Jsem průkopníkem dnešních sms

Byl konec prázdnin. Chystal jsem se do šesté třídy a miloval jsem o rok mladší Helenku z taneční skupiny. Seznámili jsme se na soustředění.

Já tam byl s dětskou dechovkou (ano, hrál jsem na trubku křídlovku 2B, žádná obligátka, žádný sólíčka, jenom takovej ten doprovod "emtaradata hmta hmta") a Helenka tančila v jednom souboru.
Na konci soustředění si pak měl každej kluk vybrat nějakou dívku, protože se poslední večer pořádala hromadná srandasvatba. Vybral jsem si Helenku.

Helenka na sobě měla nádherný svatební vohoz v podobě fialové sukénky a červeného trička. Já zaperlil děravými tepláky a ušmudlaným tričkem. Držel jsem ji za ruku (protože nám to nařídili) a ani jednou se na ní nepodíval, jak jsem byl vyplašenej.

Nikdy jsem nechápal voráchlýho Stýbla, kterej byl schopnej jít nahatej před chatku holek zabalenej jen v krepáku určeným na výrobu fáborků pro hru na stopovanou, tam pak zaklepal a když holky otevřely, on si roztrhnul krepák přesně v místech, kde by to nikdo nečekal. A to pěkně zepředu. Jekotu a pištění holek, že je Stýblo prase, jsme se smáli ještě večer. Jenže já byl stydlín. Tohle u mě vůbec nepřicházelo v úvahu.

A tak jsem držel Helenku za ruku, koukal do země a jediné, co jsem ze sebe vydal, bylo Ano na znamení, že si ji jako beru. Srandasvatba proběhla, byli jsme oddáni, dostali jsme srandaoddací list a to bylo vše. Vlastně vůbec nevím, proč se to konalo.

Moje láska ale přetrvávala až do začátku školního roku. Celý náš vztah spočíval v tom, že jsme se na školní chodbě na sebe pokaždé podívali. Bylo to fajn.

Jednou ke mě ale přišla Helenčina kamarádka Lenka a tím, co mi řekla, mi docela vyrazila dech.
Helenka ti vzkazuje, že už by ses mohl k něčemu odhodlat.

Já, kterej v té době uznával pouze vztah v podobě úsměvů na chodbě, jsem se měl k něčemu odhodlat? Dva dny jsem přemýšlel, k čemu bych se měl asi tak odhodlat a nakonec jsem se odhodlal.

Napsal jsem Helence dopis.

Další den jsem si na chodbě odchytl Lenku, dopis jí předal a řekl, ať ho odnese Helence.
V dopise stálo "Po vyučování budu čekat v parku před školou"

Já přišel sám. Helenka přišla s Lenkou.
Já stál u trafostanice, holky stály asi deset metrů ode mě u velkýho smrku.
Najednou vidím, jak se ke mě blíží Lenka a nese papír (což byl můj dopis, kam Helenka něco připsala). Rozbaluju a čtu "Co chceš?"
Lenka čeká na odpověď. Vytahuju z aktovky propisku, nemůžu ji najít, tak beru obyčejnou tužku.

Píšu "Bylas na objedě?"
Předávám papír Lence, ta odchází k Helence. Sleduju Helenku, rozbaluje papír, čte, pak se holky strašně dlouho o něčem raděj, hned potom bere Helenka tužku a něco píše. Předává papír Lence, ta přichází zase ke mně, dává mi papír a čeká na odpověď.

Čtu "Jo"
Rychle vymejšlím, co odepsat.
Píšu "A pudeš i zítra?"
Předávám papír Lence, ta odchází k Helence. Sleduju Helenku, rozbaluje papír, čte, pak se holky strašně dlouho o něčem raděj, hned potom bere Helenka tužku a něco píše. Předává papír Lence, ta přichází zase ke mně, dává mi papír a čeká na odpověď.

Čtu "Jo"
Píšu "Dobře"
Předávám papír Lence, ta odchází k Helence. Sleduju Helenku, rozbaluje papír, čte, bere tužku a něco píše. Předává papír Lence, ta přichází zase ke mně, dává mi papír a čeká na odpověď.

Čtu "To je všechno?"
Snažím se rychle vymyslet, co bych měl Helence ještě napsat, ale nic mě nenapadá, a tak píšu:
"Jo".
Předávám papír Lence, ta odchází k Helence. Sleduju Helenku, rozbaluje papír, čte, bere tužku a něco píše. Předává papír Lence, ta přichází zase ke mně a dává mi papír.
Čtu "Tak čau".

Nechtěl jsem být ale za bábovku, a tak jsem se odhodlal k mužnému kroku. NAHLAS jsem řekl "Tak čau!". Celou dobu jsme totiž stáli těch deset metrů od sebe a byli úplně zticha.

Jenže já si až po letech uvědomil, že Lenka pro nás tenkrát zprostředkovávala short message service, tedy SMS. Vím, že takových vás byly spousty, ale jen já byl průkopníkem short message service s hlasovým vzkazem na konci.