Můj poločas (1)

Životní příběh odsud a odjinud. Zkušenost z Jižní Afriky a manželství s Jihoafričanem proměnily zásadním způsobem můj pohled na život.   

Nad výrazem poločas jsem se poprvé vážněji zamyslela až při četbě knihy Petera F. Druckera Výzvy managementu pro 21. století. Autor v textu pojednává, kromě mnohého jiného, o potřebě vymanění se z organizované ustrnulosti/doživotní zaměstnanosti. Příběhy lidí, kteří dokázali životním obratem o 180 stupňů překonat pocit prázdnoty a vyhoření, často spojovaný s krizí středního věku, mě oslovily natolik, že jsem se ve svých pětačtyřiceti letech o něco podobného také pokusila. Na dobu neurčitou jsem odcestovala do Jižní Afriky.

Po necelých čtyřiadvaceti hodinách (únor 2004) přistávám na jihovýchodě afrického kontinentu. Provincie Kwazulu-Natal, město  Richards Bay. Mini letiště ponořené do bujného keřovitého porostu. Buše. Pozdně odpolední přítmí. Zlověstné ticho. Vlhké dusno řetězí jednu asociaci za druhou... Černá ruka prostrkující zavazadla skrz otvor s gumovými pruhy na pojízdný pás jakoby z jednoho světa do druhého, přetíná  na okamžik tok těch nejchmurnějších myšlenek.

Napadá mě, proč ti černoši mají tak černé hřbety rukou a tak světlé dlaně. Někteří učitelé  prý děti učili, že černí lidé ještě nedávno chodili po čtyřech stejně jako divoká zvířata, takže jejich dlaně nebyly vystavovány africkému slunci tak jako zbytek těla, který se stával tmavší a tmavší. Katecheti dětem řikali, že pravým důvodem byly stále sepnuté ruce černých lidí při tajných modlitbách. Jiný výklad byl, že Bůh  dal černochům světlé dlaně, aby nešpinili jídlo, které připravovali pro své pány. Po všech těch nesmyslech, přišel kdosi se zaručeně pravdivým příběhem a sice, že když Bůh stvořil člověka, řekl mu, aby se vykoupal v nebeském jezeře. Po takové koupeli se lidé stávali krásnými a bílými. Černí lidé byli bohužel stvořeni v časných ranních hodinách, kdy voda v jezeře byla ještě velmi studená, a tak si  v ní namočili pouze dlaně. Jiný příběh vyprávěl, že černoši byli vytvořeni z hlíny a vypalováni v nebeských pecích. Když už ale v pecích nebylo místo, dávali je do komínů, kde od samých sazí zčernali jako uhlí. Jen ty dlaně zůstaly bílé, jak se drželi nějaké laťky, aby se v komíně udrželi. Dohady o černých rukách a bílých dlaních neberou konce. Uvažovalo se dokonce, jestli to nebylo dáno sbíráním bílé bavlny ve Virdžínii a jinde po světě. Možná prý dlaně byly vybělené věčným praním. Příběh, ke kterému se černí lidé nejvíce upínají je, že Bůh měl záměr stvořit je černé a pak když viděl, že se jim ostatní lidé posmívají, že si z nich dělají sluhy a otroky, litoval toho. Nicméně světlá barva dlaní, stejná jako mají bílí lidé nám sděluje, že v první řadě jsme všichni lidé a že to, co tvoříme svými rukami, má stejnou hodnotu. 

Nejistým krokem vcházím do miniaturní letištní haly. Se strojeným úsměvem a srdcem v krku vyhlížím Randolpha. Marně. Volám... Na mobilu schránka, na pevné lince záznamník. Zbývá hodina a půl do uzavření letiště. Pak se budu muset vydat po svých. Na tři měsíce. Objednávám taxíka. S bílým řidičem! Cíl: nejbližší Bed & Breakfast. Zapomněla jsem doma Randolphovu adresu. Na letišti se ji nepodařilo dohledat. Slečna v informacích viditelně pobavena mou žádostí upozorňuje, že bílou barvu pleti řidiče mi zajistit nemůže.  Podlamují se mi kolena, zachvacuje mě úzkost. Jak mi něco takového Randolph mohl udělat? Uvést mě do takové nejistoty. Taxík nikde, letiště zavírá...  A heleme se. Námořník Randolph! Blíží se ke mně svou typicky pomalou chůzí. Spokojeně se usmívá a tiše omlouvá za malé padesátiminutové zpoždění. Spolu s mými dvěma zavazadly k prasknutí napěchovanými mou malomyslností a předsudky všeho druhu, mě nic netušíc nakládá do své zářivě bílé Toyoty. Ve čtvrti Arboretum na adrese Outhoutoord 21 vykládá a uvádí do svého ponurého středostavovského království, hlídaného ve dne v noci bezpečnostní agenturou FBI.

Z prvního společného večera si vzpomínám na vynikající home-made francouzský tuňákový salát a až moc dobré jihoafrické víno. Randolphova opakovaná pobídka: „Finish it“ způsobila, že jsem se přejedla a přepila. A ne jednou.  Dokud jsem nepochopila,  že jeho „finish it“ je hlavně zdvořilostní fráze, měla jsem vždycky tendenci zdolat všechno, co přede mne Randolph na stůl postavil. A že toho nikdy nebylo málo.

Proč nám první noc Randolph ustlal na zemi na matraci, v pokoji své nepřítomné dcery, jsem zjistila až o mnoho let později. Paradoxně považoval ten nejnebezpečnější pokoj z celého svého domu za nejlepší. Časně ráno okolo 4.30 servíroval Randolph do postele kávu s mlékem a tradiční jihoafrický rusk (ztvrdlá vánočka nakrájená do obdélníčků, prodávaná v nepřeberných chuťových nuancích, namáčí se do kafe). Sedl si vedle mne, zamilovaně se usmíval  a  šeptal: „Beautiful, beautiful...“ Neviděli jsme se dva měsíce. Poměrně dlouhé odloučení pro teprve krátkou známost.

Celé dopoledne jsme snídali všechny možné dobroty, povídali si  a jinak užívali. Potom mě Randolph provedl městem, ukázal mi malé nákupní  centrum, knihovnu a budovu, kde pracuje. Dali jsme si kafe a šli  si domů zdřímnout. Odpoledne mě Randolph vzal k Indickému oceánu. Jeho síla mě ihned srazila na kolena. Nestačila jsem se zvedat, vrhalo mě to zpět do moře a shora přelévalo, jakoby skalpovalo a rolovalo zpátky ke břehu. A zase znova. Stále do kola. Vypadalo to, že si polámu celého mravence.  Když jsem se konečně vymanila z toho živlu a totálně vysílená padla do písku, napadlo mě, jestli je vůbec možné se s ním nějak více spřátelit. Neřku-li zcela mu propadnout. „Na kolena, na kolena, na kolena“... slova  písníčky Ivana Hlase, která mi najednou přitekla do mozku, jsem nemohla brát jinak než jako  vyslanoumessage či spíše potvrzení, že je to tak. Jsem tady proto, abych se něčemu naučila. Vzala jsem to z gruntu. 

Literatura:

Peter F. Drucker, Výzvy managementu pro 21. století, 2001

Robin Malan, BEING HERE, Modern Short Stories from Southern Africa, Sevents impression, 2000