Jak jsem se ztratil v sedmičce na horách

Spousta z nás strávila jeden zimní týden v sedmé třídě někde na horách na povinném lyžařském výcviku. My ho trávili v Janských Lázních. Bylo to super. Většinu zážitků mám pořád uložených ve svým centru paměti a nikdy se tam odtud neztratí. Byl jsem zamilovaný až po uši, s klukama jsme žrali Vitacity a Kerny.

Exploze snů od Kernů jela na pokoji několikrát denně. Když se zaposlouchám do tý písničky, zas mi jde mráz po zádech, zejména když nastupuje refrén - zase jsem v Janských Lázních ve věku 12 let a dělám si prdel ze spolužačky, která řeší, jestli zpěvačka Desireless zpívá v tom refrénu Vuajaž nebo Gvuajaž (strašně důležitá věc k řešení, že?), jak chodíme ráno na snídani a mažeme máslo spolužákovi na ucho od hrnku s čajem, jak trávíme večer v klubovně a z kazeťáku hrajou hity od Sandry a C.C.Catch a já se stydím vyzvat k tanci spolužačku, kterou miluju. Je toho spousta, co v tý makovici zůstalo. Všechno je pryč. Dvacet let zpátky, to je strašný. Jen ty Kerni jsou nesmrtelní. Tak a dost. Teď k tématu v nadpise.

Byl pátek a místo plánovaného výletu na běžkách jsme jeli lanovkou na sjezdovky na Černou horu. Tam jsme se rozdělili podle družstev. Já byl v tom třetím, nejhorším. Ty první dvě družstva šli na červenou sjezdovku, my neumětelové na modrou. Ta se ale v půlce docela dobře svažovala a dalo se to festově rozjet "šusem". To bych ale nebyl Wiener, kdybych si to nemohl zařídit podle svýho, že jo?

Neposlechl jsem radu učitelky, že budeme pomalu plužit z jedný strany sjezdovky na druhou. Chtěl jsem si to prostě zkusit. Tak jsem to vzal šusem až dolů. Jenže ouha...

Přijedu dolu a nikde nikdo. Žádnej spolužák, ani spolužačka z mýho družstva. Kde jsou, proboha? Vidím nějakýho kluka, co má podobnou bundu jako Lukáš. Tak volám Lukáši, Lukáši. Jenže když k němu na lyžích přijíždím, zjišťuju, že to není Lukáš. Že to je úplně cizí kluk. Tyjo, co budu dělat?

Tak jsem se rozhod jet lesem na červenou sjezdovku. Jelikož byl už pátek a na těch sjezdovkách jsme byli za ten týden několikrát, znal jsem cestu. I přesto jsem byl ale úplně vyplašenej, že se ztratím někde v Krkonoších na horách, a tak nebudu zastírat, že mi tekly slzy jak hrachy. Cesta z té naší sjezdovky na červenou trvala asi 30 minut, byl to docela kousek. Přijedu na červenou sjezdovku a marně vyhlížím někoho, kdo by mohl vypadat jako někdo z naší třídy.

Na tý rozlehlý zasněžený planině se míhají desítky lidí. Sundávám lyžařský brejle a utírám si oči. Nikde nikdo. Jdu do fronty na vlek a jedu nahoru. Asi uprostřed kopce vidím ředitele naší školy, což byl vedoucí prvního družstva. V životě bych se takhle neprásk, ale tehdy jsem byl tak zoufalej, že jsem se v půli kopce pustil vleku (kotvy) a jel jsem se naprášit přímo řediteli.

"Kde ses tu vzal?" Jeho první slova.
"Já jsem se ztratil."
"No to já vim, že ses ztratil. Však už tě taky hledáme. Pojeď za mnou."

Tak mu po cestě vyprávím, jak se mi to přihodilo. Pak už přijíždíme k místu, kde stojí seřazené první družstvo.

"Jéžiši, tady je," slyším od jednoho spolužáka. "Kvůli tobě tady čekáme bez dozoru a nikam nemůžem, protože tě šli všichni hledat."

Já vim, kluci. Sorry. Ani nevíte, jak rád vás zase vidím. Klidně nadávejte.

Později v klubovně jsem se od spolužáků dozvěděl, že vedoucí učitelka našeho třetího družstva se v půli modrý sjezdovky rozhodla zastavit a jet lesem zas ještě na jinou modrou sjezdovku. A já jak jsem si to frčel šusem dolů (jel jsem mezi posledními), vůbec jsem si nevšim, že se všichni řadí někde v půli sjezdovky a míří úplně někam jinam.

Večer už ale bylo zase všechno v pořádku, pustili jsme si s klukama Kerny, vzali do rukou košťata a hráli na ně jako ti nejlepší kytaristi světa.