Tanec mezi davem

O jedné z mnoha podob dnešních lidí. A o tom, jak ji vytvářejí.

Začíná to každý den stejně. Když se probouzím, když vstávám. Nezáleží na tom, jestli to skutečně chci. Protože ona touha nakonec není sama o sobě důležitá, jestliže člověk ví, že svět na něj prostě nepočká.

A tak to udělám. A možná si zkrášlím obličej do příjemně vypadající masky. Anebo taky ne. Čas mě už zase předběhl a tak ho nevyužiji ke klidné snídani a k dlouhému vzhlížení k obloze, abych na základě své intuice odhadla, jaké bude celý den počasí. Protože, jako obvykle, jsem se zase zapomněla podívat na předpověď.

A tak opustím tichý pronajatý byt, opustím zdánlivý pocit soukromí a zaplaceného útočiště a běžím ven. A zatímco doháním poslední zbytky vteřin, které se mi mění před očima v nedosažitelný cíl, vím, že to zase bude stejné. Jenže když člověk ví, je připraven. Venku mě vítá rušná ulice. A já se s pocitem nedoceněného pouličního tanečníka konečně vnořím do davu.

Nepřetržité proudy lidí míří od svých životů ke svým cílům, do svých zaměstnání, do škol a vstříc novému dni. Křižují ulice, zaplňují tramvaje, brouzdají po obchodních centrech, zastavují se na přechodech pro chodce nebo bezstarostně přecházejí silnici tam, kde doufají v benevolenci řidičů. Někteří mají ve tváři vepsánu radost, jiné zdobí vrásky od starostí, další kráčejí s odevzdaným výrazem nebo s očekáváním. Kdoví, jak vypadám v té záplavě já. Já, jedna z mnoha, v tuto chvíli jedna z davu.

Už dávno jsem přišla na to, jak si v těch proudech lidí, které mají svůj vnitřní řád, vytvořit vlastní cestu a přitom se nikoho nedotknout. Tančím pouze na místech, která jsou k tomu určená. Tenhle věčný spěch však jakýsi tanec připomíná. Plný vzájemného vyhýbání se a úzkostlivé starosti o to, aby se nikdo nedotkl ničí osobní bubliny. A když už se to přeci jen stane, dostaví se pocit jakéhosi neoprávněného zasahování do života.

Proto tohle dělám. Abych se nikoho nedotkla. A taky proto, aby se nikdo nedotkl mě. Abych neporušila to pravidlo nechtěného kontaktu a dotyku, z něhož by mohlo vzejít slovo, ze slova věta a po ní další věta, a nakonec něco, o co jsem nikoho nežádala.

Každý den je to stejné. Nezáleží na tom, jestli svítí slunce, jestli prší nebo se z nebe snáší sníh. Nezáleží na tom, jak vypadáme, kdo jsme a před čím nebo kam vlastně utíkáme. Možná se v té záplavě živoucích přání, osudů a nadějí nakonec sami sobě vzájemně nevyhneme. Dotkneme se, srazíme a naše osobní bubliny splynou. Ale přesto se budeme snažit, aby se to nestalo. Protože nakonec každý z nás je svým vlastním způsobem tanečníkem v davu proplétajících se a spěchajících lidí.