Dvakrát půl Šumavy

Kdybych vám jako chytrá horákyně pověděl, že jsem Šumavu přešel i nepřešel, budete si ťukat na čelo, co to melu. A přeci je to pravda. Však posuďte sami.

Jak jsem zmiňoval již v předchozím článku, můj plán pro tento měsíc byl jasný. Vyrazit na nějaké treky po Čechách a ať pořád nependluji mezi Ostravou a Prahou, přes kterou vždy musím tak nějak projet, rozhodl jsem se přesunout ku Praze a cesty si kombinovat s brigádami na pastvě, občasným přespáváním u kamarádů či na hostelech, pokud budou již otevřeny a prát si a sušit třebas ve veřejných prádelnách. Zkrátka sbalit si krosnu, vzít si minimum věcí a s tímto minimem tak nějak vyžít a přežít a naplno si užívat tuláckého života. Koncem května jsem tak vyrazil na cestu a vrátit jsem se hodlal až ke konci června, abych tak nějak stihl přejít ještě Československou hranici přes Javorníky a Bílé Karpaty. Jenomže člověk míní, osud mění a vše nakonec bylo přeci jen trošku jinak.

Mými cíli po Českém ráji byly České Švýcarsko, Šumava, Jižní Čechy a České středohoří a musím se pochválit, že jsem si to rozvrhl vskutku bravurně. V sobotu jsem dorazil do Prahy a zanechal nějaké věci u bývalé kolegyně, jako například notebook, abych si mohl v tom mezičase pohrát třeba s fotkami. Nemít tuto možnost, nechám ho samozřejmě doma. Ale když už tady je, proč ji nevyužít? Dalšího dne jsem pak tedy vyrazil na můj dvoudenní přechod Českého Švýcarska, o kterém jsem psal v předchozím raportu.

Odtud jsem zamířil rovnou k ovcím, kde jsem si dva dny poležel.

V Praze jsem pak navštívil výstavu stanů a outdoorového vybavení v pražských Letňanech, odkud jsem si nakonec přivezl novou odlehčenou krosnu a dalšího dne vyrazil opravdu na lehko na několika denní přechod Šumavy. Starou krosnu s nějakými zbytečnostmi jsem tak opět nechal u kamarádky v Praze. Proč to vše zmiňuji? Snad jen abych vás uvedl do mého příběhu pro pozdější pochopení celkového děje. Hlavně ona část, kdy jsem se hodlal coby tulák protloukat Čechami a do Ostravy se vůbec nevracet. Stačilo jet na otočku k zubaři po návštěvě Českého ráje. Ten mi jen jukl do pusy a řekl, že mi ty osmičky vyseká v listopadu, takže zas úplně zbytečná cesta. Ještě bych měl asi zmínit, že rovnou ze Šumavy jsem měl zamířit na Zlatou stezku zemí hradů v Českém středohoří, kde bych po dni došel opět na pastvu, a proto jsem si v karavanu nechal dost věcí a hlavně ho předzásobil konzervami a dalším trvanlivým jídlem dobře ukrytým pod postelí. Teď už však k mé cestě.

Den 1. - Rychleji než rychle

Na první den toho nemám v plánu moc. Jen osm až sedmnáct kilometrů. Podle toho, kudy se nakonec rozhodnu jít a kde nocovat. Proto mne také příliš netrápí, když mi ujede vlak, zatímco na poslední chvíli nakupuji. Přiznám se, byl to i trošku záměr. Kamarádi se ke mě mají připojit až v pondělí v Železné Rudě, takže není důvod kdo ví jak hnát. Chci se jen přiblížit hranici a odtud se dát na pochod přes Ostrý podél hraničních sloupků stezkou, která mi byla doporučena a o které jsem četl i článek Šutrava - úžasná hřebenovka Šumavou. Poněvadž však chci přejít opravdu celou Šumavu, rozhodnu se vystoupit už v Nýrsku. Zde se scénář z Českého Švýcarska opakuje. Zatímco celou cestu je zataženo a místy i za prší, v Nýrsku se dokonce dost rozprší, tak sotva opustím obec, mraky se rázem trhají a začíná se dělat krásné počasí. Paráda, bohové jako vždy mým krokům přejí ...

Sundávám tedy bundu a ukládám ji do nové krosny, se kterou ze začátku trošku bojuji, poněvadž mi úplně nesedí na zádech. To se ovšem během následujících dní srovná a nakonec ji začnu mít skutečně rád. Nakonec mne nohy zavedou na zříceninu hradu Pajrek.

Má trasa odtud dále ovšem ještě není pevně daná a stále ji zvažuji a rozhoduji se kudy kam a jak dále. Prvně jsem plánoval jít přes Zadní Chalupy a zde snad i přestat a ráno se vydat dále po hranici. Druhý plán na základě jiných doporučení naopak počítal s cestou přes Hamry. Nakonec se ovšem rozhodnu vrátit k původnímu plánu, a tak se lesní cestou vydám na modrou turistickou trasu a tudy k rozcestí u Zadních Chalup. Cestou lehce sprchne, ale to mne nerozhodí. Naopak to dokresluje zádumčivou atmosféru zdejších luk a přírody samotné.

Poněvadž je počasí nevyzpytatelné a já jsem líný rozdělávat tarp, plánuji nocovat poblíž turistických přístřešků či rovnou v nich. Právě u Zadních Chalup jeden takový je - stůl a střecha, co víc si přát? Dorazím zde však však krátce po páté a to je opravdu brzy. Navíc si nejsem jist, zda se odtud dá jít po hranici, a tak se nakonec rozhodnu povečeřet a kráčet dále na rozcestí pod Lovečnou, kam bych naopak došel z Hamrů. Než se však vydám dále, nemůžu se přestat smát jedné takové místní zhovadilosti. Křižovatka jak stádo krav, ale mapa je na úplně opačné straně, nežli rozcestník. No párkrát jsem si to přešel, než jsem zase zmizel v lese.

I Pod Lovečnou jsem však celkem brzy. Tuším, že kolem sedmé a do slunce západu zbývá spousta času. Tak co tedy? Zůstat, či jít dále? Ale kam? Na hřeben? Na Ostrý? A kde se tam natáhnu? Koukám do map, zkoumám terén a jak tak čas plyne, rozhodne za mne déšť, a já si začnu stlát v přístřešku na stole, kam se sotva vejdu. Během stlaní a přípravy pohanky na ráno kolem mne také párkrát proletí sršeň, který mizí ve skulině kousek ode mne pod přístřeškem. Asi tady buduje hnízdo. Vůbec si mne však nevšímá, a tak zde spolu strávíme v suchu noc. Jen jemu se spalo asi pohodlněji. Je to zde vážně malé, takže spím celkem poskládaný.

Den 2. - Šutrava

Jak už to tak u mě bývá, vstávám opravdu brzy ráno. Se sluncem tak říkajíc. Balím se tedy a lesní cestou šplhám až na státní hranici.

Zde mne pak čeká úchvatná hřebenovka podél hraničních kůlů, která mne dovede až pod Ostrý.

Na Ostrý si vyšlápnu po značené trase a přemýšlím, co dál. Chtěl jsem zde obědvat, jenomže ono ještě nebylo ani osm. Vždyť snídani si v rámci dělených půstů budu taky dávat teprve až kolem půl desáté. To je tak, když se pro pomatené ochranářské loby nedá dopředu změřit běžně přístupná trasa. Nu, tady se moc nezdržím, ale alespoň i zde mají mou sochu.

Vyšplhám tedy až na vrchol, pokochám se výhledem a šlapu dále.

Nešlapal jsem však po hranici, ale značenou stezkou, která se trošku točí, a jaksi mám stále pocit, že podél sloupků, které vidím, se budu spíše vracet. Jsem zmaten, a i když si prvně zajdu párset metrů do Bavor, nakonec se zorientuji a přeci jen následuji viděné pohraniční sloupky. Místy je to vážně o hubu.

Ale jak nakonec zjišťuji, dá se to vzít po stezce na bavorské straně, které mne nakonec vrátí zpět na hranici. Šplhám proto z kozí stezky, na které se s krosnou sotva držím - karimatka mne dost vyklání od stěny, a házeje před sebou batoh na nižší stupínky, lezu na bezpečnější a asi i jedinou skutečnou stezku v těchto místech. Pro příště už budu vědět.

Dále už opět šlapu úžasnou hřebenovkou. Přesně takové mám nadevše rád. Sem tam i zamrholí, sem tam mi cestu zahalí kouzelná mlha a já se o půl dvanácté ocitám při rozvalinách Juránkovy chaty na Svarohu. Sakra! Vždyť zde jsem měl nocovat. A jsem zde dříve, než bych si vůbec dal oběd. S takovou dojdu na Hůrku ještě dneska. Ale můžu já? Vždyť kamarádi, kteří se mají připojit v Železné Rudě, mají dorazit až zítra odpoledne.

Poněvadž se však jedná o tytéž, kteří nakonec nedorazili ani do Českého Švýcarska, zjišťuji, jaká je situace. Ano, dorazí zítra. No co naplat, poobědvám a vydávám se hledat doporučenou dámskou cestu. Že se po ní nesmí, zjišťuji až o pár dní později. Příště to chci stejně vzít celé po hranici. To mne opravdu láká. Teď ale k mému hledání oné stezky. V tom článku psali něco o kamenné zídce, a tak chodím tam a zpět a hledám zídku, na kterou bych se měl vyšplhat. Nakonec se nějakou podivnou náhodou na stezce přeci jen objevím.

První část stezky vypadá vskutku skvěle. Sem tam je to sice překážková dráha přes popadané stromy, ale užívám si ji. Nakonec však sejdu na obyčejnou lesní cestu a nadšení mizí. Dle map je však ona Dámská o něco výše, což mi nesedí. Nevšiml jsem si žádné odbočky. Ale co. Mám spoustu času a tak se vydám výše, najdu bahnitou cestu rozježděnou těžkou technikou a po té se vydávám vstříc neprohlédnutelné mlze zpět nahoru, až to pro nulovou viditelnost a zbytečnost mého počínání zase obrátím dolů. 

V Alžbětíně jsem kolem druhé a konečně pořádným deštěm šlapu na Železnou Rudu. Opravdu nevím, co dál. Mám před sebou půl dne a na další stanoviště je to pouze necelých 10km. To je nic! Déšť tedy přečkám na zastávce, posvačím, projdu se Železnou Rudou, nakoupím si, povečeřím na místní benzince a nakonec se rozhodnu protáhnou mou trasu o jeden čekací okruh a vyjít si na Čertovo a Černé jezero, někde zde přespat a druhý den se vrátit pro kamarády. 

Sotva však opustím Železnou Rudu, přižene se snad největší průtrž od začátku roku. Do toho fouká a mne zalévají ty největší chcance padající ze stromů. Během krátké chvíle promokne má bunda, kalhoty, batoh - vše více méně vodě odolné. Durch jsou dokonce i mé goráče. Neskutečné. Nasazovat však pláštěnku teď už nemá moc cenu. Jako by se mi něco snažilo sdělit, nečekej na ně. Vždycky jsi s jedním z nich vychytal to nejhorší počasí. Třeba i sněhovou bouří v květnu.

Šlapu, poklusávám a jezera stále nikde. Zatímco první dva kilometry k rozcestí pomník A. Kašpara jsem ušel snad za deset patnáct minut, další dva šlapu téměř půl hodiny a začínám z toho být zoufalý. Je to jen můj dojem? Ne! Zatímco od rozcestníku níže má být Čertovo jezero dva kilometry, od jezera ke zmíněnému rozcestí jsou to naopak kilometry tři a půl. Divné že? Nu, nakonec přeci jen k jezeru dojdu. To už jsem však výše a fouká zde hodně ledový vítr. Navíc mne v tom všem ubíjí myšlenka, jak moc se blížím místu, kde jsem předchozí noci spal.

Dle map by měl být výše na rozvodí přístřešek, který slibuje záchranu a noc v suchu. Mám štětí. Skutečně tady je.

Je to spíše takový polosrub. Vše tedy svlékám a navlékám na dlouhý špagát, který provazuji mezi trámy. Nakonec to tady vypadá jak v havířské šatně, kde visí mundůry u stropu. V dešti se rychle osprchuji, vysuším se a třesoucí se jak kapka potu mezi půlkami cvičitelky aerobiku během zemětřesení se balím do spacáku. Dnes lituji, že sebou nemám žádné termoprádlo, které už jsem sebou přestal nosit, poněvadž jsem ho nikdy pořádně nevyužil a nenapadlo by mě, že ho budu potřebovat v červnu. Vždyť pár dní nazpět jsem zmíral vedrem. Balím se tedy do spacáku, mažu boty krémem a vykládám je prozřetelně zakoupenými novinami, aby se aspoň trošku vysušili. Také si ještě připravím kaši na ráno a lezu do spacáku. Jsem tak promrzlý, že ani ten do rána následujícího dne pořádně nevyhřeji. Ale i přesto usnu. 

Den 3. - Okno

Když se ráno vzbudím, jedním okem vykukuji ze spacáku a nadějeplně pozoruji trhající se oblohu. Je to jen proužek, ale přesto doufám a věřím v dobré počasí. Modrý pruh se roztahuje v nadějné okno. Nikam nespěchám. Konečně je mi teplo a kamarádi dorazí až odpoledne. Ležím tak do devíti a přemýšlím, jak dál s promoknutými věcmi. Mračna se mezitím roztrhají a objevuje se modrá obloha.

Posnídám, obléknu si druhou suchou košili a kraťasy a všechny mokré věci zavěšuji na batoh tak, aby na větru a slunci mohly schnout. Mezitím přijíždí nějaký lesák, pozdravíme se a on mizí v lese. Já naopak šlapu dále na Černé jezero. Dolů je to opravdu sešup, který doufám nebudu muset šlapat zpátky nahoru. Jsem však rád, že jsem zde nešlapal ve včerejší průtrži, poněvadž oba v mapě zaznamenané přístřešky jsou srovnány se zemí a celou tu trasu bych tak absolvoval tam i zpět v tom nejhorším, co mne na cestách zatím potkalo. 

Pořídím tedy pár snímků, přečtu si něco o vzniku jezera a historii místa a nakonec skončím u studia mapy. Ten krpál se mi nahoru moc šlapat nechce, a navíc se nerad vracím stejnou cestou, kterou jsem přišel. Nakonec to však hecnu a svižným tempem si vyběhnu až nahoru. Dojdu zpět k onomu přístřešku, kde jsem nocoval a začnu balit suché věci, či je převěšovat tak, aby aby vlála a sušila se právě ta mokrá místa. Mezitím se vrací onen lesák, který mne zda ráno zdravil. Musí si říkat, co je to za trotla, že se stále balí. Co už. Zvedám se a prosluněným lesem šlapu zpět na Čertovo jezero. 

Zde mám na výběr. Buď se můžu vrátit stejnou cestou, nebo obejít přes obec Špičák. Nakonec se rozhodnu pro druhou možnost.

Než dojdu do Železné Rudu, jsem opět suchý. Balím tedy batoh a mířím na oběd do restaurace U Jelena. Než dojedou kamarádi, dám si ještě další dvě pivka a vydám se jim naproti. Oni přijíždí a bohové mi opět ukazují, že jsem neměl čekat a jít dále. Začíná se kazit počasí. Navíc jsou všichni hladoví, a tak jdeme zpátky do Jelena. Zde má aspoň každé okno nějakou zásuvku a tak si můžeme dobít telefon. Mezitím se venku pořádně rozprší a nevypadá to, že by mělo jen tak přestat. Na Hůrku je to však pouze deset kilometrů, a tak sedíme a mastíme prší, dokud se to nepřeprší.

Zahanbeně musím přiznat, že těch piv padlo opravdu hodně a já měl už tak trochu náskok. Jak už to u mě s tím proklatým nápojem bývá, hrtanová příklopka si vzala dovolenou, a do mě jich zahučelo dvanáct jak Němců do krytu. Nechlubím se. Hrdý na to nejsem. Jen pro úplnost příběhu suše konstatuji. Samotnému by se mi to nestalo. Vlastně mám tak trochu okno, kdy a jak jsme odcházeli a zda ještě pršelo. Jen vím, že dále v lese byla taková mlha, že už nemělo ani cenu vytahovat foťák a na to, jak se ostatní báli, že mne budou tahat, nakonec měli co dělat, aby mi stačili a já měl místy i kilometrový náskok. Aspoň je mi jasné, proč Obelix nesměl pít kouzelný nápoj, když se v něm koupal jako malý. Nakonec jsme na nouzovém nocovišti Hůrka ještě za světla a kamarádi si staví stan, zatímco já poprvé roztahuji můj tarp. To i přesto, že v déšť tuto noc nevěřím. 

Den 4. - Moklava

Pokud jsem druhý den cesty po vzoru článku inspirujícího mou cestu nazval Šutrava, pak čtvrtý den mohu s klidem nazvat Moklava. Toho dne jsme totiž měli dojít jen na Modravu, což bylo pouze nějakých 25 km, takže spíše taková procházka. Probudili jsme se však do totální mlhy a sotva jsme se sbalili, začalo neskutečně pršet. Lilo jako z konve a nezdálo se, že by chtělo do večera přestat. Navlékli jsme tedy na sebe pláštěnky a vydali se do Prášil, kde jsme si chtěli dokoupit nějaké jídlo.

Trošku jsme si pobloudili v lese, ale nakonec jsme tu ves našli. Já měl nohy stále v suchu, ale kamarádi už byli durch a začínali mluvit a potřebě najít na noc na Modravě ubytování a usušit se, abychom mohli jít dále. Souhlasím tedy a během toho, co ve zdejší cukrárně pijeme kávu, vyhledáme penzion Arnika, kde si narychlo domluvíme nocleh v teple a v suchu. Pak už s klidem vyrážíme na Prášilské jezero. Alespoň na chvilku odbočíme z jinak všudypřítomného asfaltu. Zdoláme příkrou cestu, která připomíná spíše potok a nakonec jsme tam. Koukneme se na jezero schovávající se v mlze a šlapeme dále.

Musím přiznat, že během této cesty už i má pravá pohorka začala dost čvachtat a cestou dolů i ta druhá. Prostě vážně lilo. Sešli jsme zpět na asfaltku a pod roztáhnutou plachtou rozdělali mapu. Internet tady totiž chytíte jen těžko, a tak jsem ještě před cestou pro nějaké mapy do knihkupectví skočil. Zorientujeme se a hraje slovní fotbal dál šlapeme pro mne dosud nevídanými nekonečnými  divokými lesy. Ta atmosféra mi bere dech. Sejít zde z cesty bych zde však asi nechtěl. Již nikdy více by mě nikdo nenašel a já cestu zpět asi také ne. Vskutku nekonečný prostor stromů a zeleně.

I ty nakonec opustíme a sejdeme z lesa k Roklanskému potoku, podél kterého pěkně po rovince šlapeme až na Modravu.

Jsme zde hádám něco po čtvrté hodině, ale za to zmoklí jak slepice. Pláštěnky zavěšujeme v kolárně penzionu, co můžeme sušíme na rozhicovaném topení. Myjeme se, sušíme a jen v ponožkách scházíme na jídlo dolů do restaurace. Kluci neplánují šlapat dále, ale zato se chtějí sejmout, a tak hrajeme karty, pijeme pivo a zahříváme se bylinnými likéry našich německých sousedů. Nakonec to zabalíme a jdeme spát. 

Den 5. - Zbabělý útěk

Když jsem se ve středu ráno vzbudil, za okny stále lilo. Stále jsem však věřil, že to během dne přejde a hlavně, že když půjdu já, půjdou i ostatní. Proto jsem i přes lehkou kocovinu od rána čekoval počasí, zkoumal mapy.cz a koukal na nouzové přístřešky pro případ dalších dešťů a těšil se, jak jistě brzy vyrazíme. Bohužel, nestalo se tak. Kamarádi zaveleli k ústupu a já se tak nějak zmanipulován společenským míněním i včerejším pitím otupělou myslí přidal k nim. Navíc mi jeden z těch gizdů vypnul topení, na kterém jsem sušil boty. Nakonec jsem tedy na IN kartu nahrál jízdné na vlak a vyrazil spolu s nimi do Prahy.

Sotva jsme došli na autobusovou zastávku, odkud nám jel 10:07 autobus, přestalo pršet. Měl jsem ještě sedm minut na to přesvědčit ostatní, abychom šli dále. Ale nikdo o tom nechtěl ani slyšet. Zajímavé. Ještě před příjezdem dělali ramena, jak nejsou z cukru. Nyní odjíždí po dni deště. Ale tak je to s nimi vždycky, že utečou před deštěm, náledím, kroupami či sněhem. Pak si dají v pěkném počasí tempíčko na Lysou, udělají namachrované selfíčko a jdou zase dolů. Jenomže v pěkném počasí umí chodit na procházky každý. Co se s tou přírodou třeba i trochu poprat a sáhnout si na dno sil?

Oni odjíždí, a já nakonec bohužel s nimi. Mám zlost nejen na ně, ale především na sebe. Že jsem tak manipulativní a odjíždím, i když nechci a vlastně ani nemusím. Vždyť nejsem na nich závislý. Věčně chodím treky sám. Proč nyní jedu s nimi? K čertu! Celou cestu mne provází pocit neskutečného poraženectví, ale co dělat, už jedu. V Praze mne opustí. Oni jedou do Opavy, já ještě ke kamarádce pro věci. Nechci ji příliš obtěžovat do mého dalšího odjezdu na další trek. Vždyť ani nevím, kdy a zda vůbec půjdu. Než se vrátím na hlavní nádraží, něco se na Smíchově podělalo a tak má mé Pendolíno hlášeno zatím 80 minut zpoždění. Jako by se mi nyní něco pro změnu snažilo zabránit v odjezdu. Ale stejně nakonec Ostravanem valím ku nám na sever. Cestou si celý nešťastný v notebooku dělám fotky. Že za celý den téměř nepršelo mi na radosti nepřidává. Mám zlost. Doma jsem až kolem jedenácté v noci a jdu rovnou do postele. Usíná se mi však velice těžko. Pocit poraženectví mne nenechává usnout. Takhle jsem to přece neplánoval? Chtěl jsem se měsíc prát s minimem, které si ponesu v batohu. Jsem vskutku zdrcen.

Den 6. - Nečekaný návrat

Další den ráno vstávám a má nálada se nelepší. Jsem rozmrzelý, vzteklý a mám zlost. Pořád si připadám jako totální poraženec. Venku svítící slunce mou náladu příliš nelepší. Spíše naopak. Zatímco se mé prádlo převaluje v pračce, usedám k notebooku a dostávám pošetilý nápad. Na poslední den cesty jsem měl přece naplánováno ujít pouze 8km. Co se vrátit a v protisměru dojít zbytek trasy? V sobotu mám stejně sraz se spolužákem ze střední, který se přestěhoval do Budějovic. Ano! To by šlo! Okamžitě se toho plánu chytám a koukám na spoje. Naštěstí mám rychloschnoucí prádlo a tak většina mých věcí během chvilky uschne na balkóně. Jen s ponožkama si musím zajet do veřejné prádelny v přívoze a hodit je do sušičky. Boty naopak vysušuji celou cestu novinami, které jsem si vzal ještě jedny do zásoby, abych měl svá bagančata čím vystlat i v noci. Rychle tedy nahážu věci do batohu a tak nějak bezmyšlenkovitě a podvědomě snad na základě předchozí zkušenosti sem přihodím něco navíc. Jednak termoprádlo, které vůbec nebudu pokračovat, a zcela nepochopitelně ešus a můj dřívkáč, který na Šumavě vůbec nehodlám používat.

Krátce po dvanácté však už sedím ve vlaku a zase uháním přes celou republiku zpět na Šumavu. Tentokrát však do Nové Pece a nemůžu se vynadívat na obrovská kupolovité mraky, jež to mne celou cestu provází. Právě ty dělají z fotky dobrou fotku. Jen ať se to udrží. Budu mít snad ty nejlepší fotky, jaké jsem kdy nafotil. Tohle přesně potřebuji! Krátce po osmé vystupuji v Nové Peci a zatímco se mračna rozplývají a na obzoru se rudě barví obláčky, já šlapu svižným tempem na nocoviště pod Plešným jezerem. 

Jsem zde ještě před slunce západem. Čeká mne však nemilé překvapení. Je čtvrtek, přístřešek při nocovišti je plný nějaké omladiny, samo nocoviště působí jako kemp či jedno velké stanové městečko a vím, že za mnou jdou nějací další dva postarší páprdové nesoucí si stan. O takovou společnost vážně nestojím. Navíc koukám, že bych musel spát v tom největším blátě. Usedám a otevírám mapy.cz. Naštěstí zde mám signál, a tak koukám, kde by se dala jinde složit hlava. Vidím, že při jezeru jsou lavičky a přístřešky. Přes den tam bývá asi dost živo, tak proč se nenatáhnout tam? Tuhle možnost si odsouhlasím, nasazuji čelovku, zapínám na nejnižší chod, abych neplašil lesní zvěř a temnotou nocí šlapu vzhůru pěšinou, která snad vede korytem řeky, nebo se nějaká do ni vlévá. Brzy jsem však nahoře. Umyji se, rozbalím spacák a jdu spát. Po dvou dnech ve vlaku a jedné noci v posteli opět usínám doma v přírodě. Jsem spokojen. 
PS: Cestou do Nové Pece zjišťuji, že pastvina v Českém středohoří se přesouvá o měsíc, což mi docela kazí plány. Na druhou stranu se objevuje děvčina, která to chce za mne převzít, pokud se mi to nehodí do plánů. Zatím se nedohodneme, ale rád bych pásl třeba i na okraji Prahy, kam se stádo nakonec přesouvá. Tak jako tak si tam musím pro věci, které jsem tam dle původního plánu uložil. Obchod v okolí původní Lipské hory totiž žádný nebyl a z Prahy je to do středohoří tak jako tak blíže, než z Ostravy. Necháváme tedy tuto možnost zatím otevřenou.

Den 7. - Kulhavé údolí

Vstávám brzy ráno a je krásné počasí. Na to jak jsem se včera celou cestu kochal obrovským bílými mraky, dnes to vypadá na den bez jediného mráčku. To zamrzí, ale i s tím se dá žít. Myji se, balím a dávám se na cestu nahoru na Plešný. Jdu překrásnou divočinou a jsem nadmíru spokojen. 

Po předchozím úprku jsem motivovanější než kdy dříve. Proto si i přes naloženější batoh držím nevídané tempo. Zároveň se však stačím kochat výhledy na jezero, od kterého jsem před okamžikem vyšel. Vzduch je krásně čistý a voní lesem.

Konečně jsem na vrcholu, odkud vede další úžasná hřebenovka až na Třístoličník na Česko-Rakousko-Německém pomezí. Zatímco Čecha potkám snad jediného, germánů tu je nad hlavu. Vzhledem pro svůj tiroláček na hlavě se se všemi srdečně zdravím. Kochám se též výhledem na mé drahé Alpy kdesi v  modravé dáli. Jako na potvoru, mraky na obloze však nejsou žádné.

Blížím se k vrcholu Třístoličníku a jsem nadšen nejen tou nádherou, ale také svým tempem. Ne! Takovým tempem nebudu spát před Modravou, kam plánuji dojít a odkud chci jet do Budějovic, ale až za Modravou. Ano! To udělám. Půjdu dále. Půjdu co to jen půjde. Pak někde přespím a během dalšího dne dojdu až do Železné Rudy. Pouze tak budu mít skutečně splněno a budu si moci Šumavu odškrtnou. Kamarád počká přeci.

Chvátám dále. Hraji si s tou myšlenkou. Sním. Fotím. Klopýtám po kamenech a užívám si jedné z nejkrásnějších hřebenovek. A tu najednou mi na tom snad nejkrásnějším úseku sklouzne noha na kameni. Noha se mi obrací a bodavá bolest z kotníku vystřeluje do celého těla. V momentě ležím na zemi. Tmí se mi před očima. Mám žízeň. Nevěřím že vstanu, ale nakonec se mi to přeci povede. Dost mi v tom pomůže poutnická hůl, kterou si na začátku každé cesty vyrobím. Sotva však došlápnu, noha se podlamuje znovu. Znovu mým tělem projíždí bolest. Cítím úzkost a žízeň. Jen asi o deset metrů dále se stezka napojuje na asfaltku vedoucí z rakouské strany. Nějak se tam dobelhám a sundávám botu. Kotník je sněhově bílý a trojnásobný. Sakra! Co teď?
Piju vodu. Žízeň mám nejednou neskutečnou. Nevím co dál. Volat horskou službu? Sanitku? Jak by se sem dostala? Leda tak z rakouské strany. A opravdu chceš takto zapíchnout svůj slavný návrat? Ne! Vytahuji stahovací obvaz a nohu si ovazuji. Možná by jich příště chtělo mít v lékárničce víc, poněvadž tohle nedá větší vrstvu než ponožka. Nazouvám si pohory a utahuji je jak nejvíce můžu. To poslouží lépe než ortéza, myslím si. Ještě chvilku si posedím a rozmýšlím. Nové Údolí je odtud 8km. Je tam i nádraží. Aspoň tam se musím dostat, pak uvidím. 

Vstávám tedy. Noha ukrutně bolí. Sotva ji za sebou tahám. Šlapu však dále na vrchol. Jistě je odtud nádherný výhled, který by si zasloužil pár snímků. Na to však nyní nemám ani pomyšlení. U rozcestníku si zkontroluji směr a dávám se na další trasu podél pohraničních sloupků. Tentokrát však už dolů. Opatrně našlapuji na velké kameny a při každém dopadu noha urputně trpí. Je potřeba to nevnímat. 

O řádný kus níže se dostávám snad na normální turistickou trasu. Nejsem si však jist, jestli to není spíše potok.

Skutečný potok naleznu však až mnohem níže. To už však opět kráčím suchou cestou.

Posadím se do rozvalin přístřešku nedaleko odtud a snídám. To mi dodá sil na další cestu, a tak se vydám po asfaltce skrze lesy a louky až do Nového Údolí, kde mne hned z kraje obce uvítá železná opona.

Právě zde přijíždí vlak, který zde má konečnou a bude se vracet na České Budějovice. Teoreticky bych mohl jet s ním. Ale proč? Mám se vzdát? Mám zase utéct? A co pak? Jet až domů? Nebo jít k doktorovi v Budějkách? Co jak mi dá sádru a berle? Jak se s tím a krosnou na zádech potáhnu domů? Ne, Dave, tohle pěkně rozchodíš, jako to koleno loni na podzim. S tím jsi zvládl téměř dvě stovky kilometrů a jak to přešlo. Minimálně těch padesát ještě zvládneš. Že je to něco jiného? Možná. Ale rozchodíš to. Nakonec skutečně pajdám dále až na Krásnou horu, kde si dám obědovou pauzu. Už to ani tak nebolí, a tak si sundávám botu a převazuji obvaz. To však byla chyba. Další hodinu mám pak co dělat, abych něco ušel. Opravdu to bolí. Taková ta levá kůstka ani není vidět. Ale příroda je zde vskutku nádherná.

Nakonec dojdu k březové aleji přibližující mne Strážnému. V té na chvíli poklednu, abych si něco vyfotil a jak vstávám, má poutnická hůl praskne. Nyní jsem bez opory a tak nezbývá než šlapat dále a spoléhat přitom jen na vlastní síly.

I přes výron jako prase se kolem třetí dobelhám do Strážného. Ačkoli měl tento výlet být po předchozích dnech s "kamarády" čistě detoxikační, nyní je třeba tlumit bolest. Navíc na výron je dobrý studený obklad, a tak se obložím zevnitř. Dám si k tomu polévku a šlapu dále. Jen v tom vedru po té trošce piva začínám trochu umírat. Slunce opravdu peče.

Naštěstí nejdu po loukách věčně. V nořím se do lesa, kde je příjemný chládek a opouštím ho až v podvečer. 

V lese se potkávám také s jedním cyklistou. Je to nějaký starý pán z Německa, který má konečně důchod a tak jezdí, co může. V létě chce přejet celé Německo. Opravdu mu to přeji. Nyní má však jinou starost. Ptá se mne, kde může legálně postavit stan a tak ho směřuji na nocoviště na Modravu. O jiném sám bohužel nevím. Já to sice asi už dneska nedojdu, ale on to na kole určitě dojede. Mezitím se zapovídáme, jako bych se snad nezapovídal s žádným náhodným Čechem na cestách.

Dědek se se mnou mezitím rozloučí a odjede a mi v tu chvíli dochází, že jsem úplně zapomněl na mou bolavou nohu. O pár minut později ho potkám zase. Tentokrát stojí na nějakém rozcestí a směje se mi, že i s tou mojí nohou jsem rychlejší jak on na kole. Když mu řeknu, že mne najednou přestala bolet, zavtipkuje, že ze mě sňal moji bolest a kráčí se mnou dále. Nakonec se přeci jen rozloučíme s tím, že se možná ještě potkáme a já se opět zahloubám do své samoty. Blíží se večer a já opouštím les.

Ještě nebylo ani osm a já jsem na místě, kde jsem plánoval nocovat. Přemýšlím. Zůstat či jít? Nakonec se rozhodnu nadejít si ještě šest kilometrů k prameni Vltavy, kde se rozhodnu nakonec přespat. Aspoň to budu mít druhý den blíže na Modravu. Patrik v Budějovicích se už navíc po mě shání. Dokonce navrhuje, že zde pro mne ještě dnes dojede. To já však rezolutně odmítám. Když už nepůjdu dále, musím dojít alespoň na křižovatku, kde jsem měl před pár dny zahnout a nechat své poraženecké kamarády jet domů. Jen tak budu mít tu Šumavu alespoň částečně za sebou, i když se nebude jednat o takový můj klasický přechod, na jaké jsem zvyklý. Nakonec mne přesvědčí, že mne nabere aspoň druhý den na Modravě, že je blbost tahat se půl dne hromadnou dopravou, když on tu cestu zvládne za hodinu a půl.

Rozhodnu se tedy jít dále. Ale měl jsem zůstat. Rychle se stmívá, čeká mne pro mě dnes již náročné stoupání a jsem unaven. Nakonec jdu naprostou tmou a za chůze usínám. I přesto však dojdu své cesty cíle. Před spaním sundávám obvazy a lekám se toho, co na první pohled spatřím. Nakonec to však není tak zlé.

Toho večera se umyji pouze vlhčenými ubrousky. Na pramen Vltavy bohužel ani s ešusem v ruce nedosáhnu. Nevadí. I když se děsím bolesti, která mne čeká ráno, nakonec celkem rychle usnu. Aby taky ne. Mám za sebou 43 km, z toho 36 s vyvrtnutým kotníkem.

Den 8. - Slzy hrdosti a dojetí

V sobotu opět vstávám dřív než slunce. Noha kupodivu nebolí a dokonce s ní začínám i trošku hýbat. Paráda. Počkám na denní světlo, převážu si nohu, sbalím se a zajdu se za denního světla podívat na pramen toho toku, kterýžto básníci opěvují. Pouštím si Vltavu od Bedřicha Smetany a náhle mi na tvářích kanou slzy dojetí.

Není čas být sentimentální. Rychle se sbalím a vypadnu. Ještě se vyšplhám a na vyhlídku nad pramenem Vltavy a pak už kráčím stále blíže Modravě. 

Opět si začínám pohrávat s ono myšlenkou, že bych to mohl přeci jen hecnout a dojít aspoň do Prášil a vyfotit si Prášilské jezero bez příkrovu mlhy a deště. Jak se však blížím Modravě, začínají se objevovat první davy víkendových turistů a ti mě odrazují víc než déšť, vedro, sníh či třeba i dolámané nohy. Rychle si to rozmyslím. Turisté neturisté, nemůžu si však po těch dnech chůze odpustit koupel v potoce. Co na tom, že mě vidí. Však už mě nikdy neuvidí. Ví houby, kdo já jsem.

Nakonec zřím i Modravu a na mé tváři se opět objevují slzy štěstí i dojetí.

Dojdu na onu proklatou křižovatku nedaleko penzionu Arnika. Mám splněno. Můžu jít na kafe a čekat na Patrika.

Šumavu jsem tak přešel i nepřešel. Nevím, zda si ji můžu započítat. Ale je to celkem jedno. Určitě jsem zde nebyl naposled. Jednou si ji rád přejdu znovu. Tentokrát však půjdu přes Ostrý celou dobu po hranici a vychytám snad termín, kdy se na některá místa nevztahují nejrůznější omezení. A taky bych si ji rád jednou přešel cik cak těmi nejzajímavějšími místy. Trasu už mám naplánovanou.

A co s nohou? Kde kdo mě strašil, že je to na sádru a kdoví co ještě. Než jsem se dostal k doktorovi, bylo pondělní. Mezitím jsem si pobyl v Budějovicích a v neděli ještě zajel pro své věci, které jsem zanechal v karavanu na pastvě. Doktor se netvářil, že by ho mé zranění kdoví jak zajímalo. Asi už se viděl na obědě. Sotva se na ten kotník podíval. Letmo si prohlédl rentgenový snímek a řekl sestře, ať mi to převáže. Ještě se mě zeptal, jestli mám vlastní obvaz. Paráda, další zbytečná cesta přes celou republiku. Zavázat jsem si to mohl sám a další dny proležet na pastvě.

Po třech dnech ležení ji můžu zase začít pomalu zatěžovat. Zatímco vy tedy čtete tyto řádky, já balím a valím vlakem ku Praze. Zítra se přesunu do středohoří a dám si zlatou stezku zemí hradů. Příští týden se pak vydám na svou pouť po Československé hranici. Snad to všechno stihnu, než zase zmizím za prací v Tyrolsku. 

PS: Pokud je zde někdo akční, kdo se nezalekne sněhu nebo trošky deště, dejte vědět. Asi budu shánět nové kamarády ;)