Můj dědeček vždy babičku miloval. Projevovalo se to mnoha způsoby. Od neustálého pomáhání či čekání na ní, až po smutek v jeho očích a prázdnota poté, co babičku odvezli na delší dobu do nemocnice.
Vždy jsem se jako dospělá usmívala, když jsem viděla bonboniéru k Valentýnu, kterou jí rok, co rok kupoval. Prostě gentleman ze staré školy.
Můj dědeček nás nedávno opustil. Nebyl intelektuál, ale obyčejný chlap z vesnice. Díky svému původu hovořil plynně několika jazyky, ale v době jeho mládí prostě neměl možnost studovat, takže celý život strávil manuální prací a pak jako odborný učitel některých předmětů na učilišti. Ale všichni, kdo ho znali ví, že měl obrovské srdce. Uměl se prostě chovat k ženám. A to bylo něco, co jsem na něm jako dítě i v dospělosti jako žena milovala.
Být gentlemanem v 21. století prostě není slabost. I když jsme my ženy, emancipované, pořád chceme pouštět do dveří, obléknout kabát, slyšet, jak nám to sluší, nebo dostat čas o času květinu nebo malý dárek. Rovnoprávnost neznamená, že ženy přestanou být v duši křehké, a muži gentlemani. Ba naopak. Muž, který se umí chovat, si prostě zaslouží respekt nás dam a naopak. Jako můj milovaný dědeček si zasloužil respekt svých dětí a vnuků.
A tak vám ze srdce přeji potkávat ve vašem životě více gentlemanů jak hovad, které se neumí k ženám slušně chovat v životě nebo na sociálních sítích. Těmi druhými totiž není důležité ztrácet čas. Nezaslouží si ho, a my si nezasloužíme je. Život je totiž příliš krátký, abychom s nimi ztráceli náš drahocenný čas.
