdičkami, ty však ani v Rusku nejsou červené, ani pěticípé, ale klasické evropské ve stříbrné barvě. Trochu jsem v šoku, nad recepční svítí ceny za jednolůžkový pokoj od 6.000 - 8.000 Rublů, to je docela dost i na protřelého konzultanta z EU. Naštěstí se ukazuje, že máme díky ruskému klientovi korporátní slevu 40%, tak si dávám v baru drink zdarma na uvítanou, abych ten slevový kupón z recepce ještě někde neztratil.
Do večeře mám ještě 90 minut, tak se zeptám recepční "Jak se dostanu do centra?". Recepční, s nacvičeným úsměvem typickým pro prodavačky v amerických supermarketech, odpoví "Tady jste v centru!". Raději tedy upřesním svůj dotaz a ptám se na cestu k Zimnímu paláci. Musím se přece podívat na místo, kde začali bolševici vybíjet lidi jako jsem já, nejdříve zpupnou buržoazii a pak hned nás kapitalisty.
Vyrazil jsem naivně pěšky, mám přece 90 minut, za tu dobu projdu centrum Prahy 2 x tam i zpět. Odbočil jsem na hlavní Něvský prospekt a prodírám se davy desetitisíců lidí, provoz na obrovském bulváru jako na Karlově mostě o Velikonočním víkendu. Zapomněl jsem si fotoaparát, proto vytahuji pohotově svůj iPhone a cvakám ty obrovské paláce, nákupní centra z 18. století, nádherné uličky s kanály a také luxusní obchody i globální McDonalds, kolem kterého se prohánějí Hummery, Audi od A6 výše a Mercedesy se zatemněnými skly. Nikde nevidím očekávané Lady, Volhy ani Moskviče, vozový park je snad lepší než v Curychu, odkud jsem právě přiletěl.
Brzy jsem si vzpomněl na mou obdobnou procházku Paříží, nejen z důvodu velmi podobných paláců, soch, mostů, ale především s ohledem na vzdálenosti. Nohy mě po 60 minutách již docela bolí a prodírání se davy lidí mne poměrně unavilo. Zimní palác stále v nedohlednu, věže paláce se sídlem ruské admirality se sice trochu přiblížily, ale mým nyní již realistickým odhadem to k řece a zpátky do hotelu na večeři s klientem nestihnu. Nevadí, přecházím Něvský prospekt na druhou stranu a peláším zpět do hotelu. Zítra je taky den.
Setkání s klientem probíhá skvěle. Vytiskli si mou fotografii z Website a tak mne v recepci vítají s otevřenou náručí. Po výborném staroruském boršči se smetanou si dáváme všichni výbornou mořskou rybu a vynikající bílé víno. Poté se odebíráme k baru a zde načínáme velký doutník s pravým francouzským koňakem. Mé nadšení z velebných paláců, ze skvělé večeře i z milých klientů je obrovské.
Ráno vyrážíme do fabriky, je cirka 70 km za Petrohradem směrem na Talin. Vyjíždíme z centra po neuvěřitelně dlouhém bulváru, míjíme věže nádherných pravoslavných kostelů s pozlacenými vežičkami, velká sousoší hrdinů obklíčeného Leningradu a vjiždíme na klasický ruský venkov. Stovky spíše drobnějších dřevěných domečků, vždy s krásným ruským kostelíkem. Doposud to vše připomíná malebnou ruskou pohádku. Abych se probral ze snu do reality, můj ruský kolega mi sděluje, jak je zde život těžký, bez kanalizace, turecký záchod na dvoře, nezaměstnanost nezměřitelně vysoká. Obratem se mi vybavily vzpomínky na turecké záchody v Moldávii a tiše doufám, že ta včerejší ryba nezačne zlobit.
Po hodině jízdy vesnicemi a lesy s tradičními ruskými břízkami se vynořuje uprostřed starého zemědělského areálu nablýskaná bílá zářící fabrika, světe div se, s komíny, ze kterých jde jen čistá bílá pára. Na bráně mezinárodní ochranka, kanceláře jsou úhledné s nachystanou kávou, samovar nikde nevidím, tak si dávám čaj ze sáčku.
Nesmím zapomenout, že jsem přijel optimalizovat výrobní procesy a tak s kamerou a nezbytným vybavením vyrážím do výroby. Venku je mínus 10 stupňů, byl jsem prozíravý, vzal jsem si teplou zimní bundu, i když v Praze již bylo 18 stupňů nad nulou. Začínám měřit v hale, nefunguje však klimatizace a tak se po otevření dveří do výrobní haly zvedne uvnitře obrovský oblak páry, pracovní teplota vzduchu v hale dosahuje 42 stupňů Celsia. Ihned se začínám v té páře a horku potit a bunda jde dolů. V hale je cca 20 dělníků ve vzorném pracovním oděvu s logy tohoto mezinárodního výrobce. Po 15 minutách má elektronika přestává fungovat, vlhko a neuvěřitelné horko nejen pro stroje, a tak s točením v hlavě opouštím halu po hodině opět do venkovního mrazu. Na venkovním mrazu se třesu jako ratlík a potkávám personální ředitelku, která vidí mé kompletně propocené tričko i kalhoty,, s nezištným úsměvem se ptá "Jak to šlo?". S pokorou sděluji, že se do dá vydržet a vtipkuji se sdělením, že zde mají zaměstnanci finskou saunu zadarmo.
V kanceláři jsem oschnul a vzpomínám na poslední diskuze s odbory v české fabrice, kde nechtěli souhlasit s tím, že místo práce v době výpadku výroby půjdou čeští zaměstnanci na školení, kde jim zaplatíme oběd, nakonec odboráři spouhlasili, když se zaměstnancům k poskytnutému obědu zdarma ještě všem zaplatí mimořádné příplatky v hodnotě jednodenního cesťáku.
Po dvou dnech měření končím základní report a rusko-anglicky prezentuji výsledky ruskému managementu. Všem se zpráva líbí a tak se obratem dohodneme na pokračování projektu, nabídka, že začneme 2-denním workshopem v Praze byla přivítána s potleskem, "Prága, atlíčno!". Management mi sděluje, že Rusové si myslí, že je my Češi nemáme rádi, neví sice proč, ale nyní je rád, že jsem je pozval do Prahy a že to tedy není pravda. Ponechávám diplomaticky bez komentáře a jsem rád, že většina zaměstnanců velmi rychle chápe nové principy řízení výrobní linky, management je velmi vstřícný ke změnám a pro nás snad další dobrá zakázka.
Spolu s řídičem kamiónu si dávám v malé firemní kantýně pirožek a čaj, který je tady ve fabrice stejně jako obědy pro všechny zaměstnance, ale i řidiče kamiónů přijíždějících pro zboží, zcela zdarma, neboť na nich všech přece záleží, zda vyrobí a dovezou zboží ke klientovi v pořádku. Ruský management se podivuje, že u nás lze z daňových důvodů proplatit jen 55% ceny oběda. Dozvídám se, že je to zde náklad zcela daňově uznatelný, ruské úřady vrací DPH včas a jsou k zahraničním investorům velmi vstřícní, nebylo prý potřeba žádného úplatku a stavební povolení bylo hračkou. Snad jen státní Gazprom přivedl potrubí s plynem za nemalou částku několika set tisíc EUR administrativního poplatku, výrobce si navíc musel zaplatit potrubí v ceně 3 mil.EUR, což mne však nepřekvapuje, již český ČEZ mne vyučil, že pokud chci být jejich zákazníkem, musím za to pořádně zaplatit. To je přece naprosto logické, nejen v Rusku.
Saša mne odváží na letiště, dostávám na rozloučenou pozvání na obchodní večeři zahraničních investorů v červnu v luxusním centru Sankt Petěrburgu a také pozvání pro mne a manželku na výlet lodí po Něvě, červen prý je v Petěrburgu nejhezčí a snad mi vyjde čas uskutečnit obvyklou návštěvu našeho obchodního atašé. Teď už mám mé myšlenky zcela jinde, po cestě na letiště Pulkovo ještě probírám poptávku mezinárodní rakouské firmy, taktéž nedaleko Sankt Petěrburgu, musím zavolat do Hamburku ohledně nové polské zakázky a po něděli ještě nastartovat nový rozsáhlý program pro čínského výrobce v Čechách.
Jsem rád, že jsem byl zase na chvíli pryč - fyzicky, ale hlavně myšlenkama - ven z EU, kde jsme na našem posledním představenstvu v Curychu opět jen řešili "dotace z Bruselu", snižování nákladů v západoevropských pobočkách a co budeme dělat s konzultanty v předdůchodovém věku. Přepínám tedy definitivně mozek z ruštiny do němčiny, z ruského nadšení do evropské skepse, abych byl opět patřičně IN a vytáčím kolegu v Hamburku ..
Už se i tak opět těším na další návštěvu "Pitěru", jak Sankt Petěrburgu místní s něžností přezdívají, v létě prý ty teplotní šoky nejsou tak veliké ! :-)
