Hilšer, Pavel, Babiš, Nerudová, Fischer

Jediný z prezidentských kandidátů, který se snaží prosadit naprosto zásadní věc z hlediska zachování zastupitelské demokracie, a to aby odešly velké peníze z politiky, zůstává na okraji.

Na panu Hilšerovi se mi líbí, že jde za věcí a neustupuje od svých postojů i když si je vědom, že třeba znovu prohraje. Jeho práce není v žádném případě zbytečná. Semínko zasel a je jen otázkou času, kdy vzklíčí.

Na západě se téma velkých peněz v politice probírá už hodně dlouho a všem osvíceným hlavám je jasné, že dokud z politiky nebudou vytlačeny, zastupitelské demokracie budou „umírat na úbytě“. V této souvislosti mne trochu zarazila nedávná slova sociologa Ivana Gabala, že nový prezident si dnes nemusí klást za cíl obnovení demokracie. (Zdroj: Prezidentský dotazník. Začněme se kandidátů ptát na to hlavní).

Dostali jsme se do fáze kapitalismu, který skrze „legální korupci“ požírá demokracii. Do systému se dostávají legitimně zvolení miliardáři, kteří určují směr vývoje. Ve svůj prospěch v první řadě a pak ve prospěch hrstky svých nejvěrnějších přisluhovačů. A jak vidno, neexistují mechanismy, které by proti těmto vlivům dokázaly demokracie účinně ochránit. Za takové situace je iluzorní se domnívat, že lidi budou věřit v zastupitelkou demokracii a její instituce.

Před pár lety jsem četla jeden americký výzkum sledující, jak moc mladým lidem záleží na demokracii a vyšlo z něj, že pramálo a že by si dokázali představit v čele země i vojenskou chuntu. (Zdroj: Intelligence Squared). To mě dost vyděsilo a už tehdy jsem si uvědomila, že vojáci v čele země pro mne nejsou řešením.

Když jsem četla heslo startovací prezidentské kampaně gen. Petra Pavla vraťme Česku řád a klid, naskočila mi husí kůže. Nejen z toho, že to se nemůže povést, protože se nacházíme jako civilizace v bezprecedentní transformační éře, která bude se vší pravděpodobností vleklá a jejímž průvodním jevem je a bude chaos, ale také z toho, jak na takové výkřiky do tmy lidé reagují a jak je jim jedno, kdo je provolává. Člověk, který tvrdí, že se poučil ze svých minulých chyb a svými skutky dokazuje pravý opak, přece není důvěryhodný. Pokání prezidentský kandidát Pavel s určitostí nečinil. To by se nemohl opět šplhat do nejvyšších pater politiky, ale někde v tichosti a pokoře by oddaně sloužil nějaké malé/velké věci. Nemyslím si, že když je někde válka a třeba nám i hrozí že je nutně generál jako prezident ta nejlepší volba. Taková přímá úměra mě nepřesvědčuje.

Babiš je fenomén. Trump v malém. V čítankové formě předvádí, kam až věci mohou v zastupitelské demokracii zajít. Nenasytný kapitalismus skoupil všechny ideály a hlavně morálku s etikou. Jak s těmito veličinami nakládá, toho jsme svědky denodenně. Jakým vzorem byl panu Babišovi prezident Zeman v prezidentském křesle, o tom si každý obrázek udělal. Roli prezidenta Zeman totálně zdiskreditoval.

Kate Raworth, autorka oceňované knihy Ekonomie koblihy (ne té babišovské ovšem) píše, že problém nastal, když se na konci devatenáctého století politická ekonomie rozdělila na politickou filosofii a ekonomickou vědu. Podle filozofa Michaela Sandela nezbylo místo na morálku. Ekonomie zná jen pojmy efektivita, produktivita a růst.

Podle mého názoru by budoucí prezident neměl být ani ekonom staré školy. Kate Raworth říká, že takoví ekonomové se učili z učebnic napsaných v letech 1950 a postavené byly na teoriích z roku 1850. Navíc dominance ekonomie v našich životech jsme si užili až dost a v mnoha případech napáchala více škody než užitku. Naordinovala lidem konzum a sobecké zahledění se do sebe, nastavení, z nichž mnozí nejsou schopni se vymanit. Jakékoliv malé omezení v těchto dvou oblastech některé jedince přivádí k nepříčetnosti. Paní Nerudovou neznám, ale ženy jsou, jsem přesvědčená, celkově flexibilnější a ona se prezentuje jako člověk zaměřený na budoucnost, takže se určitě zabývá i novými ekonomickými přístupy.

Optimální osobou na prezidenta se jeví Pavel Fischer. U toho by nešlo o volbu mezi horším a ještě horším, ale o dobrou volbu. Dopracovala jsem se k tomu postupně. Kdybych byla v jeho poradním týmu, trochu bych ho vnějšně zmodernizovala, ale jinak před tím člověkem smekám. Svými dlouhodobými postoji dokázal, že jeho život není sledem politování hodných kompromisů, ale jasných, konzistentních a hlavně statečných humanistických postojů.

My lidé jsme více iracionální, než si myslíme. Necháváme se unášet chvilkovými vášněmi a ty pak často rozhodnou o výsledku, který už nelze vzít zpátky. Volme tedy člověka, který si nezadal s minulým režimem a má dostatečně otevřenou hlavu pro budoucnost, o které nikdo z nás netuší, co pro nás chystá.