Dne 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Tu přijalo obyvatelstvo s nevídaným nadšením a již během následujícího dne byla většina mužů na svých pozicích. Nezapomínejme. Uctěme odvahu a odhodlání předků společně.
Zářijová mobilizace roku 1938. Téměř posvátný okamžik našich novodobých dějin. Rychlost s jakou byla provedena a odhodlání mužů bránit svou vlast před mnohonásobně větším nepřítelem jsou snad ve světě dodnes nevídané. Během pouhých čtyřiadvaceti hodin se k většině útvarů dostavily tři čtvrtiny povolaných záložníků. Záběry zachycující onu odvahu a odhodlání jít položit život za vlast v boji proti největšímu zlu, jaké kdy Evropa byla schopná zplodit, nenechají jednoho klidným. Scény zachycující tyto osudné okamžiky ve filmech jako Dny zrady, Člověk proti zkáze nebo Masaryk donutí nejednoho vlastence k slzám. Vědomí všeho co pak následovalo pak vyvolává stále ještě u mnohých pocit hořkosti.
Lidé mobilisaci očekávali již dlouhé dny a týdny. Roky se připravovali na válku s jednou z největších vojenských mocností. S militantním režimem, kterému svět neustále ustupoval. Chtěli bránit republiku, kterou po dvacet let budovali. Pomocí půjček po prodělané krizi se sami podíleli na výstavbě vlastní armády. Veřejnost se školila obraně i postupu v krizových situacích. Naši umělci v čele s Karlem Čapkem či Janem Werichem bili již dávno na poplach. Když došlo na osudný okamžik, nikdo na nic nečekal a o ničem příliš nepřemýšlel. Lidé zanechali všeho co právě dělali a utíkali se hlásit k útvarům. V hospodách se dopíjelo pivo a horečně spěchalo s placením, aby se muži mohli co nejdříve narukovat. Vybíhali z kinosálů. Vstávali od rodinných večeří. Všichni byli plni odhodlání bránit svou vlast a v případě potřeby položit i život.
"Ten den, co byla vyhlášena mobilizace, jsme okamžitě sedli do auta a jeli do Prahy, protože jsem věděla že Ota (bratr) musí do 24 hodin narukovat, a chtěli jsme jej ještě vidět. Děti jsme dali spát a jeli jsme. Jenže cesta trvala celou noc. Po cestě jsme sváželi rukující muže, nadšené, že jdou na Hitlera. U Mladé Boleslavi jsme svítili do příkopu, kam spadl kůň, a tak jsme pomáhali, jak jsme mohli. V Praze to samé nadšení, plné ulice lidí, vojáků. Otu jsme již nezastihli, byl již pryč. Dověděli jsme se, že narukoval na hranice, a tak jsme jeli zpátky a našli jsme jej za Cvikovem. Věděli jsme, že musíme z Boru pryč. Začínala být hrozná doba..." vzpomíná paní Jiřina Zimlová v knize Stanislava Motla Válka před válkou.
"Jeden z mých kolegů mi popisoval, kterak byl přítomen vyhlášení mobilizace v jedné z českých hospod. Všichni včetně hostinského naslouchali rádiu, ve kterém hovořil generál Syrový. Bylo ticho jak v kostele, když bylo konečně vysloveno magické slůvko mobilizace, nastala ohromná vřava. Všichni pobíhali sem a tam, platili, dopíjeli pivo a pospíchali pryč - narukovat." objevilo se následujícího dne v britském tisku.
"Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace, dosud není žádného rušení, naši Němci dosud klidně rukují. Dle prvních zpráv obdržíme od Chamberleina Hitlerovo memorandum. Budeme velmi zdrženliví. Na nějaké nové koncese není ani pomyšlení. Jeden a půl milion narukovaných vojáků by to neunesl a nepochopil ... Vojenská situace stojí dobře. Čekali jsme už dnes v noci nálet. Je-li však dosud vidět zdrženlivost v Berlíně, je to důkaz slabosti. Proti osmdesáti německých divizím by v případě útoku stálo dnes, jestli zítra a pozítří nám mobilizace nebude rušena, skoro čtyřicet divizí našich. Po provedení mobilizace vydržíme každý útok a velmi dlouho." píše Edvard Beneš do Londýna, Paříže a Moskvy.
"Když jsme po Mnichovu mohli zkoumat československou vojenskou sílu zevnitř, velmi nás znepokojilo, co jsme viděli. Plán připravený československými generály byl hrozivý. Pochopil jsem, proč mě generálové žádali, abych se mírnil." pronesl samotný Adolf Hitler po prohlídce našich opevnění, plánů i techniky. Hitler, který znalý našich schopností a odvahy z předchozí války,. měl ze střetu s Československem upřímný strach, jak se můžeme dočíst například v knize Dvanáct let po Hitlerově boku.
Nezapomínejme tedy této odvahy a nevídaného odhodlání našich předků, kteří sami na tyto časy a především Mnichov po celý život vzpomínali s třesoucím se hlasem a slzami v očích. Mnozí se mohli stát hrdiny. Takto jimi zůstávají všichni. Pojďme všichni společně v noci z 23. na 24. září oslavit jejich hrdinství a uctít jejich památku na samotné pevnosti roztroušené po naši drahé vlasti i na Slovensku. Připojte se i vy prosím ke zcela apolitické iniciativě Světla nad bunkry - MOBILIZACE, diskutujte s ostatními nadšenci a vlastenci, organizujte se a pomozte prodloužit pomyslný světelný řetěz podél našeho pohraničí. Nultý a zcela spontánní ročník se vydařil. První oficiální taktéž a tak se nám snad zrodila nová tradice, jejíž druhý ročník připadá právě na 23. září 2017. Naši dědové a pradědové si vzdání úcty určitě zaslouží.
... to už jen tak pro představu pár fotek z předchozích ročníků :)
