Na rande jedině v sukni! (kategorické pokračování)

Každá žena, ať hubená či plnoštíhlá, vypadá v sukni víc žensky než narvaná ve slimkách nebo hábitu až k zemi! O dalších pádných důvodech viz níže. Ano, tam přesně.  

Následující scéna není sci-fi, kéž by byla! Je to modelová situace z reálného života velkoměsta. Nevěříte, matky, odchované starou školou a chovající se dle zažitých pravidel? Zeptejte se svých dcerunek, jak na to dnes některé šikulky, jdou zostra. Možná vám přiznají barvu a budete s nimi souhlasit. Chcete pro ně to nejlepší! No a co? Vždyť nic jinýho si ty chlapský „neřádi“ nezaslouží! Nic zásadního proti tomu nelze namítat. O co chlapům jde, je jasné, a že ženám o jistotu, taky. Jak to úspěšně navléknout, vyžaduje eleganci a strategickou spolupráci obou stran…

Když mi kdysi táta vyprávěl o čtyřech kategoriích žen, které jsem popsal minule, věřil jsem mu. O kategorii páté se nezmínil. Buď za jeho mládí neexistovala, nebo se za její příslušnice styděl.

Bylo mi pětatřicet a v zoufalé touze po lásce s velkým písmenem jsem napsal inzerát: Hledám prima holku pro volný čas. Raději zpočátku nic závazného. Žádné přitloustlé zoufalky, chytající poslední vítr. Odpověděla mi pohledná slečna s fotkou, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy, ohromné oči a dvoucentimetrové řasy. Jedině jemný knírek, coby znak vášně, kalil dokonalost její krásy. Studentka ekonomie, která potřebuje finanční výpomoc. OK, proč ne, každá nová zkušenost je k nezaplacení.

Sešli jsme se začerstva po ránu v zastrčené kavárně šopinkmolu. Byla příjemná, rozumná a víc než zdravě sebevědomá.

„Je mi devatenáct. Žila jsem tři roky s přítelem v Itálii, ale nepovedlo se,“ zahájila stručným, leč informativním životopisem a cílevědomě upřesnila další vývoj: „Nehledám žádný vztah, chci si odpočinout a soustředit se na školu.  Ale o té se teď bavit nebudeme.“

Dobrá, souhlasil jsem a v duchu hodnotil situaci. Nemusím s holkou probírat protivná témata, proto jsme se nesešli. Celkem se hodí, také nechci vztah na celý život s devatenáctkou. Je nevyzrálá, zamiluju se do ní, pustí mě k vodě a já si hodím mašli. To prrr! Líbí se mi, je sexy a zdá se na úrovni. Rozhodně nevypadá jako nudná blbka.

Se zadostiučiněním jsem sledoval, jak mi po ní chlapi vedle od stolu hladově pokukují, a moje ego jásalo. Hodina utekla jako deset minut a musel jsem do práce. Na rozloučenou široce roztáhla oči, lípla mi hubičku a něžně pohladila po ruce. Ano, ano, náš vztah se rozvíjel dobře.

Příští rande se konalo už za dva dny večer. Půjčil jsem si kamarádovo luxusní auto a vyzvedl ji před domem. Zklamala mě, přišla v plandavých džínách. To nesnáším, ženské mají chodit povinně na rande v sukni. Je chmurné nevidět tvar jejich nohou a do kalhot se dostávat svízelné. Zkuste v šeru domovního výklenku nebo vzadu v autě stahovat holce nařvané gatě přes zadek a stehna. U chlapa se chumel u kotníků snese, ale jak má chudák ženská roztáhnout nohy? Než se vymotá z hadrů a odkopne střevíčky, mladý milenec vystříkne a starší kus aby se průběžně honil, jinak povadne. To ani nechci rozebírat, že ženská noha bez boty rázem ztratí vzrušivou eleganci a beztvaré lýtko leckdy připomene vesnickou děvečku z románu Boženy Němcové.

Nasedla, naklonila se ke mně s polibkem na rty a uznale zhodnotila interiér vozu:

„Hezká kára.“ Tentokrát místo mě zálibně pohladila leštěné dřevo palubky. Bože, ať schová ty akrylátový drápy, poškrábe japonskou polituru! Dej tu pracku pryč, modlím se.

Moje blábolení o kávičce a vínku okamžitě típla:

„Hele, frajere, jestli máš nějakej kvartýr, jak ses minule vytahoval, můžeme se tam hned podívat, ne?“

Na akci v interiéru jsem byl pro všechny případy připraven, ale tímhle přístupem mě zaskočila. Tahat ženskou do pelechu je základní role chlapa. Dostala mě do pozice tupého řidiče, trubce, který bude bez dlouhých fórů sypat prachy a pak možná za přiměřenou odměnu dostane to důležité. Žádná romantika se nekonala. Jak jsme se blížili ke garsonce půjčené od kamaráda, nejistě jsem navrhnul zahřívací drink v pizzérce pod záminkou, že „doma“ není co pít. Což byla pravda. Nahoře nás čekal studenej byt s molitanem na rozkládačce a prázdnou lednicí. Provozní šmajchlkabinet. Blahosklonně svolila a rozvalená v kožené sedačce s vyhříváním vychutnávala neslyšnou jízdu limuzíny.

„Máš řidičák?“ pokusil jsem se zamanévrovat do neutrálu.

„Ne, ale chci ho mít. Koupíš mi auto?“ Zvolání naivní naděje. „Stačí něco menšího, babskýho, abych to zaparkovala. Do autoškoly chodit nebudu, už jsem řídila na venkově. Za desítku dostaneš rovnou papíry, dělá to každej...“

Bral jsem to jako vtípek a adolescentní blábol. Téměř roztomile hloupoučké, ale v českých poměrech takováto „službička“ není ani přestupek. Proti dobrým mravům určitě ne. Stačí znát lidi na správných místech, a když nejsou prachy, sbalit někoho, kdo to rád zacvakne.

„Chtěla bych liposukci na stehna a umělý prsa, aspoň čtyřky, potřebuju vypadat, víš? “ šokovala mě nad sklenkou ryzlinku. Pravda, prsa jí zrovna výstřih nerozrážela, ale malé kozičky mají též své neodolatelné kouzlo. Káča bláznivá. Místo umělejch ňader by jí víc slušelo pár facek a sto kiláků na běžícím páse. Tahle kůra zpevní rozevláté plandy.

„Až moje kozy za chvilku uvidíš, uznáš sám. Jsou slabý. Jo, a taky mám kérky a piercingy… všude.“

Snažil jsem se neztrácet rovnováhu a chytil ji přes stůl za předloktí, které hyzdilo rozplizlé tetování. Žádná výstavní krása. Maso překvapivě měkčí, než bych na školačku čekal. Ale představa piercingů všude mě vzrušovala.

„Máš překrásný vlasy,“ zachraňoval jsem sám sebe a polaskal její tmavou hřívu končící až u pasu.

„Hmm, jsou levý, nalepený, a stály třicítku... Mívala jsem svoje, ale bejvalej se na mě v žárlivosti nachystal, chytil mě pod krkem, ohnul přes židli a surově ostříhal. Řvaní nepomohlo. Kdybych se bránila a hrábla mu mezi nohy, roztřískal by mi hubu. Tak proto. Měla jsem je fakt krásný,“ posteskla si a bez slzy v oku pohladila příčesek.

Při konverzaci se mi zobrazoval její hladce vyholený rozkrok (doufejme!), který jsem si vyfabuloval na základě poslané fotky v prádle, na které samozřejmě vidět nebyl. Mohl být, ale lstivě nebyl. Příliš odvážné foto by nás vrhlo střemhlav do naturální monetizace.

Dopili jsme a vyjeli výtahem nahoru do osmého patra. Místo aby na mě skočila hned v předsíni a předvedla mi svou profi vášeň, které jsem se podle předešlých keců poněkud obával, způsobně si sedla na kraj pohovky a po chvilce mi oznámila, že viděla fajn GUCCI hodinky. Za sedmapůllitru a že jsem ten, kdo jí je koupí. Zkoprněl jsem.

„Co je? Je to jen za sedmičku, tak nebuď škrt. Líbí se mi, rozumíš? Kabelku probereme jindy...“

Chabě jsem namítl, že v Německu by ty věci vyšly levněji. Koupil bych je příští týden ve Frankfurtu na letišti. Nebo bych simuloval snahu. Pohrdavý pohled, šetřílky zřejmě ve své blízkosti bytostně nesnáší.

Ačkoli sedm litrů je dost, možná bych přece investoval. V téhle chvíli určitě, prsa byla na dosah a v poklopci mi začínalo vrnět. Nejradši bych se na ní přismažil a vlnil se.

„Hele, zlatí,“ pokusil jsem se odklonit nepříjemné téma, „jak jsi to na našem prvním rande myslela, že jsi měla jenom jednoho kluka? Toho Itala. Hádal bych ti víc.“

„To mi nevěří ani nejlepší kámoška. Bude to tím, že já mrdám hlavně holky… Ty ale nebudeš žárlit, že ne? Mýmu bejvalýmu to vadilo. Pořád se litoval, že jen on jedinej na světě mě musí hlídat dvojnásob, na ženský i na chlapy. Chudáček hloupej.“

 „Nee, vůbec ne, já nežárlím,“ pípnul jsem hrdinně, třebaže se mi žaludek zrádně převracel. Navíc nebylo jasné, co myslela přesně tím „s holkama“. Jak to asi dělají? To bych chtěl vidět naživo.

 „Chodím někdy do gay barů, je tam zábava,“ pokračovala, „AMORCITO znáš? Nad ránem tam chodí i normální kluci na poslední sběr. Holky s nima jdou bez řečí šukat pro zábavu a doufají, že jsou gayové a nebudou se lepit a otravovat esemeskama, že chtějí zase...“

Bylo mi vážně šoufl. To z toho kyselého vína na lačno.

 „Taky mám ráda kokain, sežeň něco na příště, nesnáším nudu. Ale kvalitu! Nesjedu se ledajakou sračkou!“

Na můj názor nebo jiné potřeby se moc neptala. Asi předpokládala, že když hodí do placu roztažené nohy, splním jí bez odkladu každé přání.

„A nechceš mi tenhle kvartýr přenechat? Vzala bych si sem na bydlení nějakýho kluka nebo holku, a až by nebyli doma, přijel bys mě přefiknout. To by mě rajcovalo!“

Její slova ke mně doléhala zastřeně. Obranný mechanismus mi přivíral ušní bubínky. Tohle přece slyšet nechci! Svět nestojí jen na píchání za prachy. Ani pro muže ne! I my chceme iluzi lásky. I monkey business si zaslouží více elegance. Uznávám, že vidina financí a dobrého zabezpečení působí obecně na ženy jako stimulátor a urychlovač rozhodnutí „s tím ne a tomu ano“. Ženské afrodisiakum bylo vynalezeno o tisíciletí dříve než Viagra.

Uši zavřené, ale moje tělo odmítalo resetovat spuštěný mechanismus přirozeného vývoje událostí. Vystřelený šíp mého snažení minul cíl. Na jemné dotyky nereagovala. Líbat ani svlékat se nechtěla. Motivace i perspektiva se žalostně propadala k nule. Chlape, vstávej, musíš zabojovat, projelo mi hlavou.

 „Tak ukaž aspoň ty kozy,“ navrhl jsem troufale v naději posunu vpřed, „slíbilas to!“

„To určitě! Ještě jsi nekoupil hodinky, a už bys vejral na moje cecky,“ zchladila mě nekompromisně a vzdorné tmavé chloupky nad jejím horním rtem se bojovně naježily.

Konec.  Naložil jsem ji, odvezl k domovu a už jsme se nikdy neviděli. Fak‘, že ne.

Za dva dny dorazila sms.

„Je mi tak smutno kocourku, proč nepíšeš? Jsi sympaťák, padnuls‘ mi do oka. Kdy půjdeme nakupovat?“

Hroší kůže splachovací. Fak´ nepůjdeme! Hledám dál. Cítím marnost na duši a tlak v kalhotách.