Málo se ví, jak důležitou roli hrál názor amerického prezidenta Wilsona na vznik nových států v Evropě po pádu Rakouska-Uherska.
Prezident Wilson byl toho názoru, že jako samostatné státy nemají v Evropě vznikat malé státy. To byl také důvod, proč jeho administrativa přispěla k tomu, že namísto samostatných států Srbska, Chorvatska, Slovinska a dalších samostatných útvarů vznikla pro balkánské státy jedna společná země: Jugoslávie. Asi měl oprávněnou obavu, že se spolu budou hádat a vzniknou konflikty. Že nevznikly, za to může tvrdá komunistická ruka prezidenta Tita.
Stejný názor měl i na budoucí Československo. Americký prezident Wilson nechtěl ustoupit snahám některých neoficiálních slovenských zástupců na pařížské mírové konferenci, kteří usilovali o zřízení samostatného slovenského státu. Prostě se bál početného množství nových malých států, neboť v tom viděl nebezpečí.
Historie ukázala, že v tomto neměl pravdu. Když byla příležitost, rozpadla se Jugoslávie i Československo. Jugoslávie bohužel krvavě, my jen s vajíčkem, hozeným po prezidentu Havlovi v Bratislavě. Touha po samostatnosti byla větší než mnohonárodnostní soudržnost. Tu je možno vytvořit teprve nyní, po osamostatnění. Ve státech bývalé Jugoslávie i u nás. My se Slovenskem máme k tomu vynikající příležitost. Vášně opadly a můžeme různým způsobem a na mnoha polích vytvářet spolu se Slovenskem novou soudržnost. Co takhle společná fotbalová nebo hokejová liga, společný tým na olympiádě po vzoru obou Korejí, co obnovit televizní pondělky, které se nám tak líbily a leží v trezoru a mnoho dalších možností se nabízí. Po sto letech bychom už měli mít rozum.
