„Kde máte rodiče, děti? Jsou na pokoji a tančí!“

Rozlehlá jídelna, naleštěné parkety, pódium se zataženou oponou. Je odpoledne. V tomto tichém sále se někde pod stoly schovává trojice dětí. Chlapec poletuje nedaleko koutu místnosti. Pohledy se snaží zjistit, kde jsou děti, aby je co nejdříve „zapikoloval“. V tom do dveří vstoupí bodrý vedoucí odborářské ozdravovny RADOST, zaujímá postoj s pěstmi v bocích a praví: „Co tady děláte, děti? No co tady děláte? A kde máte svoje rodiče, sakra!? Kde jsou vaši rodiče? Řeč je o úryvku z filmu, v němž sehráli hlavní roli Homolkovi.

Zažil jsem velmi zvláštní situaci. Ne nepodobnou zmiňované v úvodu. Jen nebyla ani chvíli humorná.

Bylo okolo třinácté hodiny.Šel jsem po chodníku poklidnou ulicí vzdálenou asi kilometr od hanácké metropole. Vpravo byla řada starých nízkých domů se sedlovými střechami. Vlevo byla silnice a za ní činžovní, zhruba 80 let staré domy. Jejich fasády byly neúplné. Tu a tam chyběl kus omítky. V jednom z domů, by si na „své“ přišli squateři. Na řadu činžovních domů navazovala nižší budova dozorčího vojenského objektu.

Jakmile jsem pozorněji pohlédl směrem k objektu, zvedla se závora a poměrně rychle projelo vojenské nákladní vozidlo. Na pár desítkách metrů zařadil řidič několik rychlostních stupňů a auto bylo pryč. Tabulky ve starých domech se rozechvěly.

Pokračoval jsem v chůzi po pravé straně ulice. Pár kroků od kasáren, tedy na protějším chodníku, kráčela zhruba dvacetiletá žena. Několikrát se ohledla mým směrem. Proč? Kolem mě projelo vozidlo. Ohlédl jsem se. Za mnou nikdo nebyl.Na trávníku přede mnou, asi deset metrů, stálo dítě. Odhadl jsem, že se jedná asi dvouleté dítě. Zamířilo k silnici. Dítě mělo snědou pleť a v chladivém podzimním počasí bylo naprosto nedostatečné oblečené. Bylo asi pět stupňů nad nulou, dítě bylo oděné do přiléhavého trika, tenkých tepláků a nazouvacích papučí. Žena na levém chodníku přidala do kroku, ve snaze opustit toto místo, co nejdříve. Proč?  

Dítě vstoupilo do vozovky. Strašlivá situace. Malé, snědé dítě, ve věku asi dvou let stálo s nepřítomným pohledem uprostřed vozovky. Nevěděl jsem, jak reagovat. Doufal jsem, že přejde na druhou stranu. Bylo slyšet přijíždějící vozidlo. Volal jsem na dívku, aby opustila silnici. Udělala úkrok jen do protisměru. Projíždějící auto v pravé části vozovky přibrzdilo. Po chvíli byla dívka opět uprostřed cesty. Nikde nikdo. Natáhl jsem ruku ve snaze, abych ji odvedl z cesty. Odmítla. Viděl jsem nedůvěru v jejích černých očích. Co mám dělat?

Ulicí za mnou se rozléhal rázný krok. Nebyl čas na ohlédnutí. Dívka nakonec nedůvěřivě šla ke mně a stoupla si na trávník. V tu ránu byla za mnou podsaditá, asi padesátiletá dáma.

„ Vidím, že jste našel dítě?“ pravila dáma.

„ Byla na cestě, jen jsem chtěl předejít neštěstí, navíc tady ani nikdo v nejbližším okolí není.“

A tehdy padly směrem k drobné, nic nechápající dívce ony památné věty.

„ Co tady děláš? Kde máš rodiče?

Snad jsem dívce zachránil tehdy život. Situace byla velmi vypjatá a rozhodnutí muselo padnout během několika okamžiků. Závěrečné věty byly podobné těm, které kdysi v kultovním filmu vyřkl bodrý vedoucí odborářské ozdravovny. Jen důvod k úsměvu zde nebyl ani na okamžik.

Podsaditá dáma tušila, že dítě bude z nedalekého domu, kde bydlí nepřizpůsobivá rodina. A tak dívku odváděla směrem k nižšímu domu na okraji čtvrti.

Jak je možné, že někdo umožní takto malému dítěti toulky v ulicích?