Naši zemi neotřásl jediný teroristický útok. I přesto zde však teroristé již dávno zvítězili. Bojíme se a jsme plni nenávisti.
Teror. Odporné činy pomatených jedinců. Lidí plných nenávisti rozsévajících jen smrt a zmar. Na vlastních životech jim nezáleží. Jde jim o jediné. Rozsévat strach a z něho plynoucí nenávist dále. A ti nejzbabělejší se chytnou. Nejraději by obehnali vlastní zemi zdí, vyslali vojska na hranice a nepodali pomoc potřebným. Těm, kteří právě před terorem utíkají. Nezáleží jim na nich. Nechtějí jim rozumět ani vidět jejich situaci. Alespoň ti lepší. Ti horší jim přejí jen smrt. Mužům, ženám či dětem. Nezáleží na tom. Sami jim přejí osudy horší, nežli by je vůbec mohli potkat tam, odkud utíkají. Čím se od těchto labilních jedinců páchajících odporné činy jak v arabském světě, tak i v Evropě, vlastně liší? K činům se neschylují. Zatím! Ale smýšlejí stejně odporně, jako ti, které tolik nenávidí. Ba mnozí mnohem hůře. Kdoví, čeho by byli schopni, kdyby jen měli příležitost.
Jen se na to podívejte. Někde zlynčují ženu a lidé z toho mají škodolibou radost. Přejí ji smrt a mnoha dalším. Ve své zaslepenosti nedokáží vidět svět barevně. Jen černobíle. "Mrtvý muslim - dobrý muslim" myslí si. Všechny hází do jednoho pytle. Nejsou schopni rozlišovat mezi dobrem a zlem. Sami se projevují jako zlo. Stejně jako né každý Němec byl nacistou, přeci né každý muslim je teroristou. Ale těmto lidem je to jedno. Jsou schopní psát tak odporné věty, jako: "To tu svini slimáckou neumějí zabít amatéři," "Mrtvý muslimák, dobrý muslimák, jinak to nemůže být, jsou to neandertálci a zvěř."
Zvláštní. Jsme země s nejnižší mírou nezaměstnanosti a nejlépe fungující ekonomikou. Naši zemi nepustoší tornáda, tsunami ani zemětřesení a teroristické útoky se nám také úspěšně vyhýbají. Do naši země nepřichází zástupy migrantů jako do sousedního Německa a muslimů zde žije jen nepatrné minimum. I přesto jsme nespokojeni, vyděšeni a nenávisti plni. Bojíme se islamizace, která se zde nekoná. Nejraději bychom všechny muslimy vyhostili, nebo dokonce pověsili. Co se k našim hranicím třebas jen přiblíží - postříleli. Celý arabský svět by byl podle některých nejlepší srovnat se zemí atomovými bombami. Strašné. Jsme opravdu schopni o takovéto genocidě uvažovat?
Zatímco ve světě můžeme sledovat po každém teroristickém útoku psychologický vzdor v podobě průvodů, koncertů a hesel typu "My se terorismu nepoddáme," u nás se strká hlava do písku. Jde o psychologickou válku. Válku, kterou zatím v mnohým zemích Evropy zvládají. U nás však prohráváme. Ba snad jsme již prohráli.
Tam kde teror udeřil, se lidé drží víc než u nás. Smutné a trapné. Naši zemi neotřásl jediný teroristický útok. I přesto zde však teroristé již dávno zvítězili. Bojíme se a jsme plni nenávisti. Necháváme se rozeštvávat teroristy řádícími v jiných zemích, politiky i provokatéry proti nám samým. Nepřáteli je každý třebas s jen mírně odlišným názorem na věc. Každý, kdo hned nechce střílet. Studenti. Profesoři. Pražáci. Proti těm všem jsou masy schopny se dnes bouřit.
Je to smutné a nezbývá si než položit otázku, zdali jsme stále skutečně tím národem, co se v meziválečným období mohl chlubit nejnižší hladinou antisemitismu. Národem, který nabízel a zprostředkovával pomoc židovským uprchlíkům. Co se s ním stalo? A byli jsme jim vůbec kdy? Nebo šlo jen o důsledek Masarykovské výchovy a jinak jsme byli vždy takto usmolení a plní předsudků a jen dík některým naším osvícenějším osobnostem jsme se vždy jevili lepšími, než ve skutečnosti jsme?
Vzpomeňme například Hilsneriády. Jeden příklad za všechny.
1. dubna 1899 bylo nedaleko Polné nalezeno tělo mladé Anežky Hrůzové. Netrvalo dlouho, a lidé si udělali názor. Vrahem měl být okamžitě mladý Žid Leopold Hilsner, který měl pro židovský rituál potřebovat krev panny. Okamžitě se začala štvanice proti jemu samotnému i proti Židům.
Nekupujte u Židů,
cukr, kafe, mouku,
zabili nám Anežku,
modrookou holku.
...zpívalo se tenkrát. Policie přestala pátrat po vrahovi, na místo toho pátrala po důkazech proti Hilsnerovi. O jeho vině byla zaslepeně přesvědčena jak veřejnost, tak i soudci. Lidé začali blbnout a věřit rituální vraždě. Kreslili obrázky, padělaly fotky a nenáviděli každého, kdo se na stranu mladého Hilsnera postavil. Kdo tak učinil, byl hanoben a začal přicházet o známé. Jeden z jeho hlasitých zastánců - profesor Masaryk, byl zbit a demonstrovalo se pod jeho okny.
Proč to zmiňuji? Neboť se domnívám, že kdyby dnes někde někdo našel mrvou dívku a ve vzdálenosti třebas dvaceti kilometrů od daného místa bydlel muslim, dopadlo by vše stejně. Lidé by opět měli jasno. Muslim by byl vinen, ať už by fakta o jeho nevinně hovořila jakkoliv přesvědčivě. Nezáleželo by na nich. Stejně jako nezáleží na faktech při fotografiích sdílených na sociálních sítích. Je jedno, že uprostřed zimy jsou vidět na snímcích zelené stromy a v létě stromy bez listí a sem tam sníh. To nikoho příliš nestresuje. Jde o aktuální dění a zatajené informace. Nikoho příliš netrápí, pokud se podaří danou fotografii vyvrátit jako dezinformaci. Místo jejího pořízení může být klidně vyvráceno. Moc na tom nesejde. Je jedno, podaří-li se některý smyšlený výrok třebas tisíckrát vyvrátit. Lidé stejně věří jen tomu, v co věřit chtějí a fakta je příliš nezajímají. Kdo si však pustí Zločin v Polné, onu paralelu s našim dnešním chováním nemůže nevidět a třebas pak zpytuje i vlastního svědomí. I když pochybuji. Jsme totiž plní předsudků a nenávisti. Nedůvěřiví vůči cizincům, jinak smýšlejícím našincům, médiím i politikům.
Stačí pokud se objeví černoch v letáku z Lidlu ...
... v Ikea ...
... nebo pokud třebas Lidl v rámci Asijského týdne zařadí do nabídky hůlky ...
... a naše nesnášenlivost, ba dokonce až absurdně směšná a přesto čirá nenávist, se projeví naplno. Nejsme rasisté, ale negr, to už je moc. Ukamenovat, upálit a celý řetězec nechat zbankrotovat. Stejně tak tolerantní jsme pak k muslimkám na ulici, na které se díváme skrze prsty a nejraději bychom jim zakázali vůbec vycházet na veřejnost. Já ty odsuzující pohledy na mladou matku s šátkem v tramvaji postřehl a bylo mi ji skutečně líto. Co teprve, když se pak někdo takový objeví na koupališti. Ani nemusí jít o koupaliště u nás. Může jít třebas o fotku z Francie. Ale to je úplně nepodstatné, pokud k ní dotyčný napíše například "Koupaliště v Plzni." To opět nikoho příliš nezajímá.
Ano, jsme možná národem veselým a dokážeme si ze všeho pořádně vystřelit. Nemalá část našeho národa je však také především přesycena nenávistí rozsévající ji kudy se hne. Smějícími se a netolerantními bestiemi, přejícími jiným jen to nejhorší. Smrt a utrpení. Říkají si vlastenci a hlásají, že láska k vlastnímu národu přeci neznamená nenávist k národům jiným. Jak však můžeme vidět výše, touto nenávistí doslova přetékají. Jejich nenávist však se skutečným vlastenectvím nemá nic společného.
Nepředpokládám, že dojdou zpytování svědomí. Měli by však pamatovat slov Karla IV., že Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne, nebo mistra Jana Husa, který pravil: Pamatuj, že člověka zlého bys měl milovati, avšak zloby jeho nemilovati. Především však sdílím myšlenku Tomáše Garrigue Masaryka, že: "Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí." Teskně mi nezbývá než dodat, že tuto pověst již nemáme. Sami jsme se o ni připravili a nadále připravujeme.
