Vojín Nevím

Celý rok základní vojenské služby jsem si odkroutil v roce 1995 v Benešově u červených baretů. Ano, jedná se o tehdejší brigádu rychlého nasazení, ale pokud byste tam sloužili se mnou,
rychle byste pochopili, že o žádné rychlé nasazování nešlo. Možná jsme rychle nasazovali, ale něco jiného a někde jinde. O tom ale nechci psát.
V Benešově se mnou sloužili další vojáci. A někteří z nich měli celkem zajímavá jména.
Sloužil se mnou například Jan Žižka, František Palacký, Roman Láska, Josef Peklo, Stanislav Chodba a další.
Jména jsou opravdu reálná. Všichni sloužili u benešovského útvaru v roce1995.
Příjmení jednoho vojína však bylo velmi neobyčejné.
Jmenoval se Nevím.
Když jsem poprvé poslouchal, jak velitel roty čte jména vojáků při prezentaci, a najednou jsem zaslechl Nevím,
přiznám se, že mi to vyvolalo úsměv na rtech.
Za svá jména nemůžeme. Ani já s tím svým jsem to neměl v životě moc jednoduché.
Nazývali mě vajnerem, vejnerem, vernerem, vintrem, vínrtem i dalšími.
Jen pro info. Mé příjmení se čte VÍNER.
Ale zpět k vojínu Nevímovi. Ne že bych byl nějak škodolibý, ale tohle netradiční příjmení se opravdu po čase stalo terčem našich vtípků.
Vtipné bylo například určování tzv. rajónů /kdo má kde na starosti úklid/.
Velitel roty tedy četl služby na úklid v následujícím znění:
"Pokoje jedna až pět - Peklo, Pokoje šest až deset - Láska, Chodba - Chodba, vé cé a koupelna - Nevím..."
Opravdu to někdy bylo velmi vtipné.
Jednoho dne se ale stala příhoda, která kraluje všem ostatním.
Představte si dlouhou chodbu /asi dvacet metrů/, na jedné straně jen samá okna, na straně druhé zase jenom dveře.
Já jdu po této chodbě a jelikož na mě jde "potřeba", vcházím do dveří s nápisem WC.
Když jsem přesně ve dveřích, volá na mě jeden kamarád voják, který stojí na chodbě, v kolik že hodin máme být nastoupeni na čtení rozkazu.
Jelikož jsem nevěděl, zařval jsem na něj: NEVÍM! /Jenže to už jsem byl v oné místnosti zvané WC./
Z jedné kabinky se najednou ozvalo: ZDE! /Hned jsem pochopil, že jde o vojína Nevíma. A tak jsme toho s kamarádem vojákem náležitě využili./
Já: "Co zde?!"
Vojín Nevím: "No, Nevím.!"
Já: "Jak nevím? Vojíne, vy nevíte, kdo jste?"
Vojín Nevím: "Vím. Já jsem Nevím."
Já: "Máte se snad hlásit hodností a jménem."
Vojín Nevím: "Vojín Nevím!"
Kamarád voják: "Vojíne, mně je jedno jestli víte nebo nevíte, kdo jste. Řekněte nám, co tam děláte."
Vojín Nevím: "Já tady kadím."
Kamarád voják to zakončil rázným: "Okamžitě do*rat!"
Jenže to už jsme vybuchli smíchy a vojínu Nevímovi bylo jasné, o co asi jde.
Takže nás počastoval sprostým slovem začínajícím na Č a pak už snad v klidu dokonal svojí potřebu.