Na zdi

Zveřejnil jsem minule článek paní Šerberové. Nyní si dovolím zveřejnit další, který mne zaujal tím  jak se mění naše vztahování se. Všimli jste si toho také?

Na zdi

Při televizním pořadu Prostřeno mě zaujala zvláštní věc. Že se s vařením u nás roztrhl pytel, to už je už stará vesta, snad nic jiného nemáme na práci.

Takže se nedívám na tenhle pořad jako kuchařka – i když vařím docela ráda, a snad i dobře (kamarádka Jindřiška kdysi nad hrncem poznamenala, že gruntem vaření je chemie a fantazie, já bych dodala, že i chuť, prostě šmak, a taky mít z čeho vařit: jedinečnost každé kuchyně pochází i z chudoby – co je jedlé se dá spotřebovat a použít, a když se to naseká nadrobno, je toho víc, vtipně se dokoření bylinami, šlahouny, kořeny a plody z okolí a je hotovo), tudíž zmíněný pořad nesleduju ani tak kvůli vaření, ale spíš pro to, že je vidět kdo a kde se vaří.

. Je totiž zajímavé, jak ti kuchaři a kuchařky bydlí a žijí. Od elegantního luxusu vil po domek s kozou, paneláky, u maminky, na faře, taky se vařilo v azylovém domě nebo na koleji. (Dalo by se uvařit třeba i ve vězení nebo pod mostem…?)

V tomhle punktu je pořad jedinečný. Sejde se pět neznámých lidí v neznámém prostředí, přičemž je možnost okouknout cizí bydlení (v životě bych tolika lidem do bytu nevlezla…).

A tu je ta věc: cožpak nábytek, křeslo, počet pokojů, lampa nebo postele, to má každý podle gusta a stavu konta. Ale co visí na zdech?

Kdysi to býval krucifix. Někde ikona. Poblíž postýlky andělíček provázející dítko nad propastí, nad manželským ložem madona s dětátkem, cudná svatební fotografie, v  parádním pokoji na plátně šeříky, od strýce krajinka. Jakási tichá víra v cosi pevného.

Později čas přinesl zdařilé reprodukce našich i světových malířů (na originály měl málokdo), tedy umění. Touha je vidět, mít na očích. V pokojíku mladých (pokud ho měli) samozřejmě plakáty všech možných idolů.

Překvapilo mě, že dneska jsou stěny doslova „vytapetovány“ nebo v rámečcích ověšeny fotografiemi současníků, nás, a to: samozřejmě svatba, pak z  porodnice (v jedné vile na schodišti černobílé embryo!), při kojení, na nočníku, na zahradě, u dortu, nový bazén, odvážný akt, u moře, na sněhu, na kolech, synek jako fotbalista, dcera tančí, on ve fitku, ona jako play girl, taky zástupci veškeré zvířecí říše, my s příbuznými v Americe u bazénu, doma děti na párty, motorky i s kamarády, u nového auta, na výletě nad propastí, my na kolech, rogalo, ona ve větru…

No, dřív bývaly fotky uložené v albu nebo ležely pod postelí v krabici od bot a prohlížely se tak trochu svátečně...

Ale nakonec - co když věříme, že se máme opravdu tak rádi a chceme se pořád mít na očích?

Nebo si tu víru v sebe samé musíme takhle připomínat? - Po rozvodu bude ovšem pořádná fuška to zase všechno svěsit a nahradit…

Alžběta Šerberová