V létě roku 1973 se otevřel nový vysílač na Ještědu. Chtěli jsme o něm natočit film pro Vlaštovku, což bylo tehdy televizní vysílání pro děti a mládež.
Pan redaktor Chalupa vymyslel, že si kamera bude prohlížet vysílač za přítomnosti a zpěvu paní Rottrové a tak projdeme téměř všemi prostorami věže. Režisérem jsem byl já. V době natáčení, což byly dva dny, jsme s paní Rottrovou bydleli v tenkrát nejluxusnějším hotelu v Liberci, na jehož název si již nevzpomínám.
Ve své autobiografii “Rozevřená minulost“, kterou jsem nedávno vydal , jsem si vzpomněl na toto natáčení. Během své filmové kariéry jsem jako režisér pracoval s mnoha známými herci a zpěváky. Při natáčení s některými jsem zažil různé příhody. O té, co jsem zažil s paní Rottrovou, jsem napsal tyto řádky:
„Zvláštní zkušenost jsem měl se zpěvačkou Marií Rottrovou. Když se v roce 1973 otevíral vysílač a hotel na Ještědu, pan redaktor si ji vybral pro prohlídku hotelu. Procházela z místnosti do místnosti, zpívala písničku a divák viděl celý hotel i vysílač. Zajímavé bylo setkání s ní v libereckém hotelu, kde jsme bydleli. Seděli jsme spolu u večeře a poté u skleničky, já jsem celou dobu nejméně hodinu na ni mluvil a ona mlčela a mlčela. Nevydala ani hlásku, jen mne poslouchala.“
Je zajímavé, že z celého tehdejšího setkání a filmování jsem si zapamatoval jen toto. Na písničku, kameramana, štáb, jméno hotelu si nevzpomínám, ale stále mám před očima u stolu proti mně sedící paní Rottrovou, jak jen poslouchá a ani slovo za celý večer neřekne.
Už je to 49 roků, co jsem paní Rottrovou neviděl, a když jsem o ní napsal, byť jen těch pár řádků, chtěl jsem jí svoji knížku podarovat. Využil jsem v nedávných dnech její koncert v pražském Studiu DVA a šel jsem tam. Člen její kapely mne zavedl do zákulisí, ona vyšla ze šatny a já se jí zeptal: „Pamatujete se na mne?“ Odpověděla, že jsem jí povědomý, ale neví už odkud. Řekl jsem jí, že jsem měl tenkrát více vlasů a točili jsme její písničku v budově vysílače na Ještědu. Ani poté se nezdálo, že si na to vzpomíná. Tak jsem jí dal svoji knihu a popřál hezký večer. Byl jsem si vědom, že má za deset minut vystoupení a nechtěl jsem zdržovat.
Můj nynější dojem, spíše přesvědčení: Je nyní, skoro o půlstoletí později, krásnější než byla tenkrát, když jí bylo třicet dva. Když někoho vidíte skoro každý den nebo i několikrát do roka, neuvědomíte si to tak, jako po půl století. Pokud by se to čtenáři nezdálo, připomenu mu slova národního umělce Zdeňka Štěpánka: „Maminka a pan režisér mají vždy pravdu!“
