Jak jsem jako autor a režisér natáčel film „Mnichov 1938“

Na jaře roku 1968 se trochu uvolnily politické poměry a blížilo se 30. výročí mnichovské zrady. Jako filmař jsem se do toho dal.

Využil jsem laskavosti tehdejšího ministra zahraničních věcí pana Hájka a ten mi dovolil nahlédnout a nafilmovat několik zápisů v archivu ministerstva. Natočil jsem některé dokumenty, které komunistická propaganda zamlčela nebo překroutila. Pak jsem začal hledat svědky mnichovského dramatu. Tenkrát ještě existovaly tlusté knižní telefonní seznamy a v nich jsem zapátral. Věděl jsem, že ministrem zahraničí byl tehdy Dr. Prokop Drtina. Podle telefonního seznamu jsem obtelefonovával jednoho Drtinu za druhým. „Promiňte prosím, vážený pane, omlouvám se, že vás obtěžuji, nejste náhodou bývalý ministr zahraničí za prezidenta Beneše?“ Když odpověděl, že ne, volal jsem dalšího a dalšího… až jsem se strefil. Stejně tak: „Dobrý den, nejste náhodu pan Hubert Masařík, který byl v roce 1938 vyslán do Mnichova, aby převzal rozhodnutí čtyř mocností na mnichovské konferenci, až jejich zasedání skončí?“ Několik odpovědí bylo záporných, ale nakonec jsem se zase strefil. Podobně s dalšími dvěma včetně náčelníka generálního štábu Československé armády armádního generála Krejčího. Ještě bylo třeba sehnat samotný originální dokument s podpisy účastníků. Po delším pátrání jsem zjistil, že je uložený v archivu KSČ v Rytířské ulici v Praze. Když jsem to měl všechno pohromadě, začal jsem natáčet. Pana generála jsme natáčeli v jeho bytě, ale moc mu to nešlo, takže jsem použil jeho první slova na kameru a zbytek mimo ni. Podstatně lepší to bylo s dalšími pamětníky. Natáčeli jsme přímo v archivu, protože nám dokument nechtěli pustit z budovy. Dal jsem originál Mnichovské dohody do rukou účastníků, kteří ho před kamerou otevřeli, aby diváci viděli podpisy Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera. Když jsme skončili, dokument zase archivářka zamkla do trezoru.

Úsměvné pro mne bylo divadlo, když Němci Mnichovskou dohodu před několika roky přinesli do Česka a slavnostně ji v senátu předali do rukou české vlády. Byla to fraška, protože já sám jsem měl tento dokument v rukou již v roce 1968.

Můj film „Mnichov 1938“ přišel do kin (nikoliv do televize, protože jsem ho natočil v Krátkém filmu) jako předfilm před kratším rumunským hraným filmem první čtvrtek v září 1968. Za čtyři dny, v neděli, bylo jeho vysílání zakázáno a šel na dvacet roků do trezoru. Později – po roce 1989 - ho vysílala Česká televize. Jeho kopii, kterou jsem měl uloženou v přízemí našeho domu, vzala v roce 2002 povodeň.