Ach národe, co s tebou stalo se, co bude dál?

Vzpomenu-li velké okamžiky a osobnosti naší historie, cítím hrdost, že jsem Čech a staré filmy vykreslující naši společnost budí u mě blažený pocit. Po té mi však dojde, že tyto časy jsou již dávno pryč a přichází kruté probuzení.

Naše země zažívali po dobu svého vývoje jak okamžiky plné rozmachu a slávy, tak i těžké chvíle bídy a utrpení. Z našeho pohledu vždy však nakonec zvítězilo to, co pro nás bylo považováno za dobré, nad tím, co pro nás nebylo příliš příznivé. Dá se tedy říci, že samotné naše dějiny by se dali vykládat snad až do období druhé světové války jako krásné pohádky pro děti. S jistou dávkou idealizace a humoru, jaké můžeme spatřit u prvorepublikových filmů, se dá krásně povídat nejen o našich pověstech, ale i o období vlády svatého Václava, Přemysla Otakara II., Karla IV., o hrdém husitském povstání či bojích legionářů za naši svobodnou zemi i o krásné první republice. Také o období pod nadvládou Habsburků se dá, si myslím, krásně povídat v duchu Nerudových "Povídek Malostranských" o žití obyčejného člověka. Neopomněl bych dokonce ani na nám přínosné a milé vladaře, jako byli Rudolf II., Marie Terezie, Josef II. či poněkud tragikomický Ferdinand V.. I zlé časy pod starým Procházkou, alias Franz Josefem, a první světová válka se dají vykreslit s jakousi pohádkovou barvitostí. Já sám vnímám naše dějiny jako soubor krásných příběhů, jež by se měli vykládat už těm nejmenším, aby věděli, čím jsou a cítili jakousi národní hrdost v pozdějších letech. I svým německým přátelům někdy vykládám v tomto duchu o naši historii a vždy je to zaujme i pobaví. To, co se s námi děje nyní, to z nás však činí pouze jednolitou evropskou tlupu, jež se nemá o co opřít a míří stále rychleji k jakémusi zániku, jehož se popravdě řečeno poněkud děsím.

Žijeme bohužel v časech, kdy veliké osobnosti a okamžiky naší historie nám připomínají jen a pouze cedulky označující názvy ulic a mnozí mnohdy ani netuší, na co má tento název odkazovat. Naše historie nás nezajímá a mladí se více než o naši minulost a budoucnost zajímají především o zábavu. Více je zajímá, kdy se koná akce v kterém klubu, než aby se pobavili v tradičnějším duchu. Znát historii jim přijde zbytečné, hodiny dějepisu nudné a národní tradice trapné a zastaralé. A tak se stává, že akce, jako dožínky a stavění máje, se slaví čím dál častěji jen na vesnicích. Pro mě osobně i mnohé mé přátele jsou však tyto akce jedny z nejlepších, na kterých se můžeme sejít, pobavit se a seznámit se i s novými lidmi. Národ, který si neváží vlastní historie a tradic, přestává být národem, ztrácí svou tvář a kráčí k záhubě a zapomnění. 
Kde se však tato lhostejnost vůči našim tradicím a okolí bere? Kam se poděly spolky, jako Sokol, Hlahol, Svatobor či Klub českých turistů, které sdružovali lidi, formovali povědomí národa a snažili se i něco dělat pro pozvednutí kulturního života u nás? Ano, stále existují, ale účast v nich nám dnes přijde více méně trapná a zbytečná, a tak i tyto spolky pomalu s námi upadají. 

Na jedné straně vinu nese období komunismu a potírání národní identity, především pak náš morální úpadek po roce 1968, kdy jsme si tak nějak zvykli dělat věci jen pro náš osobní prospěch, nikoli pro blaho druhých. Největší úpadek si však myslím nastává v posledních deseti letech a může za něj duch této moderní doby, s nímž si myslím, upadá celá naše civilizace.

Komunikace mezi lidmi se vytrácí. Zatímco ve starých filmech můžeme spatřit plné autobusy, vlaky a náměstí spolu se bavících lidí všeho věku, dnes každý někam pospíchá a pomalu nepozdraví. Všichni jsou na okolí jen zbytečně protivní. V uších máme sluchátka a bez konce čučíme do telefonu. Na místo komunikativní a přátelské společnosti nastupuje individualismus toho nejhoršího způsobu. Kde kdo se žene za prchavým snem bohatství a nehledí přitom na okolí. Jakmile má někdo víc peněz, větší svaly či vyšší vzdělání, začíná se povyšovat nad ostatní, namísto, aby pomohl potřebným.
Přitom by však mělo platit, jak pravil Jan Werich ve vzkazu českému národu: "Nesmíme jeden z druhého dělat otroka, pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident, nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc, nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc, pro ty z menšími bicepsy a horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi, a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí." 

Proč to tak tedy nefunguje, a kdo je na vině?
Na prvním místě jsou snad naši političtí představitelé, jež by nám měli jít příkladem. A stejně jako velká pětka bez jakékoli reálné opozice hájila národní zájmy za první republiky, stejně tak i oni by měli konat pro dobro českého lidu. 
Dále pak jsou na vině naše média, v nichž dnes pomalu na český film, pořad, či seriál nenarazíme. Je to tam samá zahraniční produkce, převážně americké a německé seriály, jež propagují poněkud demoralizující životní styl, nekonečnou zábavu a násilí. Dokonce ani pohádky a raní pořady pro děti nejsou to, co bývali před 15 lety. Zatímco my vyrůstali na Krtečkovi, Krakonošovi,  Bobu a Bobkovi, pohádkách Josefa Lady a o víkendech nás u obrazovek vítali Jů a Hele, dnes je to samá ukřičená čmáranice postrádající jakoukoli hlavu a patu a nemající problém užít i nějaký ten zhrubělý výraz či sprosté slovo. Staré pohádky pak mnoho dětí odmítá jako hloupé a nudné. Je to až odstrašující, co dnes ty děti vychovává.
Velikou vinu na tomto úpadku nesou však i naši umělci, kteří by měli bojovat za lepší společnost, neděje-li se tak, stávají se prodejnými děvkami režimu. V neposlední řadě jsme však vinni mi sami, poněvadž něco takového připustíme. 
Právě mladí, a především studenti, mají být tím ideovým hnutím u nás. Vždy tomu tak vlastně i bylo. Myšlenka vycestování na západ, kde je i tráva zelenější, je však na středních školách vštěpována do hlav našich studentů takřka neustále, a oni pak, stejně jako já i mnoho mých dalších spolužáků, bohužel odjedou. Další myšlenkou vštěpovanou na školách "ekonomy" do hlav nám mladým je, jak vydělávat na obyčejných lidech a prakticky nic nekonat pro okolí bez možnosti zisku.
Není tedy čas zamyslet se nad tím, kam tohle povede? Kde kdo dnes odjíždí za lepším životem do zahraničí, to především ti, kdo by mohli právě naši zemi pozvednout. Kdo zůstává, žene se za ziskem a nehledí na druhé. Každý, kdo načichne penězům, chce víc a víc a ždímá peníze z lidí, jež dřou celé dny za směšné mzdy, načež pak nemají na uživení rodin. Rodina je přeci základ státu a nebudou-li se rodit děti, bude nás zde zcela logicky ubývat.
A tak jsme dospěli do bodu, kdy ti, co by rodiny zakládat měli, opouští naši zemi či pro zábavu na takové myšlenky ani nepřijdou, a ti, co by rodiny zakládat chtěli, nemůžou, poněvadž jim to finanční situace neumožní a naše sociální podpory jim moc nepomůžou. Pak zveme do naší země cizince, nehledě na to, že oni jsou naprosto odlišné kultury a té naší se ani za mák nepřizpůsobí. Zveme k nám cizince, jež lpí na svých tradicích tvrdě a jejich počet se ztrojnásobuje z generace na generaci. A tyto "Nečechy" si pak hýčkáme natolik, že mají k životu dostat lepší podmínky, než zdejší obyvatelé a peněz víc než ti, kteří zde žijí a pracují po celý život. Chceme jim přizpůsobovat naše zákony, a málo kdo si uvědomuje, co přijde dál. 
Někdy se stojí zamyslet nad tím, zač bojovali Husité, Národní obrozenci, Československé legie za první světové či zahraniční a domácí odboj za druhé světové války. Právě na tyto období bychom měli vzpomínat obzvláště hrdě a neustále si jejich boj připomínat. Bojovali právě za naši zemi. Rovnost a bratrství nejsou přežitky komunismu, ale dobré vlastnosti starých Čechů. I sám tatíček Masaryk vyjadřoval myšlenky rovnosti, svobody a zastával názor, že každý by měl mít stejné možnosti prosadit se. Připouštěl však i fakt, že takto to bohužel nefunguje.

Zamyslíme-li se, snad každý z nás touží po dobrém kolektivu ve škole či v práci, kde si všichni spolu báječně rozumí a pomáhají. Je to až takový problém stavět na těchto hodnotách společnost a snažit se takto vystupovat i před lidmi, jež neznáme. U nás na střední to tak fungovalo. Snažili jsme se bavit se všemi. Když někdo potřeboval pomoci, pomohli jsme mu, zábavu jsme vyhledávali společně a když někdo na zábavu neměl, vždy jsme jej mi pracující založili. Ostatně i když byl někdo momentálně ve finanční nouzi, vždy jsme jej založili a vždy jsme měli jistotu, že nám to nějakým způsobem, ať již opět ve financích, službě či naturáliích vrátí. 
Nad těmito hodnotami a možnosti takto fungující společnosti však raději mávneme rukou a přijdou nám asi tak zastaralé a nesmyslné, jako něco pro naši společnost dělat. A tak se děje, že v naší již tak chátrající zemi je stále více cizinců. Každý druhý vám poví, že se stydí za to, že je Čech. Nikdo se nad naší historií a tradicemi nezamyslí. Málo kdo pomůže sousedovi v nesnázích. Skuteční umělci a nadaní lidé se bez kapitálu neprosadí a sem tam se objeví takoví rádoby umělci, kteří pošpiní českou státnost tím, že použijí naši státní vlajku jako rohožku, či na místo prezidentské standarty vyvěsí červené trenýrky a jsou za to bezcharakterními politiky, jako jsou pan Štětina, ještě pochváleni. Přitom, jak říkají skauti, by si měli všichni občané svých státních symbolů vážit, chránit je a nedopustit jejich pošpinění či zneuctění.