Encyklopedie slz

        Do jednací síně jsem vstoupila v brzkém ránu. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, svět zůstal tam venku. Odsud nebylo kam utéct, jediné, co mi zůstalo, byla povinnost k práci. Jednací síně nemají okna. Jsou moderní, vyložená dřevem a navozují pocit tísně. Jste v nich odříznutí od všeho a jediná realita je soud.

      Vytvářela jsem jeden protokol za druhým. Na mé tváři byste nepoznali, že se něco děje. Úspěšně jsem klamala ten malý justiční mikrosvět, zatímco do mého nitra se hnala bouře.

      Justiční areál byl dnes především mým azylem. Utekla jsem do něj před horkým, dusným dnem, který nesliboval pražádnou úlevu. Po noci strávené vzhůru jsem uvítala změnu prostředí jako žíznivý vodu. Oblékla jsem se do černé, ačkoliv ta barva do mne všechno to horko vtáhne. V kanceláři jsem zatáhla obrovské žaluzie, sahající od stropu až k parapetu oken, a místnost utonula v hutném šeru. Za okny byla tráva vzpružená včerejším deštěm a mladičké ráno. Jenže já v tu chvíli slunečný den, který se teprve klubal, prostě nechtěla a nemohla snést. Do kanceláře jsem se zavrtala jako do nory.

      Jenže jak jsem mohla tušit, že dne se setkám s celým zástupcem plačců?

      Tady u nás se vůbec velmi často pláče. Velmi často a velmi marně.

      Pláč bezmoci – to je marný pláč. Často je vidět, když bereme do vazby. Jestliže řeknete soudci, že bydlíte někde v chatce, když tvrdíte, že jste právě začali pracovat, ale nemáte smlouvu, když ani nevíte jméno svého zaměstnavatele, ven vás už prostě nepustí. Zvlášť když máte na krku podmínku, jste zkušený recidivista a zase jste kradli. Můžete si plakat po libosti, je vám to k ničemu.

      Pláč ze vzteku – ten je nejhorší. Slzy se rodí z hněvu a nenávisti, jako by mimoděk. Jejich majitel si jich nemusí ani všimnout, zaschnou dřív, než doputují k bradě. Lidé, kteří pláčou z hněvu, nepředstírají, že jsou nevinní. Ale budou vás nenávidět za to, že jste je za tu vinu potrestali.

      Úlevný pláč je často zaměňován za nevěřící. Když máte nedůvěru k právnímu systému, ale ten vám nakonec dá beze všeho za pravdu, že jste se pouze bránili, a zprostí vás obžaloby, za slzy úlevy se nestydíte. Naproti tomu nevěřící pláč přichází tehdy, když za dvě facky dostanete podmínku. I to už jsme tu měli.

      Slzy radosti – ty nejsou tak časté. Jsou výjimečné. Znamenají naději, že se člověk může domoci spravedlnosti, která konečně přestala bloudit se zavázanýma očima po chodbách soudu a začala trestat ty, kteří si to zaslouží.

      Jenže to se pořád ještě nacházíme v utopických vizích.

      Já neplakala. Ještě ne. Zdálo se však, že z encyklopedie slz si nakonec budu muset vybrat.

      Večer předchozího dne mi zavolal švagr z Bělehradu, že zemřela má sestra. Dopíjela jsem sklenku vína. Do té chvíle jsem měla poklidný večer. Potom — nic.

      Když jsem se narodila, mé sestře Marii bylo deset let. Naše maminka nebyla na děti příliš stavěná. Přijala nás s určitým zdvořilým odstupem. Nepovažovala děti za jediný smysl života, touhu obětovat se nám na úkor sebe neměla. Nestrádaly jsme však, svou povinnost vychovat nás si splnila. Ke starší dceři chovala větší náklonnost. Já byla oblíbencem svého starého tatínka.

      Náš tatínek byl včelař. Pamatuji si ho se síťovanou kuklou, opatrně sahajíc do bzučících úlů. Fascinovalo mě, jak jemně dokázal zacházet s křehkými včelami, ač sám byl hřmotný a prchlivý. Zvuk včelstva si pamatuji dodnes. Občas ho slýchám ve snech, a tehdy cítím nostalgii spojenou s domovem. Med jsme stáčeli do sklenic a nechávali ho zkrystalizovat až do úplné nehybnosti. Už nikdy potom jsem lepší nejedla. Litovala jsem, že jsem se od něj neučila víc.

      Když jsem byla malá, plakala jsem často. Nosila jsem si domů úrazy jako do sbírky. Marie byla ta, která mi ošetřovala rozbitá kolena. To ona řešila mé problémy a brzdila mou divokost. Maminka ke mně nebyla ani lhostejná, ani vřelá. Odbývala mě úsměvem, ale ten mi tak docela nepatřil. Marie byla její prvý opak, vážná a zamlká. Byla to však ona, kdo se staral, aby se mi nikdy nic zlého nestalo. Bděla nade mnou jako anděl strážný.

      Nakonec se vdala za muže o jedenáct let staršího. Šla za ním s odvahou i nejistotou do cizí země, kde neměla zázemí, rodinu ani svůj rodný jazyk. V Bělehradě měla jen svého muže a pak i syna. Tehdy jsem poprvé pocítila tu propastnou vzdálenost. Nejen věk, ale i kilometry nás rozdělily. Zůstala jsem sama, ale pro mě to bylo snazší, protože jsem byla dítě.

      Marie jezdila domů pravidelně, jednou ročně. Měla jsem pocit, že každý ten rok se před mýma očima mění. Zažila hluboký stesk po domově, který vyvažovala láska k synovi, i strach z bombardování, které postihlo Bělehrad na prahu nového Milénia. Vyprávěla mi, jak tlaková vlna roztříštila okno, pod kterým spali, a že má od té doby strach zavřít oči a nechat se ukolébat do snů.  

      Moje sestra byla krásná, měla v sobě cosi jedinečného a oduševnělého. Když přijížděla z té velké dálavy, připadala mi jako jiný člověk, který se nepodobal nikomu, koho jsem kdy znala a potkala. Uvědomila jsem si, že vůči ní občas cítím ostych. Vytvořil se mezi námi jakýsi přirozený a pokojný odstup. Ve svých pravidelných návštěvách pro mě přestávala být sestrou a začala být vzácným hostem.

      Až jsem si jednoho dne uvědomila, že se něco velmi, velmi změnilo.

      Jezdila čím dál méně a čím méně jezdila, tím více jsem měla pocit, že už to není ona. Tvář jí zbrázdily vrásky, ale i něco, na co jsem nedokázala nahlédnout. Oči jí zmatněly, koutky rtů poklesy a cosi jí bralo život, snad nemoc nebo ten život sám. Trápila se a možná volala o pomoc. Jenže já si toho nevšimla. Byla jsem pro ni stále dítě. Nedovolila mi nahlédnout do svého nitra.

      Poslední roky jsem žila obavami, jakýmsi tušením, které mě nutilo na ni neustále myslet. Ale neudělala jsem nic, abych je ukonejšila.

      Vůbec nic.           

      Dnešek byl jako neskutečný sen. Doufala jsem, že se probudím, ale stále jsem dlela ve vydýchané místnosti, kde byla z klimatizace zima. Vydržela jsem bez jediné slzy, vypracovala všechny protokoly. Všichni plačci se mi slili v jedinou šmouhu. Jejich obličeje už bych podruhé nepoznala. Málokdy se na ně dívám. Je jich příliš, příliš mnoho.

      Když jsme konečně skončili, soudce již odešel a ruch lidí utichl, zbylo na mě, abych uzamkla místnost a zhasla světla.

      Uzamkla jsem místnost. Zhasla světla. A usadila jsem se zpátky na své místo. Nebála jsem se, že by tu za mnou někdo šel. Přivřela jsem oči a podepřela si rukou pravou tvář. Měla jsem těžkou hlavu, znavenou a utrápenou. Místnost tonula ve tmě, svítily jen zelenkavé žárovky označující nouzové východy. Tma byla uklidňující a přívětivá. Nikdo mě neviděl, nikdo mě nesoudil, nebyl tu jediný zvuk. Konečně jsem se cítila klidná.

      Zhluboka jsem se nadechla. Jednou. Dvakrát. Pak se mi oči zaplavily slzami.

      Zoufale, žalostně jsem plakala. Plakala jsem jako nějaký poslední a zapomenutý teskný tvor. Neschopná smířit se s tím, že moje sestra zemřela tak daleko ode mne, beze slova, daleko, daleko, daleko.... tak daleko ode mne...

      Plakala jsem marným pláčem bezmoci, že už nic nemohu vrátit, že nic nezměním, a plakala jsem z hněvu, že mě toho všeho ušetřila, plakala jsem čistou, primitivní radostí, že žiji a zoufalstvím, že jsem přežila, plakala jsem úlevou, že nevidí, jak sedím zhroucená ve tmě a nemohu vydat jediný zvuk, jen plakat.

      Ještě dlouho poté, kdy padla poslední slza, jsem se nedokázala zvednout. Pak jsem se pomalu, opatrně, plížila chodbami soudu jako stín. Když jsem konečně vyšla ven z budovy, na město se snášel soumrak. Moje plíce naplnil dusný vzduch a já lapala po dechu, dokud jsem si nezvykla. Musela jsem. Cítila jsem to jako povinnost a věděla jsem, že se nikdy nedokážu smířit.

      Odešla jsem bez ohlédnutí, zítra mě zase čeká práce. Všechen pláč zůstává v jednacích síních, a tak jsem ho nechala tam.