Přihlásil jsem se (82) s bratrem (81) na poznávací zájezd do Petrohradu. Bylo to krásné pochodové cvičení, jinak to nemohu nazvat.
Cestovní kancelář ve svém programu neuvedla žádné informace, podle kterých by se zájemce mohl informovat, o jak fyzicky náročný zájezd půjde a že je nevhodný pro starší osoby. Zástupkyně cestovní kanceláře mne na to upozornila, až když jsem si u ní vyzvedával pasy s ruskými víz. To bylo pozdě, když už jsme měli zaplaceno. To byla první chyba.
Již první den hned po příletu jsme absolvovali asi 9 kilometrů pochodu po městě od památky k památce, aniž bychom do nějaké vstoupili. Měli jsme dva účastníky, kteří měli krokoměry, a tak přibližně víme, že jsme ušli pěšky 9 kilometrů. Toto obcházení exteriérů památek nám mohla cestovní kancelář ušetřit třeba tím, že by pro nás zajistila místa ve vyhlídkovém patrovém autobuse. To byla druhá chyba.
Třetí chybou bylo, že náš mladý průvodce se choval jako když nemáme močový měchýř. Například když jsme třeba vešli do chrámu, on se šel najíst a, s prominutím, také vyčurat. My ostatní jsme zatím chodili po kostele, kde se WC nenacházelo. Po vyjití z kostela jsme šlapali dál. Pouze druhý den zájezdu nás přivedl před restauraci, kde jsme se mohli najíst. Po zbytek dnů jsme pochodovali a pochodovali bez jídla a bez WC. Vodu, kterou jsme nosili s sebou, jsme radši vypili až večer na hotelu.
Čtvrtou chybou bylo, že nás přivedl před Ermitáž ve čtvrtek, kdy byl vstup zadarmo. Tam nám doporučil postavit se do asi třistametrové fronty a odešel se najíst. V té frontě na vstup do Ermitáže jsme postupovali velice pomalu ze dvou důvodů: ve čtvrtek byl vstup do Ermitáže zadarmo, takže tam byly mraky lidí a navíc přednost měli ti, co měli zajištěný vstup na předem sjednanou hodinu a tím pádem nás obcházeli. A my ve frontě jsme čekali a čekali. Dvě hodiny a deset minut čekání ve frontě! Na prohlídku v Ermitáži nám tak zbyla asi hodina, protože potom nás průvodce zase čekal před palácem, abychom pokračovali dál. Takže hodina v Ermitáži nám v podstatě neumožnila ani se zorientovat, kde co je v těch 300 místnostech.
Další chybou bylo, že nás průvodce přivedl na zastávku tramvaje a tam po delší chvíli zjistil, že tramvaj číslo tři v sobotu nejezdí. Takže jsme navíc šlapali po trase, po které nás měla vézt tramvaj. Díky tomu jsme v daný den ušli asi 14 a půl kilometrů až do přístavu rychlých člunů do Petrodvorce, v samotném Petrodvorci a to samé zpět.
Při tomto čtyřdenním pochodovém cvičení jsem radši nefotografoval památky, kolem kterých jsme šli. Ten, kdo fotil, musel pak klusat za dál pochodující skupinkou. Je pravda, že náš mladý průvodce s dlouhým a rychlým krokem se občas zastavil a čekal, až opozdilci doběhnou skupinu. My s bratrem jsme to nedělali, protože jsme nechtěli, aby ostatní říkali, že na ty stařečky musí čekat. Zkrátka pochodové cvičení bez jídla, bez pití a bez WC. Jediné, co mě na tom potěšilo bylo, že jsem to ve svém věku vydržel ...
