Horem dolem do Narnie

Letopisy Narnie patří k filmům, které se natáčely u nás. Vždyť jedna z úvodních scén se odehrává na Pravčické bráně a krajina Českého Švýcarska je nám představena, jako země Narnie. A právě z této pouti přichází můj další raport.

Co si budeme povídat. Asi patřím k jedněm z mála lidí, kteří se nakonec pro celou tu korona krizi můžou radovat. Můj obor se na nějakou dobu zastavil, hranice zavřely a já tak získal spoustu drahocenného času k toulání se naši krajinou, než se opět vydám do Tirol, které jsou mým druhým domovem. A poněvadž byla teď veškerá ubytovací zařízení nějaký ten pátek zavřená, nezbylo než se vrátit ke starému dobrému bivakování a živoření na dlouhých toulkách přírodou jen s tím, co si člověk nese na zádech. I když mi to za mých náctiletých let nedělalo problém, pár let nazpět jsem lehce zpohodlněl a začal vyhledávat i horské chaty, hotely či turistické ubytovny. Až nyní, díky čínským netopýrům, jsem se opět našel a na dlouhých poutích přírodou trávím více času, než mezi čtyřmi zdmi v pohodlí domova městského bytu. Vždyť není nic krásnějšího, než se sluncem usínat i vstávat, celý den s jeho kotoučem putovat, neřídit se žádnými zvláštními řády a užívat si koupel ve vodě, ke které zrovna přijdu. Není nic více osvobozujícho.

Jakmile jsem se tedy vrátil ze Zlaté stezky Českého ráje, začal jsem rychle organizovat a plánovat další přechody. A ať se nevracím neustále z Čech do Ostravy, rozhodl jsem se to nakombinovat pěkně s občasnými pobyty v Praze a odpočinkem na pastvě v jejím okolí. To jsem však ještě nevěděl, jak pitomě se to zvrtne. Ale o tom až v příštím článku o mém dvojitém toulání se Šumavou. 

Má první kratší cesta mě měla dovést do míst, která jsem nikdy dříve nenavštívil, a přesto je znal jako Narnii. Právě dominanta tohoto kraje se objevuje jak hned v jedné z úvodních scén mého kdysi oblíbeného filmu, ale i v samotné ukázce na film a okolní krajinu nám tak představuje jako magickou zemi za skříní samotnou. Ano, řeč je o Českém Švýcarsku a jeho perle Pravčické bráně, ke které jsem se nakonec rozhodl snad nejdelší možnou cestou dojít. A vzhledem k tomu, jak je České Švýcarsko malinké a hranice byly ještě stále zavřené, nemohlo mi to zabrat více jak dva dny. Navíc jsem se musel do večera následujícího dne dostat na radotínské skály, kde mě čekalo stádo ovcí, kterému jsem měl po další dny dělat baču a odpočinout si tak na můj předpokládaný dlouhý pochod Šumavou.

Předpovědi počasí posledních dní byly všelijaké a několikrát denně se měnily. I přesto však jen málo kdy vyšly. Proto jsem na předpověď nebral příliš ohledy a rozhodl se vyrazit a zariskovat si za každého počasí. Pokud se dobře pamatuji, vyjížděl jsem z Prahy v neděli dopoledne, bylo zataženo a vypadalo to na déšť, který se cestou skutečně dostavil a doprovázel mne celou cestu vlakem do Krásné Lípy, kde jsem začínal svou pouť. 

Tomuto místu jako by se větší déšť vyhnul a za občasného mírného mrholení jsem tedy vyrazil bohumilou vlnitou krajinou směrem na na Kyjov, přičemž se mi dostalo celkem humorné, leč i smutné podívané. Již z dálky jsem totiž slyšel táhlé hlasité zuřivé sténání. Po nějaké době jsem došel k velké ohradě, která se zdála úplně prázdná. To ovšem bylo jen mylné zdání, neboť ohrada byla plná býků. Na druhé straně ohrady se však pásly krávy, a tak všichni býci stáli v jedné řadě podél ohrady a až zoufale se domáhali jejich pozornosti. Samice je však měly jaksi u vemena a vůbec si jich nevšímaly. A že jich tam bylo a ne jen tak ledajakých. 

Projdu se pěknými vesničkami a malebně zvlněnou českou krajinou plnou pastvin, pak se náhle má stezka stočí do tenké dlouhé chodbičky mezi ploty až nakonec zapadnu v lese, kde potkám hned prvního veverčáka, kterých v dalších dnech potkám ještě několik. Během pár chvil se ocitám na skalách a skalních stezkách, které mne provedou i skrz jakousi myší díru.

Když to vidím a uvědomím si, že to musím sejít a projít s krosnou, ve které navíc tahám i spoustu věcí navíc, neboť mne čekají pak dva tři dny u ovcí, jen se tomu ironicky zasměji a šplhám dolů, doufaje, že se nezaseknu. Jak já tu krosnu začnu cestou nenávidět, to byste nevěřili. Nakonec to jde celkem snadno a na druhé straně jako bych se najednou ocitl v novém světě. Obloha je rázem modrá a je příjemné teplo. Asi další z kouzel světa Narnie. Nebo snad další magický průchod? 

Vyšlápnu si tedy kamenné schody na zříceninu Kyjovského hradu a odtud skalními stezkami pokračuji dále. Jen pro různé šmejdily je tady těch stezek vyšlapáno více a tak z hlavní stezky tu a tam sejdu. Nakonec se mi však přeci jen podaří sejít zpět na turistickou trasu značenou červenou značkou.

Odtud pak opět pokračuji dále loukami, lesy a údolími podél německé hranice, která je stále oficiálně nepřekročitelná, a tak si jen tu a tam zamávám s někým na druhé straně.

A uvědomuji si, jak jsou vlastně samotné hranice dělící národy na státy hloupé a malicherné. Vždyť by stačil jeden krok či skok a jsem v Německu. Opravdu tohle kdysi dělilo po zuby ozbrojené vojáky na sebe čekajících armád? Proč?

Jen nedaleko hranice narazím na památník pochodu smrti, a tak si u něj v tichosti postojím.

A pak pokračuji zase dále krásnými lesy, abych se do slunce západu stihl vyšplhat na Rudolfův kámen, kde hodlám nocovat. Prý je to téměř feratový výstup, a tak nic moc nechci riskovat. Co si budeme nalhávat, raději to polezu za světla. Pro vedro a zbytečně těžkou krosnu však musím párkrát zastavit a spočinout. Navíc mi začíná docházet voda, a tak se vydávám hledat studánku, u které nakonec i povečeřím kousek černé bagety, humus a tvarůžku. Ta byla tak slaná, že dočepovanou vodu během dalšího pochodu velice rychle dopiji a nezbývá doufat, než že narazím na další pramen či studánku.

Cestou se rozhodnu na chviličku odbočit a zajdu se kouknout i na Černou bránu.

Ke které samozřejmě dojdu podél skal.

A pak už uháním dále podél vyrubaných nevzhledných lesů. Místy mohu jen těžko uvěřit, že se nacházím v Národním parku. Samá nevkusná mýtina. Rozum mi nebere, že je problém se tady natáhnout na noc pod širým nebem, když se s místními lesy zachází jako s hospodářskými lesy kdekoli jinde, pokud ne hůř. Ale jak se říká, pod svícnem je největší tma. Nakonec však narazím na první chalupy nedaleko Zhořeliště na Tokáni. Právě zde trčí z kamene kohoutek s pitnou vodou, a tak neváhám, doplňuji lahev a hltavě zapíjím slanou večeři.

Nedaleko odtud naleznu také v lese zaparkovaný prázdný dětský kočárek, což opravdu nechcete v době, kdy policie pátrá po jednom odcizeném i s dítětem. O kus dále válející se dětské botičky vám pak dobrý pocit nepřidají a vzpomínka na odpoledne naleznuté autíčko taky ne. Radši jdu googlit, kde se vše semlelo a zda se už kočárek našel. Mezitím kolem mne projde jakýsi lesní muž jen v kraťasech a na boso, a podivně se na mě usměje. Asi tady dneska umřu, směji se. Místo činu je však nakonec trošku z ruky, můžu být tedy klidný a tak jdu dále hledat svůj noční byt na Rudolfově kameni. Stmívá se, ale brzy jej spatřím.

Prý jsou tady bedly.

Během pár chvil je spatřím a uvědomuji si, že k nim vede i šipka. Mne však odtud čeká poněkud náročnější stoupání. Je to sice jen sto metrů, ale více méně stále vzhůru po skále a příkrých schůdcích. Nakonec to však jde mnohem lépe, než by člověk vůbec po všech varováních předpokládal.

A ty výhledy stojí opravdu za to ...

Jsem opravdu nadšen a nepřestávám se kochat tou nádherou až do setmění. Až po tmě si vybaluji batoh, připravuji spacák, studenou pohankovou kaši na snídani a na kostce lihu si uvařím svůj večerní čaj pro lepší spánek. Mezitím zjišťuji, že budu mít milého spolubydlícího. Pod střechou totiž něco šramotí. Je to malý plch. 

Ráno se vzbudím dříve, než slunce vůbec vyjde a jsem za to opravdu rád. Vyfotit si východ slunce odtud bude parádní. Mám však ještě čas, a tak zalezu do spacáku a užívaje si ten nejkrásnější ptačí koncert vyčkávám, a jak tak vyčkávám, usínám. Když se vytrhnu ze živých snů, je slunce už na obloze a z ranního slunce východu nebude tak bohužel nic. Ale aspoň stihnu ještě něco z ranní mlhy v údolí.

Balím se a rozhoduji, kudy jít dále. Můžu jít rovnou po červené značce, avšak původní plán počítal  cestou na Jetřichovice. Zde se totiž ke mě měli přidat kamarádi a pak pokračovat dále na Labské Pískovce, ale jak už tomu bývá, nakonec nedojedou. Koukám do map, přemýšlím a nakonec se rozhodnu držet původního plánu. Potřebuji doplnit vodu, možná i jídlo a hlavně ta zacházka skalami vypadá na mnohem zajímavější cestu, než těch párset metrů lesní cestou. Nakonec nelituji ani cesty na Jetřichovice, kde šplhám na nejednu vyhlídku, ani cesty zpět na nedalekou Pohovku, která vede přírodní cestou lesem a skalami. Nakonec celkem vyčerpaný konečně posnídám právě na Pohovce, kde mne potkává i holčina, kterou jsem potkal cestou na Jetřichovice, a tak si vyměníme alespoň úsměvný pozdrav.

Odtud pak uháním dále. Po propršených dnech je najednou neskutečné vedro a já brzy začínám litovat každého gramu, který si nesu navíc. Jenomže jak jsem již psal, mířím odtud na brigádu k ovcím a proto si tahám něco navíc. Z celé té úžasné trasy se tak stává i jakási zátežová zkouška organismu, kterou si velice užívám. Na obloze není navíc ani mrak, takže fotky asi budou stát za houby. I v lese se však tu a tam najde zajímavost k zachycení, a není k tomu potřeba mraků ani modré oblohy. 

Spočinu kousek od Šaunštejnu, a pak se dávám na cestu předělanou trasou. Proč předělanou? Netuším, na tu původní se nesmí, jsou zde červeno-bílé zátarasy a prostě vede jinudy. Turistické značky jsou tak pouze připnuty na stromech natištěné na papírech. I když jsem si řekl, že už nebudu ztrácet čas dalšími výstupy na vyhlídky, nedá mi to a nakonec i zde šplhám nahoru na Šaunštejn. Nelituji. Opět se kochám nádherným výhledem a oslavuji první mraky na obloze. Nakonec se možná můj lov krasných snímků zadaří.

Jen pozor, tímhle se s krosnou opravdu neprotáhnete. Možná se i zaseknete, tak jako já, a to mám od zimy dvacet kilu od kolem pasu dole.

O kousek dále je Malá Pravčická brána...

... která taktéž nabízí skvělý výhled.

Pak už ovšem opět pokračuji svižným tempem na Mezní Louku, kde se konečně naobědvám. Abych pravdu řekl, za ty prachy bych čekal trošku jinou porci, ale co už. Aspoň se pobavím s rodačkou z Ostravy, která mne odhadne na první dobrou jako každý místní, jakmile něco zakrákorám svým krátkým zobákem. Úsměvné. Jsem hrdý, že i po roce stráveném v Praze a jinak ustavičně někde na cestách si držím akcent, který mi i mnohý přesídlený Ostravak otevřeně a přiznaně závidí. Není však čas, ztrácet čas, a tak se kolem obyčejné hospody normální cenové kategorie skryté v zeleni opět nořím do lesů, které tu a tam skýtají tesknou mýtinu, ale záhy nabízí opět krásnou zeleni a dechberoucí výhledy.

Je tady vskutku krásně. A dřív, než bych se nadál. - ba než bych vůbec čekal, objevím se na dohled cíle mé pouti. Náhle totiž stoupám k Pravčické bráně. K místu, které nám prezentovalo tento kousek pohádkové krajiny jako obrovskou kouzelnou zemi skrytou za dveřmi staré almary. Jsem nadšen. 

Nestačím se vynadívat na tu nádheru. Došel jsem sem však celkem rychle a tak mám dost času. Běhám tady, fotím co můžu. Kupodivu tady dnes moc lidí není. Nakonec však přeci jen šlapu na autobus, který mne odveze na nádraží a pak putuji na dvoudenní válení se k ovcím. Tento trip mne nějak zmohl. Přitom jsem šel jen dva dny. Čím to? Vedrem? Náloží? Nevím. Ale druhý den mám půl dne co dělat, abych vůbec vstal, což se mi při delších tratích nestává. Teď už však vím, že bude dobré si zde do další pastvy něco nechat a další trek jít ještě odlehčeněji. Jó, kdybych já by býval věděl, co mne potká na mé příští cestě...