Již zítra oslavíme svých sto let a blahopřání ze světa se prý hrnou. Do Čech navíc zavítal francouzský prezident či německá kancléřka, což u některých flastenců vyvolává pozdvižení.
Letos si naše republika připomíná sto let od svého vzniku, nebo alespoň to co z ní zbylo, neboť současná republika není vůbec v ničem toutéž republikou, jakou bývala v prvních dvou dekádách. Není ji jak z národnostního a geografického hlediska, tak ani a už vůbec ne z hlediska ideového. I přesto se však zajisté najde mnoho důvodů k oslavám, které v lidech snad aspoň trošičku probudí odlesk dávno zašlé slávy a pomůže nám navrátit se k původní idei.
Právě v těchto dnech však Českou republiku navštívili i německá kancléřka Angela Merkel či francouzský prezident Emmanuel Macron, což nejednoho ryzího flastence nenechává klidným a volá po nehorázné provokaci ze strany těch, kteří prý mladou republiku odsoudili k zániku.
Nu, vzhledem k tomu, že jde také o lidi a hnutí odmítající nejen Evropskou Unii ale celkově jakoukoli mezinárodní spolupráci, protože prý vždy všichni stáli jaksi proti nám, a proto bychom měli stát osamoceni proti všem a spoléhat jen na sebe, zamysleme se tedy nad ideálním světem těchto flastenců.
Vycházeje z jejich logiky bychom však jaksi nesměli do našich končit pozvat vůbec nikoho z okolních států a vlastně nejlépe se s nimi ani kamarádit. Německo nás tenkrát obsadilo, Rakousku z jejich pohledu pak taktéž. Stejně tak se do nás zakousli Maďaři a Poláci a z jejich pohledu jsou nepřípustní jak Francie, tak i Británie a Itálie. Za pozdější vývoj pak prakticky všichni pohrobci SSSR a vlastně i do nedávna bratrské Slovensko.
Takovému flastenci by zjevně bylo nejmilejší, kdybychom celou zemi obehnali kamennou hradbou a ostnatým drátem. Co na tom, že v historii každou chvíli někdo někomu šlápl na kuří oko. Oni si dovolili křivě kouknout na nás. Že od té doby uběhly desítky let? Nepodstatné! Stále neodpustitelné. Ohradit se a již nikdy s nimi nepromluvit.
A teď milí drazí rozumem obdaření, povězte mi. Dovedete si představit, že by takto na světě přemýšlel každý? Nejen naše země. Všichni jedinci. Nebo že by se takoví dostali do čela více zemí najednou? To by bylo co? O míru bychom si mohli nechat jen zdát, neboť v dějinách si každý na někoho něco najde.
Nebuďme přepjatí primitivové jednoduchého uvažování. Je krásné, že si státy Evropy dokázaly odpustit a dnes spolu skvěle vycházejí. Zapomeňme tedy na křivdy minulosti a radujme se ze světa. A takovým to prosím neustále vysvětlujme a klaďme na srdce.
