Můj poločas (6)

Pokračování životního příběhu odsud a odjinud. Zkušenost z Jižní Afriky a manželství s Jihoafričanem proměnily zásadním způsobem můj pohled na svět.  

Když jsem si dnes přečetla na Seznamu.cz titulek Tsunami 2004: Pro pobřeží Indického oceánu znamenal 26. prosinec apokalypsu, vybavily se mi dávné vzpomínky. Popsala jsem je v dopise svému prvnímu manželovi Martinu Kratochvílovi. 

Ahoj Martine, 

tak píšu jak sis přál. Právě jsem se znovu narodila. Pětadvacátého prosince večer jsme spolu mluvili a šestadvacátého v neděli už jsem nemusela být mezi živými. Na ten den nikdy nezapomenu...
Za svítání jsme s Randolphem odjeli do  Zululand Yacht Club. Chtěl něco opravit na lodi před tím než začnou ta úmorná vedra. Kolem osmé už jsou nesnesitelná. Já si vyjela na paddle ski. Moc daleko do oceánu se nepouštím. Vody jsou tu plné žraloků, krokodýlů a hrochů. Východy slunce nad mořem v sobě mají zvláštní klid; předešlá noc doznívá a z mlžného oparu se pomalu proklubává nový den. Plný naděje a očekávání! Tentokrát mi ale to hluboké ticho a docela jiné světlo připadaly spíše zlověstné. Ten pocit byl mžik, nevěnovala jsem mu sice další pozornost, ale vrátila se urychleně do mariny. Randolph dokončoval, co si předsevzal ten den udělat na lodi a já provedla povinnou údržbu své paddle ski = omyla ji sladkou vodou. Potom jsme odjeli domů na naši nedělní rituální snídani - bacon and eggs.

Den jsme trávili doma se staženými žaluziemi, zataženými záclonami a klimatizací puštěnou na maximum. Prohlíželi jsme si vánoční dárky, dívali se na DVD - Nick Cave & The Bad Seeds, popíjeli červené víno a pojídali různé laskominy; mango, biltong (sušené maso), ořechy všeho druhu apod. Já si také znovu pročítala vypůjčené moudrosti z knihy Carol Neiman & Emily Goldman After Life, které jsem každému (svátky jsme trávili s Randolphovou dcerou a jejím přítelem) připojila jako přidanou hodnotu ke skromnému dárku.

Zastavila jsem se u svých černých plavek, kterými jsem se obdarovala a k nimž jsem si napsala: "Your last garment, Magdalena, made without the pockets", Randolph přidal: "before the ultimate journey which requires no garments". Trochu jsem se chtěla pochválit, že už se obejdu bez kapes, že se stávám lehkou jak pírko připravené odlétnout někam tam... Protože přítel Randolphovy dcery Steven citátu moc nerozuměl, pokusila jsem se o zjednodušení: "To znamená, že už jsem bez zátěže, že už s sebou netáhnu žádnou bagáž (nevyřešené problémy) a můžu teda v klidu zmizet, třeba ve vlnách Indického oceánu".
Po obědě jsme si s Randolphem dali šlofíka. Probrali jsme se v pozdním odpoledni a jeli se trochu schladit do moře. Chvíli jsme se slunili - čas před pátou odpolední je pro mou světlou pleť optimální. Ale ani tak pozdě se na slunci nedalo dlouho vydržet. Museli jsme do vody. Nějak divně "kvetla". Zkoumali jsme, co to v ní plave. Já byla přesvědčená, že jsou to rozmixovaná enóna z lodí. Všimla jsem si toho úkazu už ráno při projíždce na paddle ski. Randolph mě ujišťoval, že je to jen neškodný mořský kompost. Když ale zjistil, že té hnědé kaše má plnou bradu, procedil, že v těch hovnech plavat nebude. Já se "prsila" dál. Najednou se dostavil pocit jako bych byla svázaná. Otočila jsem se směrem ke břehu na Randolpha a ten se ode mne nepřiměřeně rychle vzdaloval. Napadlo mě zkontrolovat svou pozici dle skalnatého výběžku, k jehož konci jsem plavala. S hrůzou jsem zjistila, že ten jsem nechala dávno za sebou. V tu chvíli bylo jasné, že jsem v zajetí silného proudu, který mě žene na otevřené moře. Ovládl mě panický strach z definitivního konce. Když můj mozek začal zrychleně přehrávat celý film mého života, věděla jsem, že je zle.
Začala jsem zoufale volat: "Randolph, Randolph"… Slyšel mě, ale jakoby úplně zpomaleně reagoval. Zahlédla jsem kus ode mne motorový člun. Brečela jsem, mávala rukama a řvala o život: "Please, save me, save me..." Pak si jen pamatuju jak mě někdo vytahuje z vody na palubu. Rybář mě neslyšel, jen viděl můj zápas s tím živlem. "Ten proud je tak silný, že bys neměla šanci se z něj dostat. Zvláštní, nic podobného jsem tady za 40 let nikdy nezažil. Vždycky to byla taková klidná zátoka". Můj zachránce mě dovezl na mělčinu, dal povel k vystoupení a jak rychle byl u mne, tak rychle zmizel. Nestihla jsem mu ani řádně poděkovat. Seděli jsme pak s Randolphem ještě chvíli na pláži, snažila jsem se uklidnit, ale moc mi nešlo.
Cesta z pláže na Pelikan Island k nám domů vede přes kanál Mzingazi  a protože mostík, který propojuje oba břehy je úzký, provoz se na chvíli zastavil. Randolph měl tak čas pozorovat, co se děje kolem. Sjel ze silnice ke kanálu. Voda se v něm čeřila jako zblázněná. Nekonečné  víření proměnilo poklidné kachní seance ve smrtící tance. Měla jsem pocit, že matka Země otevřela svůj pekelný chřtán a ukazuje čeho je schopna. Pokračovali jsme mlčky směrem k domovu. Jen jedinkrát Randolph prolomil to apokalyptické ticho: "Co bych s tebou měl dělat, kdybych najednou umřela?" 
Smrtelné vyčerpání nám zajistilo dlouhý spánek. Až druhý den v dopoledních hodinách jsme se dozvěděli od Randolphovy dcery, která ten večer pracovala v restauraci Maritions v přístavu, kde voda stoupala a klesala v minutách o metry, že došlo na indonéském ostrově Sumatra k doposud největšímu zemětřesení v dějinách. Podle Randolphova hrubého odhadu jsme vzdáleni zde v Richards Bay od epicentra cca 5000-7000 km. A přece jsem následkům tohoto zemětřesení mohla podlehnout i já. Možná bych byla jedinou obětí z celé JAR.
Se srdečným pozdravem
Magdalena
P.S. Přijeď za mnou do Afriky na ....

O několik let později (2015) jsem zformulovala text pro absolventskou výstavu výtvarných prací Ateliéru arteterapie.

(NE)KLIDNÉ VODY

“Vyprázdni svou mysl, buď tvárný. Tvárný, jako voda... Buď vodou můj příteli.”

Bruce Lee

Pozorujeme-li klidně plynoucí řeku, všímáme si jak měkce, nenásilně, avšak vytrvale obrušuje a zaobluje vše, co jí stojí v cestě. Jsme uchváceni stále se proměňujícími scenériemi, které za sebou řeka zanechává. Neviditelné spodní proudy, jejichž účinky mohou být pro naše životy leckdy fatální, často nevnímáme.

Teprve nedávno pronikl do psychologie pojem flow experience (zážitek plynutí). Jedná se o univerzální duševní stav (působící napříč kulturními, věkovými a genderovými odlišnostmi) projevující se tak, že, člověk zapomíná sám na sebe a plně se noří do činnosti, kterou právě vykonává. Pocity, přání a myšlenky jsou v harmonii. Mnoho lidí skutečně popisuje své zkušenosti s flow jako metaforu vodního proudu, kterým jsou unášeni. Michelangelo v tomto stavu údajně maloval strop Vatikánské kaple. Byl tak pohlcen tou prací, že nepotřeboval jíst ani spát.

Psychologie zabývající se interpretací obrazů pracuje s pojmem free flow of projection (volný tok představivosti). Uvádí, že přes nesporné výhody takového přístupu při vytváření obrazů – hravost, tvořivost, originalita, nesmíme zapomínat i na jistá rizika. Nechat se příliš unášet proudem spontánní imaginace, nemusí totiž nutně vést k pozitivním výsledkům. Když se fantazie stává na úkor reálného prožívání primárním zdrojem uspokojení, hrozí nám, že budeme vcucnuti vírem, ze kterého už bychom se  nemuseli dostat.

Psát o vodě po tsunami (2004), byť geograficky od nás vzdálené, je nelehký úkol. (Můj osobní zážitek z rozbouřených živlů byl průlomem do vnímání našeho světa.) Živlům nikdy zcela neporozumíme, stejně jako neporozumíme lidské duši, a tak jsme  odsouzeni pohybovat se v referenčním rámci vymezeném pojmy – STRACH, RESPEKT, OKOUZLENÍ.