Náboženství byla založena na skutečném poznání světa. To jen my jsme zhloupli.

Bohové. Kde se vzali? Proč s námi přestali komunikovat? A co o nich víme? O některých dnes už téměř nic. O jiných jen velmi málo. Ale máme i stará náboženství, kde jsou nám známy celé příběhy. Chápeme je však správně?

O našem původu toho víme velice málo. Nevíme odkud jsme přišli a pořádně snad ani jak jsme zde dlouho. Jen se domníváme. Když se pak ohlížíme do minulosti, posuzujeme vyspělost tehdejších lidí dle toho, zda uměli psát, nebo jaké budovy stavěli či nestavěli. Podobný přístup si vlastně udržujeme dodnes, když na země, které neprotkávají kilometry dálnic, neovládá je trh a nebo se zde netyčí moderní mrakodrapy, pohlížíme skrze prsty. Jako by zdejší lidé byli něco míň.

Je však tento přístup správný? To, že lidé v severnějších oblastech Evropy neužívali písmo, ještě přeci neznamená, že by byli necivilizovaní, omezení a hloupí. Vždyť i druidi si předávali moudrost od druida k druidovi ústně, aby se nedostala k nesprávným uším. Samotné vyškolení druida trvalo dvacet let. A i po té nadále bádal. A nebyli to jen nějací pomatenci na bylinkách, jak se mnozí můžou domnívat. Znali zákonitosti přírody, vesmíru, fyziky i matematiky. Jiní naopak můžou nadhodit, co za paláce se stavělo na jihu a co tady. Jenomže tady se užívalo spíše dřevo a dřevěná stavba nepřećká tisíce let jako kámen. Z původních kamenných staveb se u nás pak dochoval zlomek. K čemu sloužily? Netuśíme. Víme však, že stejně jako v Egyptě se štavěly pyramidy, tak i všude jinde ve světě se vršily nějakým způsobem kameny na hromadu. Proč? Nevíme. Známe menhiry. Ale k čemu sloužily, to netušíme. Což je smutné, poněvadž mohly mít důležitější roli, než si vůbec kdo z nás dokáže představit ...

A co bohové? Opravdu zde byli? Opravdu komunikovali s lidmi? Kde by se jinak vzaly všechny ty příběhy? Je třeba si uvědomit, že člověk vzešel z přírody. Po desítky tisíc let vní žil a vyvíjel se. Nedošel však ze dne na den poznání. Nebyl z ničeho nic osvícen moudrostí a obdařen rozumem. Pozoroval svět ve kterém žil. Poznával jej. Příroda jeho život řídila a on musel znát veškeré její zákonitosti. Pozoroval hvězdy a slunce. Pravidelné změny slunečního cyklu. Uchovával v paměti předešlé katastrofy. A veškeré své poznání pak předával dále svým potomkům. A právě jednou z metod jak si toho zapamatovat co nejvíce je tzv. metoda memory palace, kterou užívali například již staří Řekové či Egypťané, ale jejích skutečných kořenů se asi nedopátráme. Metoda, při které užíváme nejrůznější asociace a především svou fantazii a důležité poznatky tak vkládáme do nejrůznějších příběhů. Můžeme se tak během pár měsíců naučit cizí jazyk, během pár minut zapamatovat si třebas dvacet slov či uchovat si v paměti v jakém pořadí jsou seřazeny náhodně zamíchané karty v balíčku. Zapojíme například svou fantasii a pro každou kartu si vymyslíme nějakou značku, kterou umístíme někde na trase našeho příběhu. A stejně tak museli pracovat i naši předci, když chtěli uchovat hlubokou a prastarou moudrost pro své potomstvo. Nejrůznější úkazy shrnuli pod značky, a tak vznikli bohové. Nejednalo se však o vyšší bytosti řídící chod tohohle světa. Šlo pouze o symboly zosobňující určité jevy. Jak říká Varg Vikers, bohové byli pouze značky, které měli na něco odkázat. Na něco v přírodě nebo v nás samých.

A tak vznikli bohové, kteří byli dosazeni do překrásných příběhů plných metafor tak tajuplných, jako je náš počátek sám. Metafory, kterým my sami dnes pořádně nerozumíme, ale přitom nepopisovaly nic jiného, než skutečné poznání světa. Které vycházely ze skutečného vědeckého poznání. Přečteme-li si tedy ságu, v níž bůh slunce Frey posílá svého služebníka pro svou milou, jde skutečně o příběh popisující cestu nějaké vyšší bytosti? Nebo popisuje cestu slunce (služebníka slunečního boha) po obloze? Když už zmiňuji slunečního boha, tak samotné slunce bylo nejuctívanějším symbolem života. Přináší světlo a teplo a bez něj by nebyla úroda. Proto byly tak důležité oslavy slunovratu i rovnodennosti. Proto stál sluneční bůh většinou nad ostatními bohy. A je zajímavé, že podle pořadu Zeit Geist mnozí sluneční bozi včetně Ježíše Krista mají shodné atributy, jako například 12 učedníků, narození v noci z 24. na 25. prosince a zmrtvýchvstání po třech dnech. Proč to? Neprochází slunce 12 znameními zvěrokruhu? Nenadchází 21. prosince slunovrat, kdy jsou noci dlouhé a dny krátké a slunce se po tři dny nepohne? Je příznačné, že Křesťanství se začalo oběvovat v Římě až po té, co se císař Aurelián pokusil sjednotit sluneční kulty zavedením svátku Sol Invictus. A je úsměvné, že raná křesťanská církev kritizovala a obviňovala Mithrova mystéria (Mithra- bůh slunce) z kopírování a parodování křesťanských obřadů.

Vím, že píši příliš stručně o takto tajemném tématu, ale pokoušet se zamýšlet nad rozborem každého příběhu by zabralo asi příliš mnoho času. Co se ale pokusit rozebrat pár řádků z výroků vysokého, abychom lépe pochopili, o jak tajemné a hluboké metafory se jedná? Jde o báseň, která dává čtenáři praktické rady do života. Najednou se v ní však zcela nečekaně objevuje Ódinova vzpomínka. Na co však? Poznáte to?

Odhaduji, że většina lidí si právě představila jak pohanský bůh visí připíchnut na nějakém větrném stromě. Ale opravdu tomu tak je? Už jednou jste si v tomto článku mohli povšimnout, že Ódin symbolizuje mysl člověka. Co když tato báseň popisuje jen něco, co zažije každý z nás. A co možná zažíváme stále dokola. Co když nepopisuje nic jiného, než příchod nového člověka na svět?

Vždyť co Ódin praví?

Vím, že jsem visel devět dlouhých nocí ... Noc ... Období v temnotě ... Devět dlouhých časových úseků ve tmě ... Devět měsíců v lůně matky.

Visel jsem na onom stromě kopím proklán ... Kopí ... Cosi dlouhého ... Pupeční šňůra, na níž byl napojen.

V Oběť sám sobě ... Abych se narodil.

Strom, o kterém nikdo neví, z kterých kořenů roste. Napříč mytologiemi se objevuje jakýsi strom života, kolem kterého se jako šroubovice DNA svíjí had. Avšak co tím stromem může být míněno? Nemůže to být placenta?

Chléb mu nepodali, ani chmelovinu ... Jak by taky?

Dolů jsem se díval ...

Runy jsem zhlédl, s nářkem je zvedl, pak padl jsem k zemi ... Cožpak dítě nepláče, když se narodí?

A nemůžeme stejný motiv sledovat i v Bibli? Runy jsou symbolem moudrosti. Ódin je zvedá a přichází na svět, kde se začíná zdokonalovat. Adam a Eva okusí jablko poznání. Plod je utržen a lidé opuští ráj. Opouští lůno matky, kde měli všeho dostatek. 

Nejtajemnější je však, že básník ví, że zde visel. Co to odráží? Cyklus života, o kterém jsem již nejednou mluvil? Vše se opakuje. Den střídá noc a noc střídá den. Léto střídá zimu a zima léto. Smrt střídá život a život smrt. To vysvětluje slova objetován sám sobě. Zemřel, aby se opět narodil. A uvědomíme-li, že takto přemýšleli naši předci, pak můžeme pochopit i jiné příběhy. Například opět šáhnu po vikingské mytologii, která předvídá Ragnarok, což je čas, kdy vše jakoby zanikne, ale posléze se obnoví. Nejde tedy o konec světa, ale jakousi nevyhnutelnou událost, ke které dojde. Pokud se zamyslíme nad tím, že naši předci věděli, že se vše cyklicky opakuje, nemůže tato legenda ukazovat jen na něco, co se již jednou stalo a stane se to znova? Před ragnarokem bude pozřeno slunce a přijdou tři dlouhé zimy, mezi kterými nebude léto. Narodí se však malé slunce, a až dospěje, bude zářit jako dříve. 

Tři dlouhé zimy ... Doba ledová, kterou člověk přežil. Něco takového člověk jen tak nezapomene. Musel si ji neustále připomínat a předpokládat, že k ní jednou dojde znovu. A co jí způsobilo? Proč bylo najdou slunce slabé. Mohlo se zdát malé. Staré tedy zemřelo. Narodilo se nové, ale bylo příliš slabé. Až jednou zesílilo a zářilo jako dříve. Mezitím však oběhla celá věčnost provázená smrtí, hladem a strádáním. Nedivil bych se, kdyby se vedli války o potřebné živiny. A na to může opět odkazovat ona veliká bitva bohů a všech válečníků.

Tajemné? Velice! Je třeba si připustit, že naši předci byli mnohem moudřejší, než si vůbec dokážeme představit. Písmo k tomu nepotřebovali. A pro svou vědu si vymysleli úžasné příběhy, kterým my dnes nedokážeme porozumět. Otázkou jen zůstává, proč po té začali věřit v mocné bytosti? Začali lidé degenerovat? Přestali jsme chápat příběhy a myšlenky našich předků? Začalo nás být stále více a tak bylo potřeba dát těm nemoudrým bohy, které by poslouchali a z jejichž moci by ti osvícení vládli? I Křest svatého Vladimíra praví, že člověk potřebuje bohy, aby se měl člověk čeho bát. Nebo se člověk odpustil od přírody? I tento motiv můžeme nálezt v mýtech, když jsou poražení titáni. Když v severské mytologii porazí přírodní a stará božstva Vány bohové válek, soudů a řemesel Ásové. Nejde k skutečnou bitvu bohů. Jde o ty časy, kdy se člověk začal vzdávat přírodě. Kdy začali vznikat nové symboly. Ale co když přeci jen kněží a drujdi po celou dobu znali pravdu, jen ji nesměli sdělit nezasvěceným? Proč by se také jinak tak dlouhou dobu vzdělávali?