Stůj, nebo střelím

Tak to už jsem neslyšel hodně dlouho. Napíšu o tom, co je důvodem toho, že kdykoliv slyším tuhle větu, lehce se usměju. Vezmu vás teď zpátky do šestadevadesátýho. Vykonával jsem desátým měsícem povinnou vojenskou službu. A v onen den jsem ve dvě hodiny odpoledne spolu se třemi spolusloužícími kamarády nastupoval celodenku do stráže.

Služba stráže nebyla nic moc, a přesto nejobávanější. Dvě hodiny chodíte "v plotě" (hned vysvětlím), další čtyři hodiny spíte nebo se flákáte, protože v plotě chodí další dva, co jsou s vámi ve stráži. Výraz "v plotě" znamená: Kasárna (nebo kasárny - dodnes nevím, jak se to skloňuje) a celý jejich pozemek je obehnán vysokým plotem s ostnatými dráty a za tímto plotem je ještě další, úplně stejný plot. Hranice kasáren je tak vlastně obehnaná dvěma ploty a mezi těmito ploty je vytvořená ulička, asi metr a půl široká. A tak to je po celém obvodu pozemku kasáren. A když voják ve stráži chodí při své službě mezi těmito ploty, říká se slangově, že chodí v plotě. Na několika místech byly "v plotě" umístěny budky zvané "hlásky". Každá měla telefon, kterým bylo možno zavolat pouze do strážní místnosti, a každý, kdo byl ve stráži, kdykoliv prošel kolem hlásky, musel zavolat veliteli stráži do strážní místnosti "Jsem ve hlásce číslo tři." Velitel stráže odškrtl "průchod hláskou číslo tři" do strážní knihy. A to bylo v podstatě všechno.

Samozřejmě to bylo "vo ničem", protože chodit dvě hodiny v plotě jako debil není nic moc záživnýho.

Ale služba stráže byla obávaná z jednoho důvodu. Pokud totiž přišel na kontrolu důstojník sloužící ten den službu nad útvarem (tedy dozorčí útvaru zvaný devéťák), mohl nás při své kontrole zkoušet z vojenských řádů. Takže ten, kdo měl jít do stráže, šrotil vojenské řády už den předem.

Já, v té době už mazák a desátník, jsem schytal velitele stráže. Velitel stráže do plotu normálně nechodil. Ten byl pořád ve strážní místnosti (takovej kamennej domeček s televizí, kamnama, stolem, židlí a třema postelema) a do plotu šel pouze v případě, když na kontrolu přišel devéťák.

Jak taková návštěva devéťáka vypadala? Devéťák nejdříve zkontroloval ustrojenost a upravenost vojáků, pak strážní místnost, vyzkoušel nás z vojenských řádů a pak šel s velitelem stráže do plotu na kontrolu vojáka, který právě v plotě chodil.

Já byl velitel stráže a do stráže jsem vyfasoval kluka jménem Franta Maroušek, který byl tak trochu "blázen". Prostě nevyzpytatelnej. Ale hlavně - miloval střelbu. Když jsme jednou trávili dva dny v přírodě na akci zvané "Přežití" (taková trošku drsnější bojová hra na vojáky), každý z nás vyfasoval slepé náboje. V akci Přežití šlo mimo jiné o to, že přes den se plnily různé bojové úkoly, jako zákopy, útok na okupovaný dům, seskoky z nízkoletícího vrtulníku apod. a přes noc, kdy se spalo pod širákem, se dvě skupiny vojáků navzájem přepadávaly a kradly si samopaly, nábojnice, bodáky, vojenský knížky, prostě co se dalo. A která skupina měla víc těchto pokladů a lupu, zvítězila.

Při útoku na okupovaný dům se samozřejmě střílelo. Samozřejmě slepými. A to bylo něco pro Frantu. Kam se na něj hrabe Terminátor III. To bych vám přál vidět. Fakt byste se upřímně bavili. V noci, když se pak přiblížil nepřítel z druhé skupiny a chtěl něco ukrást, byl Franta první, kdo to zbystřil a začal střílet do vzduchu jak divej, což bylo znamení, že jsme zřejmě napadeni někým z druhé skupiny. Franta prostě - kde se dalo - střílel ostošest.

Naše stanoviště na akci Přežití bylo takový nízký křoví asi dvacet krát dvacet metrů, tam si každej našel svý místečko, ustlal si, pod sebe spacák, místo polštáře velkou polní (vojenskej bágl). Někdy v hluboký noci jsem ucítil malou potřebu, tak jdu na záchod k nejbližšímu stromu, překračuju ležící vojáky, jdu tiše, abych je zbytečně nebudil. Najednou střelba ze samopalu do vzduchu. Koukám, co se děje... Franta! Skočil ke mně, kopanec do břicha, že jsem myslel, že je po mně. Povalil mě na zem a hned do kravaty, postavou byl asi dvakrát Wiener. Ležím na zemi a skučím: "Co děláš, ty vole, to jsem já, dyť jsem se málem pochcal." Ach jo, Franta. Myslel si prej, že jsem nepřítel, tak mě chtěl zneškodnit.

No a tohodle Frantu jsem já dostal do stráže.

A tady se už dostáváme ke zmíněnému "Stůj, nebo střelím".

Ten den, kdy jsme měli celodenku stráž, sloužil devéťáka poručík, jehož jméno si už nevybavuju, který na první pohled nebudil takový respekt jako jiní důstojníci (často byl terčem našich vtípků), ale věděli jsme, že umí bejt pěkná - s prominutím - svině. Ležím ve strážní místnosti, čumim na bednu, je asi 23:40 a zvonek.

Kdo tam?
Dozorčí útvaru.
Heslo?
Teniska dvacet šest.

(Vždycky jsem chtěl bejt ten, kdo vymýšlí oficiálně používaný hesla, a nejen u vojáků.)

Heslo bylo správný, pouštím ho dovnitř.
Když nás trochu prozkouší a vynadá za neumytou podlahu, odcházíme já a on směrem "k plotu". Je zima, všude třicet čísel sněhu, jde se blbě v takovým sněhu, chumelí. Když vcházíme do uličky mezi ploty, devéťák se ptá, kdo je ve stráži. Po vyslovení Frantova jména devéťák viditelně znervózní.

Přibližně vím, v kterých místech se Franta právě nachází (z předchozího Frantova hlášení z hlásky číslo tři může být někde mezi hláskou tři a čtyři), tak devéťáka vedu tím směrem. Kráčíme beze slova "v plotě" a blížíme se k místu, kde se ulička mezi ploty zatáčí doleva a za roh není vidět. Oba se lekneme, když nás překvapí Frantovo hysterické a hlasité:

Stůj, nebo střelím!!!!

Devéťák jde do bobku a vystrašeně se přimáčkne na plot.

Franta se totiž blbě naučil řády a tak to takhle popletl. Měl zakřičet: Stůj, kdo tam?

Držím se vojenských řádů a odpovídám klasické:

Tady velitel stráže, desátník Wiener, a dozorčí útvaru jako doprovod.

Franta akčně: Heslóó!
Já: Teniska dvacet šest.

Frantovi se nenadálá akce zřejmě zalíbila a tak řve dál, tentokrát už správně podle vojenských řádů:
Velitel stráže ke mně, ostatní stááááát!!!!

Devéťák se krčí u plotu, já odcházím směrem k Frantovi.

Když jsem až u něj, Franta podává hlášení:
Pane desátníku, během mé služby se nic zvláštního nestalo!

Devéťák se zvedá z bobku, ve kterém do této chvíle u plotu dřepěl. Franta ho ale zmerčil a řve:
Ani hnoouut!!!!!!!!

Devéťák se opět rychlostí blesku klidí k zemi u plotu, protože ví, že Franta je opravdu magor.
A navíc, voják ve stráži (narozdíl od akce Přežití) má nabito ostrými. Stejně tak i Franta a to devéťák dobře ví.

Já: Franto, ty vole, neblbni, zklidni to trochu. Víš, jak nám může zavařit.

Franta: Tenhle? To jo.

A znova zařve: Ani hnout, nebo střelím!

Já: Kašli na to, Franto. Budeme mít kvůli tobě akorát problémy. Už buď ticho.

Franta pusu od ucha k uchu, vysmátej končí hlášení a odchází opačným směrem, aby pokračoval v obchůzce. Já jdu směrem k devéťákovi a hlásím, že vše probíhá v pořádku. Ani jeden nekomentujeme Frantův výstup a odcházíme směrem ke strážní místnosti. Devéťák si očividně oddychl. U strážní místnosti jsme se rozloučili, já šel čumět na bednu a on na své stanoviště u hlavní brány kasáren.

Další den jsme Franta i já čtený v denním rozkazu. Franta dostal týden povinných prací za neznalost vojenských řádů. Já jako velitel stráže, který nedohlédl na to, aby voják v mé stráži vojenské řády uměl, jsem dostal týden zákaz vycházek. Hajzl devéťák! Napsal do hlášení to Frantovo "Stůj, nebo střelím" a napral nás, že neumíme řády.

V podstatě měl pravdu, protože řády Franta tím "Stůj, nebo střelím" opravdu porušil.

Tenkrát jsem nemohl tejden s klukama na pivo, ale teď už se tomu směju.