Návrat

Literární soutěž 2016 SIGU - próza - téma Staré cesty mladých žen - 1. místo ***********************************************************************  

  Šla zvolna úzkou pěšinou. Obezřetně a trochu plaše se každou chvíli ohlédla za sebe. Nemohla se zbavit pocitu, že ji kdosi šlape na paty. Ta jistota, se kterou člověk prostě ví, že mu někdo zírá přímo na zátylek. Ale pokaždé, když se váhavě otočila, cesta za ní byla prázdná. Zhluboka se nadechla a pokoušela se ze sebe ten vtíravý pocit nervozity setřást. Marně. Žaludek měla sevřený do pěsti a kolena se jí třásla. Nepříjemný vnitřní chlad prostupoval celým jejím tělem a rozehrával tu hru na strach stále dokola. Přesto mířila do těch vysokých kopců až na kraj lesa, kde se už z dálky vynořovaly obrysy starého stavení.

 Babička měla pravdu, že se sem nemám už nikdy vracet, pomyslela si snad po sté, ale umíněně pohodila hlavou a pokračovala dál. V ruce křečovitě svírala malý balíček a každých pár minut ho starostlivě prohlížela. Asi se chtěla ujistit, že se za těch pár desítek metrů nezměnil. Věděla, že je to pošetilé, ale stejně se po chvíli na okamžik zastavila a starostlivě prohlédla jeho obsah znovu.

  Příroda jí vítala svým jarním kouzlem, čerstvý větřík jí každou chvíli rozcuchal její dlouhé měděné vlasy a na tváři se jí na zlomek vteřiny neslyšně usadilo malé bílé ptačí pírko. Zalechtalo jí rozpustile pod nosem, až z toho pisklavě kýchla a rychle ho smetla stranou. Dokonce se tomu slabě usmála a její strach se přikrčil za to andělské znamení. Rázem se jí vybavila jedna příhoda z dětství:

  Babička a další ženské z jejich vesnice seděly ten večer okolo stolu a draly peří, jak to bývalo tehdy na venkově zvykem. Smály se, zpívaly a vyprávěly si snad tisíckrát převyprávěné zkazky, které slýchaly od svých matek a babiček a ty zas od těch svých. Některé příběhy byly temné jako sama noc, dalším se každý smál už na samém začátku. A tehdy za poutavého vyprávění jedné vdovy se najednou zvedlo všechno to nadrané peří ze stolu a ve velkém víru se začalo točit jako by něčí neviditelná ruka zběsile dirigovala jeho rychlost a směr. Všechny přítomné ženy zůstaly ohromeně zírat na ten podivný úkaz a bály se hlesnout. Pak kdosi tleskl rukama - jednou, dvakrát, třikrát- a všechna ta pírka se zastavila ve vzduchu a splavně se snesla na stůl a podlahu, na hlavy a do klína těch Eviných potomků. V místnosti panovalo naprosté ticho. Ženské se křižovaly, ustrašeně se dívaly jedna na druhou a jejich ústa ševelila modlitbu. Pane Bože, oroduj za nás.

 Ona co by sotva čtyřleté dítě se ohromeně dívala před sebe na to neuvěřitelné divadlo a chvěla se pod tou tíhou nadpřirozena. Ona ho tehdy viděla. Jako jediná z nich. Rychle ale zavřela oči a schoulila se babičce do klína jako malé vystrašené kotě. Nikdy v životě na ten večer nezapomněla.

 V dálce mohutně zahřmělo a zvedl se vítr. Polekaně pohlédla tím směrem a rychle přidala do kroku. Balíček přitom přitiskla co nejblíže k tělu a napůl ho zasunula pod svůj kabát.

  Stavení měla už na dohled. Posledních pár desítek metrů skoro běžela, ale i tak jí stihly zmáčet první velké dešťové kapky. size="12pt"Prokletá bouřka, zlobila se v duchu a hned ji také napadlo, že v tomto domě je prokleté snad úplně všechno. Proudy vody hlučně stékaly po obou stranách prostorné branky s malou stříškou, kde se opřela zády o studené kování dveří, odložila balíček na suché místo k nohám, a poslepu za sebou šátrala rukou v miniaturním výklenku ve zdi a snažila se nahmatat ukrytý klíč. Pamatovala si, že ho babička dávala právě tam, do malé skuliny po vypadlém kameni. Kolem ruky se jí omotala hustá mokrá pavučina a ona vyjekla překvapením. Štítivě se ji snažila co nejrychleji ze svých prstů setřást. Srdce jí ale tlouklo až v krku. Začala rychle mělce dýchat jako pes a volnou rukou si konejšivě hladila kulaté vzedmuté břicho. Odhodlaně vsunula svou ruku zpět do spáry a snažila se nemyslet na možné zvířecí ataky. Konečně! Klíč byl sice již lehce zrezivělý, ale do širokého zámku pasoval. Po chvilce zápasu s neživou dřevěnou silou se jí podařilo dostat se do domu. Celé zárubně dveří byly obrostlé psím vínem a mechem, podlaha vstupní místnosti byla pokryta vrstvou navátého listí a uschlých květů ze zpustošené zahrady. Rozbitou okenní tabulkou nateklo dovnitř spousty vody. Přesto se s notnou dávkou nostalgie rozhlížela kolem dokola a připadalo jí, jako by to bylo včera, kdy na dlouhých deset let opustila ten rodný dům uprostřed zdejších temných borových lesů. Její babička odešla do nebe před pěti lety. Od té doby byl dům prázdný a jeho rozlehlými místnostmi se proháněli leda tak skřítkové a víly zdejších hor.

 Vešla opatrně do velkého pokoje na levé straně chodby a hned polekaně vykřikla. Kolem ní zmateně prolétl rozespalý netopýr. Dvakrát málem narazil do protější zdi než nabral správný směr a vylétl velkým obloukem otevřenými vchodovými dveřmi ven do hustého deště. Čekala další útok, ale všude už bylo naštěstí ticho.

 Ano, babičko, měla jsi pravdu, pomyslela si hořce a unaveně klesla na nejbližší židli. Co vlastně čekala, že tady najde? Poklad? Vzpomínky? Naději? Rozhlížela se po místnosti. Všude bylo plno listí, některé zásuvky byly vytažené a jejich obsah ležel na zemi jako malá smutná hromádka. Dům byl pět let zcela opuštěný, ale přesto to tady zůstalo poměrně zachovalé a dýchlo to na ní domovem. Evidentně se mu jako zázrakem vyhnulo nemilosrdné rabovaní. Nebo že by nad ním držel ochrannou ruku ten, jehož podobu jako malá holka vídala ve svých snech? Chtěla tomu věřit, aby se mohla rozhodnout správně. Aby věděla, že neudělala chybu. Babička by s ní určitě nesouhlasila. Ta stará žena ji vychovala po smrti jejich rodičů, dala jí všechnu svou lásku a dovednost. Dala jí do vínku spolehlivost a pečlivost. Odhodlanost a sveřepou touhu dělat všechno správně. Vysochala z ní svou nekompromisní výchovou řádného člověka. Nepochybovala o tom, že by jí teď babička vyhnala její rozhodnutí z hlavy i za cenu vlastního života.

"Ale já jsem už velká, babi. Už mi nemůžeš říkat, jak mám žít. Co mám dělat a proč“, řekla polohlasem do prostoru a umíněně přitom zvedla bradu a zaťala ruce v pěst.

 Domem otřásla ohlušující rána doprovázená řinčením padajícího skla. Trhla sebou a vyskočila ze židle. Venku zuřila bouřka. Blesky křižovaly oblohu a každou chvíli je následoval mohutný hrom. Vyběhla rychle do chodby a prohlížela škody. Větev velkého smrku se ulomila a vyrazila při pádu okna v malé ložnici. Do místnosti se valily proudy vody a ona byla opět promáčená až na kůži. Vítr ji cuchal vlasy a její sukně vlála všemi směry jako bojová zástava. Bylo jí jasné, že tady nezmůže už nic. Všimla si velké dřevěné truhly před postelí. Ta by mohla ukrývat to, co tady hledám, napadlo jí a snažila se jí otevřít. Nešlo to. Velká železná petlice byla celá zrezivělá a statečně odolávala ženské síle. Táhla tedy truhlu za mohutné madlo z místnosti, ale bylo to vyčerpávající. Postupně po centimetrech se jí podařilo těžký kus nábytku přemoci. Roztrhla přitom své promáčené šaty a poranila si nohu na stehně. Krev jí pomalu stékala malým křivolakým čůrkem až dolů ke kotníku a vytvářela podivný rudý rozmazaný obrazec. Sykala bolestí a křičela námahou jako vzpěrač, který se snaží zvítězit nad metrákovou činkou. Každou chvilku si musela na pár vteřin odpočinout, aby se úplně nevyčerpala.

 Konečně se dostala se svým vzácným nákladem až na chodbu a unikla tak z dosahu ledové vody a vichru. Třásla se zimou po celém těle a jektaly jí zuby. Třela si rychle předloktí a ramena a snažila se aspoň trochu zahřát. Nechala stát truhlu v chodbě a běžela do velkého pokoje. Šla najisto do starožitného prádelníku a doufala, že v něm najde něco suchého na převlečení. Zbrkle otvírala dvířka a šuplíky a prohledávala jejich obsah. Nikde nic nebylo. V rohu poslední zásuvky se krčil zmuchlaný vlněný pléd, kompletně rozkousaný od myší. V tu chvíli jí ale připadalo, že našla poklad. Rychle si jej přehodila přes ramena a jeho zbytky ovázala kolem těla. Alespoň na chvíli ji dodal pocit sucha a tepla.

 Doufala, že ve sklepě najde nářadí k otevření truhly. Nějaké páčidlo nebo snad přímo klíč, který by do zámku pasoval. Prošla celou chodbou až do zadní části domu, kde se pod schody skrývala malá dvířka vedoucí do suterénu. V dětství se bála chodit do sklepa a babička musela jít vždy s ní. Věděla, že dnes musí jít do toho tajemného temného prostoru sama. Pomalu otevřela zatuhlá dvířka sklepení a ustoupila trochu stranou. Neměla světlo, a tak po chvíli váhání opatrně krok za krokem sestupovala po úzkých sešlapaných kamenných schůdcích vedoucích dolů do černočerné tmy. Snažila se myslet na něco jiného, ale strach jí sevřel hrdlo a sotva dýchala. Něco jí náhle přeběhlo po noze a ona zaječela. Vyběhla těch pár schodů zpátky na chodbu a rozplakala se. Nervózně si třela nárt a žaludek ji tancoval nahoru a dolů. Snad to nebyly krysy nebo ještě něco horšího. Na tom Bohem opuštěném místě mohla potkat cokoliv. Snažila se na to nemyslet. Přesvědčovala sama sebe, že ve sklepě nic děsivého není. Copak by tam někdo takovou dlouhou dobu čekal? Myslela na svou matku, kterou nepoznala. Která zemřela, když ji porodila. Myslela na svého otce, který se žalem ze ztráty ženy oběsil. Určitě svou dceru nenáviděl za to, že mu vzala jeho milovanou bytost.

  Myslela na slova své babičky: „Nedávej si žádnou vinu, andílku můj. Tvoje maminka byla nemocná, ty za to přece nemůžeš. A tvůj otec byl pošetilý blázen. Neboj se, nejsi na světě sama, máš přece mě. Já tě ochráním.“

  Náhlá ostrá bolest v podbřišku přetrhla její myšlenky. Rychle klopýtala zpět do velkého pokoje a z posledních sil si stačila lehnout na malé kanape u studených kamen. Měla strach. Bolelo jí celé tělo a její mysl zmateně těkala sem a tam. Zavíraly se jí oči únavou, ale věděla, že nesmí spát. Teď ještě ne.

  Bouře venku sílila. Země již nestíhala pojmout tolik vody a potoky deště vytvořily hluboká řečiště a v mohutných pramenech se valily dolů do údolí. Nechávaly za sebou jen spoušť. Stromy se ohýbaly pod náporem deště a nebe každou chvíli osvítil mohutný ohňostroj blesků.

  Bolest se pravidelně stupňovala. Přicházela v mohutných záchvěvech a na malý okamžik odcházela vždy kamsi daleko, aby jako splašené stádo koní přiběhla opět zpět. Sténala, křičela, proklínala celý svět. Chtěla zemřít. Nikdy však nezažila takový strach. Jako právě v tom okamžiku. Jako ve chvíli, kdy cítila, že se její novorozeně prodralo na svět. Dlouhé vteřiny bylo naprosté ticho. Pak se ten malý tvoreček zhluboka poprvé nadechl a začal plakat. Zabalila dítě do roztrhaného plédu a přitiskla si ho k tělu. Snažila si ho nakrmit. Dítě zmámené zázračným okamžikem zrození usnulo. Vrávoravě vstala a ze svého balíčku vybalila malou dětskou košilku a čepičku. Oblékne mu to, až se probudí. Až si trochu odpočine, otevře starou truhlu. Bylo to její dědictví. Bůh ví, co je v ní pro ní uloženo. Lehla si k dítěti a snažila se ho zahřívat vlastním tělem. Nevnímala chlad a běsnící živel venku. Zavřela oči a cítila, jak jí opouští síla.

Babičko, já jsem doma.“

Simona Weidenhofferová © 2016