Jak mi cikán prodával parfém

Nevím, jestli se to označení skupiny píše s malým nebo velkým písmenem. Píšu s malým ne proto, že si velké nezaslouží, ale kvůli fyzické podobě, viz dále. Nevím, jestli se poslední léta „musí“ říkat Romové -

- nerad bych někoho smrtelně (politicky) urazil. Já říkám cikán, protože hlavní (záporný) hrdina příběhu byl černej jak cikán z té folklorní melodie. Ta snad zakázaná není.

Minulý pátek jsem se zastavil v nákupním centru Eden, Praha 10, Vršovice, abych si po perném týdnu koupil láhev dobrého vína pro víkendové uvolnění. Když jsem se v potemnělém podzemním parkovišti vracel k autu, pokřikoval na mě již z dálky muž menší postavy se zmačkanou igelitkou v ruce. Malý cikán. „Pane, pane, počkejte…,“ drmolil a štrachal cosi v pytlíku. Nepřipadal mi vůbec sympatický a tak jsem ho ignoroval. Cestou k autu jsem byl pro jistotu na pozoru. Nedělo se nic výrazného. Jen jsem si všiml výrazně špinavé rachotiny, u které „hlídkoval“ další člen tmavé bandy. Hm, to je tedy sebranka. Jak to, že je ochranka nevymete (?), pomyslel jsem si. Odemkl jsem auto, uložil na zadní sedadlo nákup a v tom slyším rychlé kroky. Kdo jiný, než cikánský prodejce. Zprvu mě napadlo rychle otevřít dveře auta, naskočit, zabouchnout dveře a skrýt se za sklem. Čert jim věř. Nekoupím a píchne do mě kudlu. I malej hajzl s břitvou dokáže pokazit večer.

Nestihl jsem to. Ne, mohl jsem, ale nechtěl jsem utíkat a otáčet se k nebezpečí zády. Toho zvládnu čelem. Uvidíme, kdo z koho. Během dvou sekund jsem ho měl téměř na dosah. Snažil se o blízký kontakt, asi aby dobře prezentoval zboží. Tak dost!

Když viděl, že čekám vzpřímeně, zarazil se v pohybu, a ze špinavé igelitky váhavě povystrčil cosi v podobě krabičky Hugo Boss.

„Pane, kupte originál parfém, tady podívejte!“

Ustoupil jsem, předpažil obě ruce tak, aby viděl mé dlaně. Starověké gesto míru působící uklidňujícím dojmem. Též dobré pro kamerový záznam, kdyby se něco semlelo a útočník mě nečekaně obvinil z agresivity. Dlaně od těla se též hodí, kdyby se obchodní situace zvrhla a bylo třeba nezbedníka bleskurychle chytit pod krkem a zatřepat. I kdyby byl gorilího vzrůstu, některý z natažených prstů by se mu třeba strefil do oka. Prostou náhodou gesta.

„Nic nechci!“ prohlásil jsem nesmlouvavě, ale to prodejce nijak neodradilo.

„Tak, aspoň tady ten malý, nic za to nechci, je to zadarmo! Pomozte nám,“ škemral téměř prosebně a snažil se přistrčit mi k nosu malou krabičku. Ustoupil jsem o další krok vzad a rukama zapumpoval ve smyslu vzdušného odtlačení obtížného dotěry.

„Nic nechci! Jděte pryč!“ zvýšil jsem hlas a to stačilo.

„Ty se mě bojíš nebo co?“

Otočil se na sešlapané kecce a s bručením zmizel. Nalézt si nějakou snazší kořist, která nedělá divné pohyby.

Dnes u oběda jsem se kolegům zmínil, co jsem zažil neobvyklého.

„Kolik jich bylo?“ zeptal se se zájmem ředitel firmy.

„Dva. Jeden prodával, druhý v záloze.“

„A nebylo to náhodou ve Vršovicích?“

„Ano, jak to víš?“

„Dodavatel, se kterým jsem měl schůzku, mi vyprávěl velmi podobný příběh. Na parkovišti k němu přišli tři cikáni nabízející parfémy. Když je slušně odmítl, jeden z nich mu drze otevřel dveře auta a hodil krabičku dovnitř.

„Tak, teď jsi koupil a musíš zaplatit! Tak dělej! Dej sem prachy!“ zařval z nich ten největší.

Vyděšený „kupující“ sáhl do portmonky a podal křiklounovi všechny bankovky, které nahmátl. Cikáni spokojeně odtáhli. Ulovit dalšího nešťastníka.

Slušný muž se ze zážitku klepal celý večer a jen tak na příhodu nezapomene. A to se vlastně nic tragického nepřihodilo. Cloumala s ním vlastní bezmocnost a pokoření.

Stalo se vám něco podobného? Jste připraveni se bránit? Víte, že největším nepřítelem sebeobrany je slušné vychování?

Tento článek jsem nenapsal jako kritiku určité skupiny lidí, to není třeba. Cílem je informovat, aby ti, kteří padnou do spárů podobných kriminálních praktik, byli připraveni a měli větší šanci se bránit…