Můj poločas (3)

Pokračování životního příběhu odsud a odjinud. Zkušenost  z Jižní Afriky a manželství s Jihoafričanem  proměnily zásadním způsobem můj pohled na život. 

Nokuthula, se kterou sdílíme malý dvorek a pavouka na věšení prádla, mě v novém domově vítá výkladem svého zulského jména. Znamená, že má v sobě mír a že ho kolem sebe šíří. Na okraj poznamenává, že já jsem určitě ten nejbělejší člověk z celé Afriky. Nevzala jsem to jako kompliment. Naopak. Přidružily se k tomu některé mé další neduživé rysy; jemné rovné vlasy, úzké rty, nažloutlé  zuby, krátká lebka, plochý zadek. Vedle Thuly jsem si připadala zcela nevýtvarně. Holt jsem neměla to štěstí, aby se mi do rodokmenu přimíchala třeba Angela of Bengal, původně indická otrokyně, dvakrát provdaná za Holanďany a děti z obou manželství opět sezdáni s bílými lidmi. Nebo černá Krotoa, tlumočnice Khoikhoi, provdaná za Dána, se kterým měla více než osm dětí a ty opět vstupovaly do manželských svazků s bílými.

Během prvních stopadesáti let osídlování Jižní Afriky (od roku 1652)  bílými přistěhovalci bylo uzavřeno více než tisíc manželství s osvobozenými otroky. Dnes tedy nejsou žádné pochybnosti o tom, že bílým  Jihoafričanům kolotá v žilách krev holandská, něměcká, francouzská, barevná a britská. "Bílí Jihafričané" si váží své genové výbavy. Často se charakterizují jako tough semen.

Literatura:

Max du Preez, Of warriors, lovers and prophets. Unusual stories from South Africa´s past, Zebra Press, 2004