Rozevřená minulost a Lubomír B.

 Před časem jsem na tomto místě citoval ze své autobiografie pasáž o tom, jak soudruh docent Engst udělal se mnou „svazácký proces“, kterým chtěl podpořit mé vyloučení z fakulty.  

  V souvislosti s tím se stala jedna zajímavá a pro tehdejší dobu příznačná událost. Když mne v roce 1959 na chodbě fakulty potkala paní profesorka Otáhalová-Popelová, rozhlédla se kolem sebe, a když viděla, že nás nikdo nesleduje, prozradila mi, jak můj tehdejší spolužák Lubomír Brokl, se kterým jsem bydlel na koleji v jednom pokoji, argumentoval na stranické schůzi, aby mne z fakulty vyhodili.

Nejprve ale několik slov o Lubomíru Broklovi. Ten byl již od svých osmnácti let členem KSČ. Byl přesvědčený komunista, skutečně té ideji věřil. Na tom tenkrát nebylo nic zvláštního. Já sám jsem sice nebyl komunistou, ale také jsem se domníval, že marxisticko-leninská filozofie je to nejlepší filozofické učení. Stejně jsme v té době nic jiného neznali a nestudovali. Knihu „Dialektický materializmus“ jsem si koupil ještě v posledním roce studia na gymnáziu. Kromě toho jsem v antikvariátu objevil dvě knihy od řeckých filozofů, ale ten „diamat“ mě získal. Takže zapálení pro komunizmus jsem Broklovi nezazlíval.

Překvapila mě ale jeho argumentace na schůzi fakultní stranické organizace KSČ. I paní profesorku to překvapilo. Lubomír Brokl navrhoval, abych byl z fakulty vyloučen z „kádrových důvodů“, protože jsem se nevypořádal se svým třídním původem po rodičích. Když se někdo z přítomných soudruhů straníků zeptal, čím konkrétně se projevuje to, že jsem se nezbavil svého třídního původu, Brokl řekl: „O tom, že se soudruh Wild nezbavil svého třídního původu po rodičích, svědčí to, že na pohřbu svého otce plakal.“

Zatím co mne vyloučili, soudruh Brokl úspěšně dostudoval, napsal diplomovou práci, ve které kritizoval zahrádkářské kolonie jako místo pro individualizmus namísto kolektivního společenského setkávání, a stal se postupně asistentem, docentem a nakonec profesorem. Polistopadový převrat mu nijak neublížil v kariéře. Přesně v duchu Havlova „nejsme jako oni“. Naposledy učil na Filozofické fakultě Pardubické univerzity. Krásná kariéra. Na jeho argumentaci „pláčem na pohřbu tatínka“ do smrti nezapomenu. Pro mne zůstal komunistickým zločincem a hlupákem současně.