Až vám začnou vládnout peníze, budete vzpomínat na staré časy. (Frank Zappa)

 Při příležitosti zítřejšího koncertu Musics by Frank Zappa: Orchestra En Regalia, v Rudolfínu, v rámci Mezinárodního hudebního festivalu, Proms Prague 2016, nemohu nevzpomenout na své životní setkání s Frankem Zappou.

Vracím se do počátků devadesátých let, ve kterých byly možné věci, které by se dnes z mnoha důvodů už nestaly. Následující text je upraveným výňatkem z mého oficiálně nepublikovaného rukopisu Hladce, obrace, nahodit, sejmout (aneb magdAlenka v říši divů, 2002), obsahově přímo navazujícím na  blog idnes z roku 2011 -  Adieu CA, pár vzpomínek. http://westman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=197520

Krátce po koncertě Pražského výběru s hostujícím Frankem Zappou, konaném na počest úspěšného odsunu sovětských vojsk z Československé republiky (1991), jsme s bratrem Michaelem (dále jen Michal) odletěli na třítýdenní obchodně-poznávací cestu do USA.

New York jsme opustili po týdnu. Každý svým směrem. Já letěla do Los Angeles k přátelům a  Michal za svou manželkou Marshou do Wilmingtonu s tím, že za deset dní se opět setkáme a budeme pokračovat v řádné služební cestě.

Po příletu do L.A. jsem chtěla pozdravit Zappovi a informovat je že už jsem na místě. Telefon vzal někdo z Frankových lidí a slíbil, že informaci předá.  

Neuběhlo ani pět minut, ten člověk volal nazpátek a ptal se, kam pro mne může přijet. Naznačila jsem, že to bude aktuální až za několik dní, že pak bychom přijeli Zappovi společně s  Michalem navštívit. Druhý den ten muž opět telefonoval, jestli by mě přece jen už nemohl vyzvednout. Třetí den jsem byla jemně přinucena sbalit si kufry, opustit domácnost muzikanta Oskara Petra a jeho rodiny a nechat se Frankovým manažerem převézt k Zappům.

V Laurel Canyon mi manažer (jméno jsem nebyla stavu si zapamatovat) vynesl zavazadla z auta a vybídl mě k malému horolezeckému výstupu. Končil v kuchyni. Nikde nikdo. Hrobové ticho. Zapadající slunce. A neuvěřitelný chaos na kuchyňském stole. Můj zrak padl na titul knihy Jak kandidovat na amerického prezidenta.

“Stand up and kiss me”, vyzval mě rázně Frank, který se asi po dvaceti minutách nečekaně objevil ve dveřích. Udělala jsem tedy vztyk a současně zkameněla. Vzápětí do kuchyně dorazila Frankova žena Gail s dalšími spolupracovníky. Všichni se dali do smíchu.

Gail mě zavedla do domku u bazénu, designovaného jako černo-bílá kráva. Každý člen Zappovy rodiny měl samostatný domek, mimoúrovňově zasazený do zvlněného terénu a propojený s hlavním “stanem” subtilním mostíkem. Nejpozoruhodnější byla kancelář ve tvaru ponorky.

Trochu jsem se zabydlela a šla se pozdravit se Zappovic dětmi - Moon, Dweezil, Ahmet, Diva. Počáteční nejednoduchou konverzaci komplikovalo hlasité kručení mého žaludku. Tak jsem se po chvíli zase rozloučila a spěchala do své krávy zaspat prázdný bachor. Úporné vředařské hladovění mě probudilo před svítáním. Ty nejmučivější myšlenky a představy vyústily do vzpomínky na právě dočtenou knihu Franka Zappy a Petra Occhiogrossa THE REAL FRANK ZAPPA, respektive na tu část, kde bylo přesně popsáno, jak může člověk u Zappů strádat hlady.

"...Gail cooks maybe once or twice a month - the rest of the time she´s on the phone, handling the business. I would like to have "regular meals," but very seldom do we have anything interesting to eat around the house, most of the time, the house is like a teenage hotel... If any groceries are brought in, and tons are, I can never get to the stuff fast enough before it is inhaled...So I eat peanut butter. Most of the time the bread is gone - so I just shovel some out of the jar with spoon...I like fried spaghetti. By the way, the best time to eat fried spaghetti is for breakfast. The kids look at me eating this stuff and go "Yuck!" I say, "This is DAD food. One day you´re going to have to learn how to eat this shit, because you´re going to have a house full of kids too, and the food is going to be gone, and you´re going to open the icebox and say, "Uh-oh, what is that stuff?"  (Text nepřekládám z důvodu že bych mu jistě ubrala na kvalitě.)

Když všichni ještě spali, vyrazila jsem z kravského domku rovnou k obří lednici na chodbě u kuchyně. Našla jsem v ní spoustu zajímavých věcí, nejroztodivnějších novotvarů, ale nic na zub. Nezbývalo než se napít hodně vody a doufat, že nové ráno mě odpovídajícím způsobem naplní. Jako první přišla do kuchyně jedenáctiletá Diva. Pozdravila a přátelsky se zeptala, jestli bych si nedala něco k snídani. “It would be great, Diva, thank you very much”, vyhrkla jsem a zároveň mě polil ledový pot. Než by řekl švec, seděl na stole drtič ledu, do kterého Diva náruživě cpala kostky ledu. Ledovou tříšť přelila ovocnou šťávou a vítězoslavně mi ji podávala. Nezbývalo než zopakovat “vřelé díky” a přemýšlet o lepším příštím. Děti snídaly s Gail později. Postávající kolem velkého stolu v kuchyni, cpaly se žlutými melouny a společně s mámou řešily své záležitosti. Herečka Moon čekala na potvrzení filmové role, kytarista Dweezil měl slíbené hostování na desce Madonny, Ahmet diskutoval vztahové věci a Diva netrpělivě čekala na svého kamaráda, se kterým měla v plánu polejvat se u bazénu Coca-Colou.

Hlavním úkolem Mexičanky Končídy bylo vaření kávy pro Franka. Když dokapala první várka, někdy kolem poledne, Frank vstával. Sedící v křesle v červeném lesklém županu, vypadal impozantně. Vyzařoval z něj klid a přirozená autorita. Gail i děti se k němu chovaly s nehranou úctou. Každé “ráno” ho vítaly polibkem na čelo a pozdravem Good morning, dad. Do chvíle než dorazil k Zappům Michal, zval Frank každý den na společnou kávu jenom mne. Zpočátku jsem nevěděla, co si s ním budu povídat. V mých nejistotách mě Michal utvrdil když telefonoval z Wilmingtonu a velice se podivoval nad tím, že už bydlím u Zappů. “Nevyčerpávej ho těma svejma nesmyslnejma otázkama, potřebuje energii na mne”, domlouval mi bratr. Trochu jsem si Frankovi postěžovala. Ten mě ujistil, že na bratra Michaela mu zbude ještě dostatek energie, že si chce povídat také se mnou.

Frank mě poslal se svým manažerem na koncert Guns N´ Roses. Losangelské Coloseum bylo prosycené marihuanou. Říkala jsem si, jak je něco takového možného v Kalifornii, kde platí tak přísné zákony. Manažer mi vysvětlil, že při takových příležitostech se dělá výjimka, protože je to neudržitelné. Dlouhá přestávka po předkapele byla vyplněná vzrušeným očekáváním Axela Rose. Děvčata si hromadně sundávala podprsenky a nastavovala své holé vnady do kamer. Ty je zobrazovaly na velkoprojekční plátna. “Asi´s  nikdy neviděla, co dělal Frank na jevišti”, vyzvídal manažer, poté co zachytil mé neskrývané  rozpaky. Vrátili jsme se pozdě v noci. Všichni spali. Já byla rozpumpovaná. Dala jsem si několik (velmi slabých) piv a koukala snad až do rána na MTV.

Následující den jsme s Frankem u kávy probírali mé zážitky z Guns N´Roses. Dobře cítil, že mám blíže k jeho Matkám prevence než k jeho způsobům boje proti cenzuře rock & rollové kultury. Stočila jsem řeč jiným směrem. K možnostem uplatnění Pražského výběru v USA. V tomto smyslu byl Frank  spíše skeptický a zdůrazňoval, že Michal by měl velkou šanci prorazit v oblasti vážné hudby a na to, že by se měl soustředit.

“A ty mi teď slib, Magdaleno, že nebudeš pracovat v šoubyznysu”, vybalil na mne Frank zčistajasna.  Skoro jsem vykřikla, “why not, what do you mean”? Frank klidně a s úsměvem odpověděl, “to není pro tebe, zničilo by tě to”.

Frank mě poslal s Moon na Melrose. Na vernisáž mladého nadějného rockera. Kdo mohl tušit, že se bude jednat o čistou pornografii? Před realistickým výjevem zachycující kojeneckou flašku s mužskými spermiemi, jsem pocítila žaludeční nevolnost. Umělcova matka, chroptící před obrazem, “it´s just gorgeous”, mě dodělala. Frank na mě čekal, aby se dozvěděl, jak se mi výstava líbila. “You know what, Frank, I am not interested in this kind of things, I am sorry”. Třesoucí se rozčilením, jsem mimoděk sáhla po nějakém časopise. Byl plný pearcingu, což jsem viděla vůbec poprvé. “The world is sort of sick, I am afraid. Good night Frank”. Zážitek z výstavy jsem zpracovávala hodně dlouho.

Ráno mi Gail oznámila, že pro mne s Frankem mají dárek. Vykladačku budoucnosti (Fortune Teller) Mariu Papapetros. http://www.mpapapetros.com/

Charismatická žena, řeckého původu mi předpověděla (za 500 dolarů) budoucnost během loupání brambor k obědu. Magnetofonový záznam předpovědi jsem nechala u Zappů. Dvě hlavní myšlenky se mi ale vryly do paměti. Za prvé, že udělám díru do světa v oblasti designu. A pak, že mi nějaký bílý dům u moře zásadním způsobem změní život.

Noční diskuzi s Frankem a Gail na téma Mental Pollution, jsem považovala za uspokojující odpověď na své obavy, že všechny ty špatné vlivy vnějšího světa budou mít nedozírné následky. Gail zdůrazňovala, že pro naše děti je zásadní rodinné prostředí a rodičovský příklad. A že lidé by se měli více starat o znečištění svých duší než o znečištění životního prostředí a kyselé deště. “Duše lidí jsou nemocné a v tom je hlavní problém”, uzavřela diskuzní večer Gail a popřála mi dobrou noc.

O duševní potravu u Zappů nouze nebyla. Zato tělo občas strádalo. Rozhodla jsem se uvařit hrnec nokové polévky, ve které lžíce postojí a nacpat se alespoň jednou k prasknutí. Šlofíka jsem si pak dala u Divy v pokoji a dovolila jí konečně namalovat na můj ustaraný obličej “veselou” tvář klauna. Když bylo dílo hotovo a já otevřela oči, zjistila jsem, že nad námi tiše stojí Frank a celé to pobaveně pozoruje. Nezbývalo než rychle vyskočit z postele, mile se usmát a srdečně Franka pozvat na polévku. Když už jsem vypadala tak legračně, tak aby alespoň Frank okusil něco z mého "vážného kuchařského umění". Poslušně mě následoval dlouhou chodbou do kuchyně. Přišli jsme pozdě. Po polévce ani stopy. Hlavní podezřelí Dweezil a Ahmet se bez mučení přiznali. A objednali si další hrnec.

Když Michal dorazil k Zappům, dělali nám, co Michalovi Gail na očích viděla. Chtěla pro něj uspořádat party. Dala mi seznam lidí (Bob Dylan, Jack Nicolson, Meryl Streep, Miles Copelend, Prince, Madonna, Michael Jackson, Barbara Streisand, Tina Turner, Rick Ocasek, O´Rourke, Jane Fonda), abych udělala pořadí a ona že obvolá, kdo by měl čas. Gail nás také chtěla odvézt na zámek k majiteli časopisu Playboy, Hughu M. Hefnerovi. Ze všech lákavých nabídek zvítězil u Michala Disneyland. S Ahmetem a Divou vystupujeme z černé dlouhé limuzíny před hlavním vchodem. Jako československou vládní delegaci nás vítá sám pan Mickey Mouse. Po společném fotografování a předání si věcných darů, se odebíráme na neformální oběd. Během vyčerpávající přednášky o historii Disneylandu, nám průvodkyně svěřuje, že péče, které se nám dostává, je věnována pouze nejčestnějším hostům. S lehce zlomyslným výrazem pak líčí historku, jak Dustin Hofman opustil Disneyland ihned po příchodu, protože si ho nikdo nevšiml. Upřímně nás to pobavilo. Po obědě, bez mála čtyřhodinovém, následovala zhruba osmihodinová směna nepřetržitého kolotočování. Některé atrakce jsme navštívili až třikrát. Večer končil monstrózní oslavou Mickey Mousových narozenin.

Já s Michalem jsme byli usazeni do dvou pozlacených křesel na hlavní tribuně, určených pro světové pohlaváře. Tisíce Američanů nám kynulo na pozdrav. Skláněly se před námi všechny pohádkové bytosti. A ohňostroje na naší počest nebraly konce. Se slzami v očích jsem povstala a začala se také klanět. A mávat na ty lidi. Připadalo mi přirozené vzít na sebe úlohu člověka, který do toho královského křesla patří. Michal to vnímal odlišně. Tvářil se jakoby tam ani nebyl. Absurdnost té situace byla tak velká, že jsme oba propukli do neztišitelného záchvatu smíchu.

Gail upořádala pro nás a několik jejich přátel, právníků nejslavnějších hvězd, oběd v jedné hollywoodské trendy restauraci. Jeden z přítomných pánů se snažil  Michalovi, mým prostřednictvím vysvětlit, co je v USA prodejné v oblasti rock & rollu. Na prvním místě uvedl charismatickou tvář zpěváka, dále chytlavý text písně a výbornou angličtinu. Já si v mezičase připravila doplňující otázku, a sice, zda se nedomnívá dotyčný právník, že produkce MTV, kde se objevuje tolik násilí, sexu a drog, bude mít zničující vliv na celou mladou generaci. Odpověď, po delší pomlce, zněla jasně. “Of, course, Magdalena, protože čím ty děti krmíš, takoví jsou. Ale byznys je byznys”. Ta slova mě nenechala v klidu. Vrátili jsme se k tématu znovu s Frankem, v jeho studiu u kávy. Reagoval slovy, která mi dodnes zní v uších. “Vy jste si prodělali těžkou dobu v komunizmu, ale až vám začnou vládnout peníze, budete vzpomínat na staré časy”. Ještě jedna věc mi ležela na srdci. “Dej už mu pokoj s těma svejma věčnejma otázkama. Nevidíš, že je unavenej”. Umlčel mě Michal. “Rád bych odpověděl na Tvou otázku, Magdaleno”, zachytila jsem Frankovo zašeptání v zádech když jsme stoupali temnou úzkou chodbou po schodech ze studia do kuchyně. Rozloučit se s Gail a dětmi.

P.S. S Gail, Dweezilem a Ahmetem jsme měli možnost  strávit ještě jednou krásný čas v Praze, v roce 2006 a zavzpomínat si na to mnohé, co jsme spolu u Zappů prožili a na co třeba ještě někdy i písemně zavzpomínám. Na zesnulého  Franka, jehož plakát Them or Us mám na zdi své pracovny, vzpomínám hodně často.