Malé poohlédnutí za mistrem Janem Husem

Máme 6. červenec a připomínáme si den upálení mistra Jana Husa. Pro mnohé však tento den neznamená víc, než den volna navíc. Co si tedy připomenout tohoto velikána české historie?

Je tomu přesně 600 let a jeden rok k tomu ode dne, co na hranici vzplanul mistr Jan Hus, veliký to bojovník za pravdu a lepší společnost. Kněz, který svým kázáním dokázal strhávat davy. Jeho myšlenky oslovili lid natolik, že ještě několik let po jeho smrti se dokázal sjednotit, aby za „pravdu“ bojoval proti nepřátelům ze všech stran. Pravda, ne vše, co husité páchali, by se asi mistru Janu líbilo, avšak hnutí z jeho myšlenek vzešlé se stalo bezesporu symbolem národní hrdosti pro všechny generace příští. Přímo na mistra Jana či alespoň jeho reformní myšlenky se pak odkazovali i takoví velikáni a učenci české historie, jako Jiří z Poděbrad, Jan Ámos Komenský nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Jméno mistra Jana a husitská revoluce se pak stali i jakýmsi základem pro tvorbu národních buditelů. Alespoň u pana Jiráska tomu tak beze sporu bylo. A tak jako si v odkazu husitství našel každý to své, aby jej využil pro věci dobré, žel bohu si v něm našli své i komunisté, aby jej zneužili pro svou propagandu.

Kdo však ve skutečnosti byl mistr Jan Hus? V čem spočívá jeho velikost? Jak to, že dokázal oslovit tolik lidí? A co jej vlastně přivedlo na hranici?

Mnozí se totiž jaksi mylně domnívají, že Jan Hus byl souzen a odsouzen právě za to, co kázal. Pravda je však zdá se taková, že Jan Hus nekázal nic jiného, než co bylo tehdy zájmem všech, včetně mnohých církevních představitelů či i králů Václava a Zikmunda, totiž reforma církve a náprava společnosti a odstranění papežského schizmatu. Dále zde byl samozřejmě i spor o Viklefovo učení. Ale to vše byly, jak se zdá, problémy tou dobou běžně projednávané na církevních koncilech, univerzitách i mezi vyšší šlechtou. Mimo to problém s převahou odpůrců učení Viklefova byl jednoduše vyřešen odchodem mistrů Bavorské, Saské a Polské studijní národnosti z pražské univerzity po vydání Dekretu kutnohorského.

Problém Jana Husa však spočívá jaksi spíše v tom, kde tak kázal. On s těmito problémy totiž šel ven, mezi lid, aby tak získal větší podporu, a aby tak asi i vznikl jakýsi tlak na církevní představitele. Mimo to si Hus i jeho nejbližší stoupenci byli vědomi, že malá skupina neznámých kněží je snadno obvinitelná a usvědčitelná z kacířství, kdežto u větší masy lidí to už zas tak jednoduché nebude.

Husovo kouzlo, jak na svou stranu svrhnout široké masy prostého lidu, ale i šlechty, však spočívalo především v jeho umění názorně vyprávět. Nejen že kázal a psal česky, učil lid čtení a dokonce pro něj zjednodušil písmo, když namísto spřežek začal užívat nabodeníčko dlúhé a krátké, z nichž se postupem času vyvinuli naše háčky a čárky. Jeho poutavá kázání byla totiž i plná názorných přirovnání z jeho doby a měl užívat i obrazů a vtipu. Pro své účely dokonce nechal popsat zdi kaple Betlémské písmem svatým, aby se během svých kázání mohl odkazovat na svá slova pouhým poukázáním na tu či onu zeď. Hus se tak těšil nejen podpory lidu, ale i šlechty a dokonce i královské rodiny. Osudným se mu stalo až jeho vystupování proti odpustkům, které podporoval i král Václav. Peníze z nich šli totiž jaksi na podporu právě zvoleného třetího papeže, za kterým stáli jak Zikmund, tak i Václav. Hus si z toho však příliš nedělal, neboť již měl dostatečnou podporu ostatních šlechticů i lidu. Mimo to v cestě za poznáním a šířením pravdy, která mu byla nadevše, mu nemohl stát ani král.

Čím více se totiž mračna nad Husem stahovala, tím více byl přesvědčen, že jedná správně. Po té, co byl nucen opustit Prahu a chodil kázat z vesnice do vesnice, sám se cítil blíže Ježíši, který také takto chodil a kázal. A proto již Hus počítal a smiřoval se, že i on bude muset zemřít mučednickou smrtí, stejně jako jeho "vzor" Ježíš Kristus. Proto se také dal na cestu do Kostnice, ačkoli mohl bezpečně přežívat na mnohých hradech v Čechách. Až takovou měl podporu českých šlechticů. A také právě proto své učení neodvolal. Zradil by tím nejen své žáky, ale i sebe sama. Byl o své pravdě natolik přesvědčen, že byl ochoten přijmou osud, se kterým už byl dávno smířen. Tu se mi vybavuje scéna z Vávrova filmu, kdy Hus praví „Za jednoho mučedníka povstane dvanáct nových.“ Jako by odkazoval na Ježíše Krista a jeho dvanáct apoštolů.

Ano, když už zmiňuji Vávrovu trilogii, je mi jasné, že se budu muset nad filmem jen Hus zastavit. Vím totiž, že mnozí filmy pana Vávry chápou jako dílo komunistické propagandy. Dík takových lidí i já bral tento film dlouho s rezervou. Když jsem však četl knihu Pavla Soukupa Jan Hus, popisující jeho dílo, život a smýšlení, místy jsem si až říkal, zdali-li to Vávra netočil právě podle zmiňované knihy. Jen nevím, kde by ji vzal. Byla totiž vydána roku 2015.

Kniha o Janu Husovi samozřejmě obsahovala mnohem více informací, nežli samotný film, avšak podobnost některých scén filmu mě přinutila si jej po přečtení knihy pustit znovu. Husovi myšlenky, postoje, podpora českých pánů ale i ony scény, kdy Jeroným pražský projíždí Prahou v přestrojení za prostitutku a „prodává“ odpustky, či kdy muž jedoucí před Husem varuje vesničany, že bude projíždět čaroděj či ďábel, ať se mají na pozoru, nebo Zikmundova slova „.I kdyby slíbil odvolat,nevěře mu. Kdyby se vrátil do Čech, vzbouří celé království. Znám je. Buď upálit nebo žalář nadosmrti.“, to vše se zjevně stalo. Jedinou výtku můžu mít snad k závěru filmu, kdy měl být Jan Hus před koncilem doslova uštván. Dle Pavla Soukupa se totiž konala skutečná diskuze mezi Husem a koncilem. Ale kdo ví, kde pan Vávra čerpal. Stejně jako Husovi odpůrci psali, že na hranici vzkřikl, tak jeho stoupenci psali, že zpíval. A tenhle kontrast mezi koncilem dle filmu a knihy bude zjevně totéž. Dle Soukupa měl být totiž seznam bludů určených k odvolání Husovi dokonce několikrát zkrácen. I přesto však ničeho neodvolal. Pokud však proti Husovi někdo štval, měli to být jeho bývalí nepřátelé, ale i přátelé, z univerzity. Papež sám se měl vyslovit, když byl žádán, aby Husa na smrt neposílal: „Copak já něco můžu? To vaši.“

Tím si myslím, že jsem s mým malým a pěkně po lopatě vyloženým upomenutím  na mistra Jana Husa tak, jak jej znám a vnímám já, u konce. Snad jsem nikterak nepoplival jeho památku, neboť jak někdo z mých známých poznamenal, patří zjevně a zcela nepochybně k jednomu z mých vzorů. Abych pravdu řekl, právě dík sepsání tohoto článečku se mi opět vrátilo vědomí jakési morální podpory, které jsem už dlouho postrádal. Pokud má někdo však jiné informace či názory, ať mě s nimi seznámí, neboť jak psal Kosmas mistru Gervasiovi v úvodu své kroniky, tak stejně i já se neostýchám, aby mě opravoval přítel, ba velmi toužebně si přeji, aby mě zdokonalovali také nepřátelé.

Závěrem bych si tedy snad jen dovolil přiložit dopis Jana Husa Jeronýmu Pražskému, jehož obsah by se mohl stát jakýmsi poselstvím nám všem. Věřím, že každý si z něj něco vezme. A poněvadž vím, že jsme se stali tak nějak národem ateistům, doporučím vám, abyste onu zmiňovanou zbožnost brali jako dobrotivost a samotného křesťanského Boha vnímali pak jako jakési vyšší dobro, stejně jako činím já:

Předně zbožně a svatě žij, potom věrně a pravdivě uč. Jiným  buď příkladem v dobrém díle, abys nebyl haněn v řeči. Trestej hříchy a doporučuj ctnosti: těm, kdož žijí špatně, hroz tresty věčnými, těm však, kdož jsou věrni a žijí zbožně, stavěj před oči radost věčnou. Kaž vytrvale, ale krátce a s užitkem, s rozvážným porozuměním Písmu svatému. Nikdy netvrď věci nejisté a pochybné, aby tě nekárali protivníci, kteří rádi utrhají bližním a pomlouvají služebníky boží. Proti smilstvu, jak jen můžeš, ustavičně kaž, neboť to je nejdivočejší šelma, která pohlcuje lidi.

PS: Je mi jasné, že se do mě nyní někdo naveze, že tak sám nečiním a opět mlžím. Odpovím mu tedy. Svou cestu teprve začínám. Právě proto jsem se poslední dobou téměř nevyjadřoval. A mnohé věci také sám dnes vidím  jinak, než tomu bylo dříve.