Stíny ulic

Před sebou mají misku, v očích zimu a osamění. Pokud neskloníme svůj pohled, nevidíme je. Málokdo se podívá. A ještě méně jich věnuje z peněženky pár drobných, aby měli na chleba.

Šla jsem po ulici, když se z davu lidí vynořila malá zlatovlasá holčička, sklonila se k jakési bytosti klečící na zemi a v misce zacinkalo pár drobných. Pak se vrátila zpátky k mámě, která tlačila kočárek s miminkem, a obě znovu splynuly v ten jednolitý živý proud.

Ta bytost se na ni ani nepodívala, přesto spínala ruce v jakési neznámé modlitbě. Kdoví, jestli se modlila k Bohu nebo k tomu malému nečekanému dárci. Kdoví, jestli tyhle bytosti vůbec v nějakého Boha věří a pokud ano, jaký asi je, když jim vzal jejich životy.

Zastavila jsem se. Musela jsem. Lidé do mě vráželi, ale já jsem se jen dívala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to podruhé v životě, kdy vidím na vlastní oči tohle lidské dobrodiní.  Skutek, který udělá málokdo z oněch spěchajících lidí, kteří by své stíny nikdy nepřipojili k těm jejich. Ani na ten nepatrný okamžik.

Drobně mžilo a onen člověk stále spínal ruce ke své misce. K lidem okolo, na které ani na jedinou chvíli nepohlédl. Možná měl strach, co uvidí a já se mu nemohu divit. Vedle sebe měl psa. Malé klubíčko s velkýma očima. Bylo to smutné a zároveň jaksi nepochopitelně správné. Ty dvě osamocené bytosti, které patří k sobě, zapomenuté lidmi, zapomenuté Bohem a přesto stále lpící na životě. Zapomenuté vším, co zapomenout dokáže.

Nevím, jaký byl osud tohoto člověka. Nevím, jestli se do té situace dostal vlastní vinou či vlivem nešťastných okolností nebo snad z vůle či nevůle někoho jiného. Zdali měl rodinu, přátele, příznivce, oponenty, jestli byl zaměstnán nebo sám zaměstnával. To vše, co možná bylo a už není, je najednou pryč a zbude jen ten stín, který nakonec splyne s ulicí a stane se její nedílnou součástí. Její skvrnou, nebo snad připomínkou neštěstí pro ty ostatní. Je jich spousta, těchto stínů.

Neskláníme zrak, nedíváme se. A když to nakonec uděláme, na okamžik se střetneme s realitou, která nás děsí. V tu chvíli se odvracíme a hledáme bezpečí v davu, který nás unáší dál, pryč od toho, co vidět nechceme a o čem přesto dobře víme, že to existuje.

Šla jsem dál, skrytá bezpečně v onu chvíli mezi ostatními. Až pak jsem si uvědomila, že já jsem neudělala to, co dokázala ta malá. Nevrátila jsem se, nemohla jsem. Sama nevím proč. Možná už jsem byla příliš daleko, možná to byla prostá zbabělost duše. Když jsem šla stejnou cestou na druhý den, už tam nebyl. Zmizel on, jeho stín i pes. Nikdo nespínal ruce, nikdo mlčenlivě neprosil. Nevím, co se s ním stalo. Možná se přesunul na jiné místo, možná už byl unavený tím neživotem a šel prostě někam umřít.

Zastavila jsem se na okamžik. Na celý život to nestačí. Budou tu vždy, ony osamělé a ztracené duše. Stíny ulic.