Několik slov o eutanazii

Dlouho se pokoušela paní poslankyně Procházková dostat do zákona eutanazii. Nyní, jako senátorka, pokračuje...

s trochu mírnější formou, aby to snáze prošlo.

Mně se navrhovaná řešení řešení nelíbí. Proč v Česku není povolena eutanazie jako řešení pro lidi, kteří už nechtějí a nemají důvod dále žít? Argumentace věřících je, že co Bůh dal, člověk nemá právo ukončit. Ponechme stranou jejich argumentaci, protože o ni teď nejde. Mám na mysli obecní princip rozhodování člověka dle vlastní vůle. Žádný člověk si nepřál mít v životě nesnesitelné bolesti ani nemoc, kterou nelze vyléčit. Proč mají poslanci rozhodovat o tom, zda člověk smí či nesmí umřít na vlastní přání? Tady přece nejde o přání a názor zdravých poslanců, tady jde o právo svobodného svéprávného člověka. Mnohý člověk nechce v takové - již neřešitelné situaci - být na obtíž a je jedno, zda rodině nebo pečovatelské službě. Člověk je svobodný tvor a měl by mít možnost rozhodnout o svém bytí a nebytí. Proč to jde jinde, také v některých evropských zemích, ale ne u nás? Proč nectíme právo člověka, opakuji: svobodného člověka. Původně navrhovaný zákon předpokládal, že lékaři na žádost žadatele musí rozhodnout, zda jeho situace a stav je slučitelný s normálním stavem jeho bytí na tomto světě. Nebo zda jsou vážné důvody souhlasit s jeho dobrovolným úmrtím. Ale to není řešení a odporuje právu člověka na svobodné rozhodnutí o svém životě - na což má nezadatelné právo.

Co takovému člověku zbývá: skočit pod kola nákladního auta, pod jedoucí vlak nebo skočit z vysoké skály… To by zákonodárcům nevadilo? Že by se zastavila doprava, lidé by se nedostali tam, kam potřebují, zaměstnalo by to policii a zbytečně i záchranáře... S tím by byli poslanci spokojeni?

V tisku se objevila zpráva, že vláda by souhlasila s lidovým referendem o lidském právu na smrt. Proč by o tom měli rozhodovat zdraví lidé, kterým nic není? Kdo a kdy ho vyhlásí? Proč máme na to čekat.

Píši o dobrovolné smrti také z hlediska situace jednoho konkrétního člověka, který nemá žádné nesnesitelné bolesti a neleží na smrtelné posteli. Narodil se s genetickou vadou, kterou v té době nikdo neznal. Jmenuje se Usherův syndrom 2. typu. Od útlého dětství měl silnou ztrátu sluchu a naučil se odezírat ostatním z úst. Pigmentová degenerace oční sítnice se začala projevovat mnohem později, a proto mohl pracovat tři desítky let v běžných povoláních nebo podnikat. Pak jeho pracovní kariéra skončila. V současnosti – za poslední rok – se jeho zrak výrazně zhoršil. Vše vidí jako přes silně špinavé brýle, a navíc jako když se dívá přes trubici, se ztrátou kontrastu. Je pro něho problém chodit po ulici, doma svítí po celý den mnoha světly, a přesto velice špatně vidí. Až to dojde do úplné krajnosti, bude chtít ze života odejít. Jak to má udělat? Nechat se odvézt do Švýcarska někým, kdo pak bude souzen za trestný čin nápomoci k sebevraždě? Nebo hledat někoho, kdo mu prodá penobarbital sodný, aby mohl umřít doma? Nebo se dámy a páni poslanci slitují a přijmou zákon o eutanazii, aby nezůstali v Evropě poslední?