V demokracii by měly platit stejná pravidla pro všechny. Je tomu však skutečně tak? Nebo jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější?
Od začátku března se naše země pro současnou pandemickou situaci nachází v nouzovém stavu, který zjevně jen tak neskončí. Školy a úřady jsou zavřené, restaurace a veškerá zábavní a volnočasová zařízení rovněž. Spousta lidí uvízla v domácí karanténě, pro ty ostatní platí omezení pohybu. Ven pokud možno maximálně ve dvojicích a to pouze v nejnutnějších případech. Především pak platí povinnost nosit roušky. Ano, ty roušky, které stát nebyl schopen zajistit a nyní je vyžaduje od všech. A co víc, nošení roušek je vyžadováno pod hrozbou pokut. Roušky jsme sice zajistit nezvládli, ale kdo je nebude nosit, zaplatí pokutu 10 000 Kč.
Je otázkou, zda by toto opatření vešlo v platnost nebýt šikovných českých ručiček. Všemocný stát v tomto směru sice selhal, ale naštěstí jsou zde zručné ženy, šicí stroje a taková malá světová rarita - galanterie coby součást krizového plánu země. A právě jen díky šikovnosti a obratnosti národa může nyní Babišova garnitura nařizovat, zakazovat, hrozit a buzerovat - zkrátka to jediné, co dokáže. I když pravda, sám premiér přeci neví nic o tom, že by ženy doma šily roušky. A to zřejmě navzdory tomu, že jeho milovaná ženuška denně na svém instagramu sdílí poděkování všem, kteří tak činí.
Abych pravdu řekl, nemám ani tak problém s tímto opatřením a jeho plněním. Jistě má své opodstatnění. Platí však skutečně pro všechny? Nebo jsme si všichni rovni, jen někteří jsou si tak nějak rovnější? Jak se k těmto opatřením staví sami jejich autoři? A jak plní postihy, kterými hrozí společnosti? Na toto nám odpoví sám vedoucí krizového štábu a ministr vnitra Jan Hamáček. Jak totiž prozradila fotografie z jedné videokonference, zrovna on - ministr vnitra a vedoucí krizového štábu, který chce pokutovat lidi na ulici - a spolu s ním ministrině práce a sociálních věcí Jana Maláčová ani její choť Aleš Chmelař na sobě ve společnosti ostatních roušku neměli.
Je chvályhodné, že sami své pochybení přiznali. A je vskutku smutné a vyčůrané, jak s tím sami naložili. Myslíte, že zaplatili pokutu pěkně ze své kapsy do státní kasy? Ale kdeže! Vyrovnali se s tím pěkně po svém formou daru. Jan Hamáček daroval 10 000 Kč fakultní nemocnici Motol, Jana a Aleš naopak zakladateli občanského sdružení Život 90. Jenomže dar není pokuta vážení. Pokuta by šla pěkně z vašich mastných měšců do truhlice statní. Dar však ne. Dar si pěkně odečtěte z daní a v závěru vás to nebude nic moc nestojí. A nejen to. Stát nejen že tyto peníze nedostane formou vámi vyhlášených pokut, ale nakonec na nich bude tratit i skrze daně. Jde sice o mírnou nadsázku, ale dá říci, že vaše úžasně uvědomělé trio tak ojebe stát hned dvakrát.
Jak k tomu však píše paní Maláčova: Pravidla platí pro všechny. Jak tomu tedy rozumět? Všichni si můžeme na místo pokuty vybrat dar, který si posléze odečteme z daní? Že pokutu za každého z nás vlastně v závěru zaplatí stát? Mohu chodit po veřejnosti s odkrytým obličejem a až mne bude příslušník pokutovat, pouze řeknu "Klídek bráško, hodím to na charitu." To pochybuji! A docela se bavím při myšlence, jak každý strážníkovi vysvětluje, že mu nic nedá. Že nemusí. Že mu strůjci samotného zákona dali příklad, jak ho ochcat. Neopruzuj, pošlu dar. Jistě by to prošlo každému. Přeci jen stejná pravidla pro všechny. Nebo jak je to s tou rovností před zákonem?
Za jiných okolností byl by váš dar jistě chvályhodná krok. Za daných okolností tomu tak však není a ani být nemůže. Je to jen výsměch. Nemorální vyčůranost a prachsprostý alibismus. Odporná klička tvářící se jako dobročinnost. A je vskutku smutné, že rozdávat dary na dobročinné účely vás přinutí až pokuta, kterou jste navíc sami ušili na řadového občana. Ba co je horší, nechutné a tragické, že tímto zdánlivě dobrým činem kryjete svou neochotu ji sami platit. Hrajete si na zodpovědné a férové, ve skutečnosti však jednáte naprosto nemorálně. Takže ano kamarádičkové, dary jste již dali. Teď však prosím ještě tu pokutu pánové a dámo.
