Kupodivu se stále najdou lidé, kteří naše současné postavení vůči spojencům vnímají hůře, nežli naše postavení vůči Moskvě v druhé polovině minulého století. Smutné a tragické, jak rychle člověk zapomíná.
Sociální sítě. Mocný to nástroj nespokojenců se životem a vývojem dnů dnešních. Usednou ke stolu a aniž by o věcech přemýšleli nebo se pokusili dělat si rozhledy, vyblijí se ze všeho, co jim na mysl přijde. Nikdy to neměli jednodušší. Nemusí se jít vyřvat na náměstí ani do hospody, kde by se snad mohli setkat s člověkem jiného názoru, který by je případně mohl diskusí plnou faktů cílíc na rozum zasvětit do problému a skutečného fungování a běhu světa. Neriskuje, že dostane po tlamě od nesouhlasícího hrubiána. A nemusí se bát, že jej čeká za jeho psaníčko kriminál či jakýkoli jiný postih. Poněvadž se dnes rádi uzavíráme do názorových skupin, lidé naprosto stejně vnímaví jim pak nadšeně tleskají a v jejich zvráceném pohledu na svět je jen ještě více utvrzují.
Jedním z těchto velice často vídaných zvrácených pohledů na svět je pošetilá myšlenka, že se dnes máme hůře, nežli jsme se měli za časů, kdy od Moskvy vanul mráz a že tenkrát snad vše šlo snáz. Že snad tenkrát byl člověk svobodnější a dokonce i naše postavení ve světě bylo mnohem volnější, než-li je dnes. Neustále se setkávám s výkřiky do tmy tipu "To je horší než za komunistů," "Tohle je svoboda? Tohle je diktatura, jakou si ani komunisti nedovolili," "Je třeba ukončit diktaturu kapitalistických sviní," "Je třeba vymanit z područí Bruselu," "Za komunistů jsme byli suverénní a prosperující stát." a mnoho šílenějších povzdechů, jaké mi snad mysl nedovoluje ani uchovat.
Taková pošetilost. Jak může vůbec kdo současnou dobu srovnávat a ještě minulost oslavovat jako svobodnější? Vždyť co zpackaných životů má minulý režim na krku? 248 osob popravených z politických důvodů, 8000 uhynulých ve "vězení" a 450 padlých při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Z čistě politických důvodů bylo svobody zbaveno 205 000 lidí a do táborů nucených prací a pomocných technických praporů bylo bez soudu pro politické postoje uvrženo dalších 40 000 osob.
I přesto se však najde někdo, kdo začne zbrojit proti "nadvládě kapitalistických sviní?" Brání snad dotyčnému někdo projevit svůj názor, podnikat či případně dát se politickou cestou? Ne, hloupý výplod chorého mozku neschopného se kamkoli hnout, a tak dští nesmysly do všech směrů.
Nikdy v dějinách jsme se neměli lépe. Ekonomika roste, mzdy se zvyšují, nezaměstnanost klesá. Regály jsou plné a všude jsou přebytky všeho, nač si člověk vzpomene ... až je mi nechutná konzumní doba, v níž žiji. Za vaše blitky na sociálních sítích ani jinak projevené názory vás nikdo nezavírá. Hranice jsou otevřené a můžete volně cestovat a dokonce se bez problémů přesunout o zemi dál, pokud se vám zde nelíbí. Máme svobodu a každý je tedy svého štěstí strůjce. Je jen na každičkém z nás, jak se svým životem naložíme.
Už vůbec pak nechápu, jak někdo může mluvit o vzkvétající republice. Ano, za první republiky jsme vzkvétali a řadili jsme se k nejvyspělejším zemím světa. Válka se naší země téměř nedotkla a zůstali jsme tak zemí téměř neponičenou vřavou války v rozbombardované Evropě. Měli jsme potenciál dojít tak hodně daleko a vysoko. Ale právě díky rudému zlu z východu jsme spadli a tleli 40 let v hnilobě a plísni. Kapitalisticky vychovaná společnost budovala socialismu a socialisticky vychovaná společnost se pořád neumí vzpamatovat z toho sajrajtu, který ji byl vtloukán do hlav. Jen stát s nataženou rukou a škemrat. Čekat, že za nás někdo bude žít naše života, že mi nebudeme dělat nic a dostaneme vše. Že Republika sama začne vzkvétat bez našeho přičinění a mi budeme jen užívat plodů jejího rozkvětu.
Už jen volbou cesty, na kterou jsme se po druhé světové válce dali, přestala existovat Republika, za kterou jsme v časech první velké války bojovali, kterou jsme chtěli tak odhodlaně roku 1938 bránit a za kterou v letech následujících mnozí bojovali. Tenkrát přestala existovat ta naše vysněná Republika i národ Masarykův. I to je důsledek působení minulého režimu. Pochroumání mysli, z kterého nejsou mnozí schopní se vzpamatovat a vrátit se na cestu, která rokem 1938 začala končit a most na ní zpět vedoucí se roku 1948 snad definitivně zbortil.
Dnes jsme konečně svobodní a máme možnost rozhodovat o svém osudu sami. Máme možnost vrátit se na cestu, jíž jsme kdysi kráčeli. A máme možnost dosáhnout i velikých věcí. Nikdo nám v tom nebrání. Nikdo nás neomezuje. Na Prahu nemíří kanóny a na hranicích nestojí tanky. Stačí se jen snažit. A i přesto se najdou vřískalové, kteří hrdě a se slzou v oko vzpomínají hesla "Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak," protože tenkrát jsme přeci prý byli svobodný a vzkvétající stát, což se o dnešním postavení České republiky vůči EU a NATO nedá přeci říci.
Není tedy náhodou, že tento článek píši právě dnes, v den výročí, kdy k nám vtrhly na pokyn Moskvy vojska Varšavské smlouvy, když jsme začali po špičkách našlapovat vlastní cestou. Studený vánek svobody od východu, který si vyžádal na 108 životů a další stovky raněných. Až tak svobodní jsme tenkrát byli. A nejen tehdy, i v letech následujících. Vždyť hned při prvním výročí tohoto tragického data došlo k největšímu vystoupení veřejnosti proti komunistickému režimu a následný brutální zásah proti demonstrantům si vyžádal 5 mrtvých, 2414 zatčených a celkovou škodu ve výši 4 805 000 Kč. Obdobnou zkušenost pak můžeme vidět v nedalekém Maďarsku.
Zkušenost, které je v současné době pro naše současné postavení nemyslitelná. NATO nikdy nenapadlo členskou zemi aliance a v Evropské unii je něco takového teprve nemyslitelné. Když se Britové rozhodli vyhlásit referendum a vystoupení ze svazku ze starým kontinentem, nikdo jim v tom nebránil, nikdo jim neházel klacky pod nohy, nevzlétla letadla do vzduchu, nedošlo k vylodění a nezačala ani námořní blokáda ostrova. Prostě a jednoduše se Britové vyjádřili pro odchod a nyní s nimi bude jednáno o podmínkách, za jakých k rozvodu dojde. Dříve nemyslitelné.
I přesto se však mezi námi najdou jedinci, kteří si na oné časy zastesknou. Kteří nám budou tvrdit, že tenkrát bylo lépe. Že jsme byli svobodným, suverénním a soběstačným státem. Je až smutné vidět, kolik lidí je schopných dnes děkovat těm, kteří zde tenkrát vpadli.
Nechápu. Lidé buď blouzní, nebo až moc rychle zapomínají. Bylo by to pro nás příznačné. Když se drolila Republika, také mnozí bědovali, že jsme snad to staré dobré Rakousko bořit neměli. I přesto jsem však rád za ty, kteří si uchovali zdravý rozum. A ještě více za ty, kteří se dnes scházejí v Praze a okupaci si připomínají jako něco špatného a nepřípustného. "Ivane, běž domů! Nikdy nezapomeneme!"
