Snivcův monolog Tobě

Jsou tři hodiny ráno. Můj spánek je čím dál kratší. Někdo spolkl kus z něj. Někdo ho žere, zatímco bdím a nevšímám si toho. Pamatuješ, když jsme bděli spolu? To ještě mělo smysl.

Jak už jsem jednou řekl, nejsem běžec na dlouhé tratě. Nemám trpělivost, nedali mi jí dost. Sám sobě jsem slíbil, že ještě počkám. Až přijde nový rok. Tentokrát ti nedám výstrahu, nedám ti nápovědu. Nedám ti ani jedinou indícii k tomu, abys pochopil, co máš udělat. Budu prostě mlčet. A čekat.

Celý svět je postavený na hlavu. Mám zvýšenou hladinu cukru v krvi. Nasadil jsem si klobouk a četl si Cestou Ne Cestou od Václava Hraběte. Jestli se mi nepodaří srazit ten cukr, tak mě zabije. Ale co, se smrtí by měl člověk vycházet. Tohle jsi říkal hodně často. Myslel jsi to vážně?

Možná už jsem v téhle realitě příliš dlouho. Déle, než jsem předpokládal. Nejsem trpělivý. Musím ti to opakovat, aby sis to konečně zapamatoval. Za svůj život jsem zažil tolik čekání na něco, co nikdy nepřijde, že už ty pocity důvěrně znám. Jsou jako přátelé, které jsem nikdy neměl a po nichž netoužím.

V hodině mezi psem a vlkem je noc tichá, mdlá. Plná zpitých (ne)alkoholiků a nočních tvorů, kteří už v této době dávno nejsou lidé, ale něco mezi tím vším. Sedím na balkoně a vykouřil jsem tolik cigaret, až mě z toho bolí plíce. Kdybych byl tam někde venku, asi bych už taky nebyl člověk.

Včera jsem slyšel v rádiu Joan Baez. Byla to špatná nahrávka, celá rozdrobená na kousky. Zpívala We shall overcome. Přimělo mě to vzpomínat.

Je to smutné, protože nevíš, že ti běží lhůta. Ale aspoň tušit bys měl. A jestli něco neuděláš – něco – tak se začnu vzdalovat. Možná tě neodstřihnu hned. Možná to půjde pomaleji. Možná se to nikdy nepodaří.

Jsem unavený. Už mě nebaví zkoumat to tenké vlákno zpětné vazby, která jde od tebe ke mně. Je tam, ale je tak nepatrná, jako by skoro ani nebyla. Cítím to už delší dobu. Je načase odejít. Vrátit se tam, odkud jsem přišel.

Jsem snivec. Napůl kráčející, napůl snící. Napůl v realitě, napůl ve snu. Nejsem stavěný pro život v tomto světě. Věděl jsi to? Napadlo tě někdy, že nejsem ten, pro koho budou lidé plakat, protože tu není? Nikdy nebudu nikomu chybět.

Tenhle krátký návrat mezi lidi mi vzal víc, než mi dal. Mně, Korunovaného blázna a obludu milující obludy, jsi vylákal z ulity na světlo. Pořád mě z toho bolí oči. Řekl jsi mi, že to stojí za to. Podal jsi mi ruku a pomohl mi vstát. Ale chodit jsi mě nenaučil. Svým způsobem jsi přesně ten přítel, kterého bych nikdy dobrovolně nechtěl. Ale už tě mám a bude hodně těžké tě nemít.

Měl bych se vrátit domů, do snů. Do příběhů a ticha. Do svých představ a světů, které mi leží na dlani. Jestli se to stane, cesta zpátky bude těžká. Jestli mě to necháš udělat, nikdy ti to neodpustím.

Jsou tři třicet. Pes prošel kolem vlka. Vlk běží ke čtvrté hodině ranní. Měsíc visí na obloze, velký a žlutý. Nejsem beatník. Škoda, škoda. Ale všichni nemůžeme být všechno. Běží ti čas. A ty o tom pořád nevíš. A nebudeš vědět, protože tohle si nikdy nepřečteš.

Je mi to opravdu moc líto.