Boby Championky, retro oteplováky a mír...

Oheň v krbu vesele praská. Zasněžená krajina vábí klidem a čas se zastavil. Moje relaxace a útěk po prosinci tradičně adresuje horskou vesnici s populací v řádu desítek, možná stovek.

Běhám zasněžnou krajinou, klikuji ve sněhu, připadám si jako Rocky Balboa a Trosečník zároveň. U kontejneru v Praze jsem před časem našel boby Championky. Kdo nezažil, nepochopí. Takový klenot! Kdo je v dětství měl, zná jejich kult. Byly tam hned dvoje. Prasklé, přesto jezdí a já už plánuju tuning, okování ve stylu Viking či Conan Barbar. Prostě Rock'n'Roll. Krajina působí opravdu blahodárně na mojí zamotanou psýchu. A nebýt občasného telefonu, facebooku či zprávy a kapelního kalendáře, zapomněl bych téměř na všechno a na všechny. Opět tady útočí ta bezvýznamnost městského života s hodnotami, které mi přestaly být vlastní. Jednou se tam sice budu muset vrátit, stejně jako ostrovan občas na pevinu...ale dnes prosím ještě ne. Vtírá se otázka, mám-li se vrátit k čemu. Protože ke svému předešlému životu se vrátit nechci.

I když momentálně nemám peněz nazbyt, už odmítám nabídky vykoupené pocitem újmy sebeúcty jenž už nezalepí ani peníze a občas raději zůstávám zírat do plamenů krbu a sleduji jak čistá energie ohně stravuje spravedlivě malé i velké špalky, tady a teď. Je mi tu dobře. Všechno jsem nechal v Praze.

Ale ne, že bych se až tak flákal. Mám za sebou cestu do Zlína za jistým "manažérem". Odhodlal jsem se totiž opět k hledání, svěřit střípky své kariéry do rukou někoho, kdo jí někam posune lépe než já. S tímhle pánem to ale opět moc nevypadá-zatím ty samé řeči a žádné konkrétní skutky... To jsem zažil milionkrát a jednou o tom vydám knížku. Ale člověk to prostě musí zkoušet. Tady je to ale všechno na chvilku jedno...

Leden je vždy čas pro bilanci uplynulého roku. Ohlédnutí. To mé je hořkosladké a já jsem upřímně rád, že rok 2015 skončil. Zjara jsem byl na třech pohřbech, zažil příliš trýznivých nejasností o lidech, až bylo nutné poodstoupit pryč. Po pěti letech mě opustil kytarista Zatliáni. Nová kapela vznikla příliš brzy po „rozchodu“ a vyržela pouze do července a já se vrátil ke kořenům k duu s klavíristou a postupně se porozhlížel a s kapelou se vrátil až v prosinci na koncert, který mi znovu dodal trochu naděje do žil.

Náš milovaný klub Biograf se díky nenasytnému majiteli opět změnil v bezprizorní ruinu a kdo ví-třeba z něj bude ubytovna. My se s ním znovu už podruhé rozloučili. Moje Fiesta dojezdila. Zbyl mi jen znáček z volantu, náhradní klíče, probrečená cesta a několikadenní truchlení pro jednoho z mých nejlepších přátel, parťáka tuláka po Evropě, který se mnou byl, když ostatní ne.

Ale teď v pozitivnějším duchu. Bylo dlouhé horké léto, to já rád. Průběžně jsem zapracoval na autorské desce a po mnoha peripetiích vyšlo druhé autorské album "Ženský kalendář - Volume I.". ClickMusic už hlásí první prodej. ...Kupce znám...ale snad to nebude jako vtip Zdeňka Izera:"Prý maluje trojrozměrné obrázky!... Loni prý dva prodal... Z toho jeden mně..."

Protože desku netlačí česká galérka hudebních mocipánu, neobjeví se asi nikde. Zbývá jen naděje, že si jí posluchači budou objevovat na internetu, z doporučení...a shlédnutí na YouTube půjdou po jedničkách a ne po stovkách... Nebude mít možnost soutěžit v anketách, v Žebřících, Andělech, Objevech roku, mainstreamoví kritici o něm nenapíší, o rádiu (při psaní v hospodě mi tu zrovna hraje z Impulsu "osmdesátkový" Michal David - nic proti němu - ale je to myslím příznačné) a TV nemluvě. Žádná zlá krev. Tenhle fakt už jsem přijal když jsem album točil. Koneckonců, dnes je to 7 let od křtu debutu „Lost And Found“, (část blogu byla psaná 19.1.2016) které šlo stejnou cestou a své fandy si hledalo pomalu a bez podpory. Umělecky je to zadostiučinění, komerční popularitou nula, kariérním posunem 0,5. Ale co, vždyť já si na něj vydělal sám hraním na firemních večírcích a svatbách anonymně jako živý jukebox s coverbandem, tak je to jen moje investice a moje radost. Nahrál jsem si ho z velké části i ve studiu, které jsem sám pět let průběžně stavěl. Hodně mi vzalo a hodně dalo a jsem zase o hodně dál. Bylo by za to auto, ale jak mi Michal Horáček nedávno řekl:"No jo to víte, někdo leze na Mount Everest a my děláme tohle..." Jeho „Český kalendář“, ačkoli megaúspěšný, rovněž v žádné populární "tradiční" anketě také nenajdete. Ale hlavně aby ho lidé našli a líbilo se jim a chtěli přijít na koncert. O to jde především.

Takže, deska vydaná, klipy dokončené, jedna cesta musela skončit a ta nová se odkrývá metr po metru a je v mlze. Poslouchám více vnitřní já a navzdory finanční nepohodě některé „kšefty“ odmítám. Narovnávám pošramocenou psýchu a jako kurtizána, která ve večírkové objednávkové kapele něco dělá pro prachy, něco pro radost, něco pro obojí, si po roce obnažování a souloží dávám dlooouhou sprchu a rekapituluji kdy mě to bavilo a užil jsem si to, a kdy to byla "jen práce". Co mi to dalo a co vzalo. Kdy se smysluplně snoubila radost, zábava a fajn klient a kdy to byl snobácko-buranský oprus pro peníze na složenky, nahrávky a alba.. Lidé dělají pro obživu mnohem horší věci, já si žiju dobře a kdybych neměl jiné ambice a běsy, byl bych šťastný.

Za všechny nej nej 2015 zmíním hraní na náplavce, Jahodobraní v Nové Bystřici a koncert na Klamovce, který z koncertů v minulém roce stojí nejvýš. Lidi "přišli na mě"a to je nejvíc. Má to smysl, zadostiučinění a dává to už naprosto jinou startovní laťku celému hraní a k dalšímu vývoji. Rok to nebyl špatný, ale 2014 byl lepší. 2016 snad bude také.

Toto mi bloudilo hlavou tady ve vsi. Míjím zasněženou náves s vánočně vyzdobenou infobudkou. Červená světla mi evokují nevěstinec. S ohledem na místní populaci se chechtám při myšlence, kdo by tam asi dnes držel šichtu! Všichni se tu znají! Pracovnice by musela být potmě a moc nevzdychat, aby se to nerozkecalo... Přece...diskrétnost především. Čertíci mě pudí, provokují...a já si z kůlny beru pevný drát a večer budku navštěvuji. Tomu domku lásky chybí jí totiž to správné označení. Stačí odmotat konec světýlek, provléct připraveným naohýbaným drátem ve tvaru srdíčka a juipí, náves má svůj monument. Bohužel, kdosi

nemá smysl pro humor a "červené srdíčko" ji zdobí pouze jeden víkend. Ale co. Stihl jsem to alespoň vyfotit a vypustit kachnu o tom, že vlekaři pod tlakem nedostatku sněhu rozjeli lehký vedlejšákový byznys... Musím si udělat trochu legraci, ne?

Naštěstí místního vlekaře znám a proto věřím v jeho smysl pro humor ... a taky v to, že nečte blogy na iDnes :).

Tak a já jdu zase dráždit internet, otravovat P.R.agentury, zbytečně oslovovat slavnější kolegy, agenty a pořadatele festivalů, kteří mě budou odpovídat teprve až budu mít v rádiu nějaký kolovrátek a objevím se ve VIP zprávách :). Tak hurá na to, jdu vymýšlet nové strategie a především nové hity, kterých snad bude slyšet tenhle rok více a udělají radost nejenom mně ...

Ale předtím ještě oblékám oteplováky, startuju boby Championky a yjipíjajeeej!