Už je tomu 50 let, co jsem v roce 1968 natočil film Mnichov 1938. Ve filmových databázích je několik informací, bohužel také od lidí, kteří tyto mylné informace opisovali jeden od druhého.
Než popíši, jak jsem film natočil, vypořádám se s těmito informacemi na tomto místě, protože do internetových databází ČSFd.cz a FDb.cz se nedostanu. I když jsem je upozornil na chybu, nikdo se jí nevěnoval a chyba je tam dál. V obou databázích se píše, že ve filmu je osobní svědectví dr. Prokopa Drtiny a Jana Masaryka. Jeden informátor si spletl dr. Huberta Masaříka s Janem Masarykem a druhý to ve své databázi opsal.
Ve filmu ve skutečnosti živě vypovídali dr. Prokop Drtina, ministr František Ježek (o kterém se vůbec nezmiňují), dále armádní generál Ludvík Krejčí, o kterém se v informaci také nezmiňují a již zmiňovaný dr. Hubert Masařík. Přesvědčit se o tom můžete 29. nebo 30. září 2018 na 2. programu České televize.
Když jsem si na jaře roku 1968 uvědomil, že se blíží kulaté výročí mnichovské zrady. Dal jsem se do pátrání a scénáře. Tenkrát ještě nebyly jiné možnosti, než se podívat do telefonního seznamu a hledat tam podle jmen. Asi tímto stylem: „Dobrý den, jmenuji se Karol Wild, omlouvám se, že obtěžuji, ale nejste vy náhodou bývalý ministr?...armádní generál?… a tak dále. Dnes by to už nešlo, telefonní seznamy neexistují, všichni jsou schovaní pod svými nevypátratelnými mobily a e-mailovými adresami. Tak jsem našel všechny, i pana dr. Drtinu, který byl osobním tajemníkem prezidenta Beneše. Významným účastníkem byl tehdejší ministr František Ježek, který byl členem vlády a spolurozhodoval o tom, zda se máme či nemáme Hitlerovi bránit. Velice dobře o tom ve filmu hovoří. V pátek 21.9. v deníku MF Dnes vyšel rozsáhlý článek o arm. generálovi Ludvíkovi Krejčím, který vyhlásil mobilizaci právě před osmdesáti lety. A nakonec jsem si nechal dr. Huberta Masaříka. Než jsem ho posadil před kameru, hledal jsem onu neslavnou Mnichovskou dohodu. I když jsem věděl, že dr. Masaříka tenkrát v Mnichově nevpustili do jednací místnosti a čekal, až mu dali do ruky text dohody, věřil jsem, že se tato musí nacházet v nějakém archivu. Přece ji museli doručit české vládě nebo prezidentovi! A tak jsem hledal všude možně, až jsem ji našel v archivu komunistické strany, který tehdy sídlil v krásné budově bývalé banky v Rytířské ulici. Archiváři mi ji bez problémů půjčili k natáčení přímo v budově. A tak jsem ji dal do ruky panu dr. Masaříkovi a on vyprávěl, jak jel do Mnichova jako vyslanec prezidenta Beneše a jak s ním zacházeli. Na textu dohody jsou podpisy Hitlera, Daladiera, Chamberlaina a Mussoliniho. Ve filmu je text dohody i s podpisy zřetelně vidět. Překvapilo mne, že česká vláda asi před 20 lety slavnostně přijala od německé vlády faksimile dohody, kterou údajně do té doby Česká republika neměla. Nesvědčí to o dobré práci novodobých historiků a archivářů. Když jsem já jako režisér v československém komunistickém archivu dohodu našel, mohli i oni. Dohoda, kterou v současné době na výstavě ukazují, je tou, kterou nám Němci před 20 roky poslali. Není to ta, kterou měl v ruce dr. Hubert Masařík. On ani dr. Drtina ani ministr Ježek nebo generál Krejčí její pravost nezpochybnili a bylo na nich vidět, že ji drží podruhé v životě v ruce.
Zajímavé bylo zjišťování, proč prezident Beneš nepřijal nabídku Sovětského svazu, že nám půjde na pomoc i když Francie a Británie couvli. Komunisté po celou dobu své nadvlády zazlívali prezidentu Benešovi, že nepřijal nabídku Sovětského svazu pomoci nám i bez spoluúčasti Francie a Velké Británie. Dokonce se to notoricky opakovalo ve všech učebnicích historie. Nezdálo se mi, že by prezident toto odmítl bezdůvodně. Čekal jsem, že mi to ozřejmí i doklady v archivu ministerstva zahraničí. Ministr dr. Hájek, když jsem mu vysvětlil, co mne zajímá, mě pustil do archivu. Dlouho jsem hledal, než jsem našel dopis dr. Fierlingera, našeho tehdejšího velvyslance v Moskvě, který dr. Beneše varoval před přijetím sovětské nabídky a zdůvodnil to.
Film jsem natočil v létě roku 1968 ještě před okupací a začal jsem ho střihat se střihačkou paní Silvou Lainovou. Když přijely tanky, fotografoval a filmoval jsem (na svoji osmičkovou kameru) a diskutoval jsem na Václavském náměstí se sovětským vojákem. Ale o tom jsem už psal. Také o tom, že mi večer volala paní Lainová, že musíme film ihned dostříhat, protože chce emigrovat. Film šel v prvních dnech září do kin a o čtyři dny později byl stažen.
Budu rád, když se na film podíváte. Předem děkuji.
