Oslavy stého výročí již neexistujícího státu měly vyvrcholit ohňostrojem připomínajícím společné století. Nestalo se tak však. Dostali jsme pouze nádhernou nic neříkající podívanou s pár náhodnými odkazy na pár českých momentů.
Hned úvodem bych měl asi říci, že nemám nic proti ohňostroji samotnému, který se určitě po vizuální stránce vyvedl a nám se naskytla neskutečně krásná podívaná skvěle doprovázená hudebním doprovodem. Má to však jedno velké výrazné ALE.
Pokud by člověk něco očekával od ohňostroje nesoucí jméno společné století, pak to, že bude skutečně oslavovat a připomínat ono uplynulé století. Že se nám naskytne jaksi průřez posledním stoletím a že se za skvělého tematického doprovodu naskytne pohled do naši společné minulosti, jako když novoroční ohňostroj naskytl krásný průřez sta let v Praze. Nic takového se však nekonalo. Dostalo se nám sice krásné podívané, která však byla naprosto nic nevypovídajícím netematickým maglaizem s pár útržky z posledních dekád budící spíše stesk a rozhořčení.
Na úvod probíhá tedy krásná ohnivá šou za zvuku fanfár z Libuše. Potud se zdá vše ještě v pořádku a budí to naději na skvělou historickou podívanou. Následují krásná slova o společných dějinách a boji za svobodu, o minulosti, která nás stále spojuje. Na pozadí těchto krásných slov pak z ní opět opět česká skladba, Vltava Bedřicha Smetany. Nejedná se však o slova určená právě pro tento moment. Kdo sledoval přípravy a dění v posledních měsících, ví, že včetně Vltavy a provolání "Pravda a láska musí zvítězit," pocházejí z upoutávky na blížící se svátek. I přesto však ještě do konceptu plně zapadají a plní poselství podívané. Je to však bohužel poslední náznak a bohužel také jediný odkaz na společné dějiny, neboť to, co následuje, je už jen náhodně sestavené něco s výhradně českými prvky.
Jakmile totiž zazní slova: "Stalo se toho tolik, na co můžeme být hrdí," následují výkřiky Václava Havla, jak již bylo zmíněno, taktéž přejata ze zmiňované reklamy na svátek. Dále následují další krásná slova. Tentokrát hovoří Květa Fialová. Nehovoří však nic k oné společné historii, o níž má tato podívaná být a na kterou má odkazovat. Hovoří se o horách. O horách, které obklopují Českou a Moravskou zemi. Nejde o slova této oslavě určená, ale o úvod pořadu Magické hory, kde nás Květa Fialová a Václav Cílek provádí po nejvýznamějších českých vrcholcích. Zůstávají dokonce i závěrečná slova: "Staňte se na chvíli poutníky po našich nejslavnějších horách."
Ano, vskutku krásná slova, nikterak však nevystihují události ani poselství události, již slavíme. Opět žádná připomínka společné minulosti ani událostí uplynulého století. Pouze pozvánka na vrcholky Čech a Moravy. Slovensku je již mimo hru, ale stejně tak je zapomenuto i Slezsko.
Posléze přichází znělka z Krkonošských pohádek a krásná podívaní. Tato hudba se jako doprovod k ohňostroji skutečně hodí, ale proč právě dnes? Jakou má spojitost se společným stoletím, které má podívaná připomínat? Užití pohádkové hudby z večerníčky působí v tento moment spíš komicky, než hrdě.
I další hudební doprovod je ryze český a po něm zazní vítězoslavné a radostné volání: "Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje odkazující na Nagano. Opět tedy odkaz na český, nikoli společný úspěch. Když už tam měl tedy autor něco takového potřebu cpát, nebylo by snad lepší připomenout pro oba národy mnohem výstižnější společný úspěch a tedy hokejové vítězství nad SSSR z roku 1969?
A závěr? To byla teprve poslední kapka a neskutečná podpásovka. Ohňostroj oslavující společné století, které doposud téměř nepřipomněl, končí pouze českou hymnou. Že by zahráli i tu Slovenskou, to jaksi autor za podstatné u takové příležitosti nepociťoval za důležité.
Naprostý výsměch. Jako bychom snad Slovákům celou tou podívanou chtěli sdělit, že jsme něco víc. Že nám vůbec nechybí. Že celé Československo bylo vlastně ryze český projekt a oni byli přizváni pouze do počtu. Měli mlčet, poslouchat a skákat podle nás, ale jinak jsou pro nás vlastně ničím. Zároveň jako by šlo o ukázku výhradně našich úspěchů a toho, co vše jsme bez nich dokázali.
Takže ano. Autoři si dali skutečně hodně práce a připravili nám skvělou podívanou. Ta však nikterak nesplnila své poslání a dokonce nedostála svému jménu. Oslavy výročí vzniku Československa tak spíše zazdili. Hodila by se spíše k 17. listopadu, na nový rok či k výročí rozdělení republiky na dva samostatné státy, bude-li toto někdy někdo slavit. Nikoli však k oslavám vzniku Československa a připomínce toho společného.
Všechna tato očekávání mnohem lépe naplnil novoroční ohňostroj odkazující na posledních sto let v Praze. Hned na úvod k nám promluvil Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho slova o demokracii střídá hudba odkazující na 20.-30. léta. Je poznat, kdy je zachyceno období války, v jejímž závěru se ozývá rozhlasové vysílání odkazující na pražské povstání. Drásavá hudba jako by pak odkazovala na divoká 50. léta, oslavný 1. máj z doby politického uvolnění a ač chybí připomínka vpádu vojsk Varšavské smlouvy, dostáváme se k sametu i vstupu do EU, kde jsme se se Slováky opět setkali.
Mí drazí Slováci. Dobře jste udělali, že jste se trhli. Pro Čechuny zjevně nejste ničím. Připomínka společného se stala manifestací našeho a vrcholem ignoru vůči vám samotným. Vždy jsem hrdě prohlašoval, že nejsem z Čech, ale ze Slezska a nyní tak budu činit o to intenzivnějí. Oslavy nebyly společné. Bylo to pouze "O nás bez vás!" Češi to tímto údajným vyvrcholením oslav opět zpackali a pokud něco skutečně vystihovalo oněch uplynulých sto let, pak to byl videomaping na národním muzeu. Vám se omlouvám a přeji krásných dalších sto let.
