Definice tmy

Pod rouškou noci hraje svou hru tma a člověk. Probudil jsem se a mé oči neviděly nic. Můj pokoj tonul v temnotě daleké svítání a okno zatažené závěsy bylo mým věznitelem. Na kratičkou chvíli jsem to „nic“ pocítil intenzivně na svém těle. Zcela naplňovalo prostor a nedávalo mi jedinou šanci na únik. Pro tvora, který se zve člověkem a který ve tmě téměř nevidí, je tento okamžik okamžikem naprostého odloučení od všeho, co je v denním světle přirozené.

Moudré poučky napovídají, že absolutní tma neexistuje. Že je vždy a všude přítomna alespoň nepatrná část světla. A tak, než vaše oči přivyknou té nepřirozené a přesto reálné skutečnosti, napadne vás, čím vlastně v tu chvíli jste.

Sevřel jsem prsty na rukou. Ten pocit hmatu, doteku, se v mé hlavě usídlil jako ujištění, že existuji. Že stále jsem. Ačkoliv jsem se probudil v místě, které důvěrně znám, nebyl jsem si jistý, zdali ho „skutečně“ tak dobře znám. Když usínám, všechno se vytrácí. Když spím, možná i věci kolem mě sní své sny. A možná taky ne.

Zdálo se mi ovšem, že i mé tělo ležící ve tmě je jiné. Tvary mých prstů na rukou se zdají cizí, připadám si vzdálený svému vlastnímu já. Kdybych je nikdy neviděl, jak bych si je mohl představit? A mohl bych vůbec? Protože čím víc se jich dotýkám, čím víc je snažím hmatem zformovat v podobu, tím víc mám pocit, že mi nepatří. Že to nemohou být mé prsty. Že nejsou ničí.

Tma si se mnou hraje. Ví, že jsem nejistý. Teď spočívám na jejím území, v jejím čase. Stačilo by jediné. Abych sáhl na vypínač lampy na mém nočním stolku a všechna ta nejistota, ten neznámý svět, všechno by zmizelo. Ale já už jsem součástí její hry na uvědomění. Člověk je tvor zvláštní a nepředvídatelný. Zpravidla volí přímou cestu. Ale někdy… Někdy se vydá tam, kam kráčí hrdinové v pohádkách za svými nesplnitelnými úkoly.

Charakteristické obrysy pokoje začaly pomalu vyvstávat do jakési neznámé podoby toho, čím ve skutečnosti byly. Velmi pomalu. Velmi váhavě. Začal jsem přivykat světu, který mi byl cizí. Když zmizí barvy, zmizí záchytný bod vidění. A v tu chvíli přichází zvuk.

Jaksi plnější, živější. Jaksi skutečnější. Co neslyšíte ve dne, náhle na vás ve tmě promlouvá. S příchodem tmy se probouzejí půlnoční tvorové. Odpoví na volání svého živlu a zahalí se do něj, ponoří se, skryjí. Nejsou vidět, ale jsou. Stejně jako jsem byl v tu chvíli já. Jako byl můj dech, tichý tlukot srdce, zvuk kůže otírající se o kůži. Ale já nebyl půlnoční tvor. Byl jsem jen člověk, který si náhle uvědomil, že stejně jako absolutní tma, neexistuje absolutní ticho.

Přestože byly dveře mého pokoje zavřené, slyšel jsem slabý tikot hodin, které visely na zdi v kuchyni. Byly tam právě proto, aby mě jejich zvuk nerušil. Ale když teď na ně byla aplikována tma, slyšel jsem ho jasně. A čím víc jsem naslouchal, tím víc se zdál zřetelnější. Pravidelné, tlukoucí srdce hodin, které mi odpočítává čas. Mně a blížícímu se ránu. Hodiny jsou lhostejné. Ale využívají mé náhlé slabosti k tomu, aby připomněly svou existenci.

Židle u mého stolu slabě zaskřípěla, ačkoliv na ní nikdo neseděl. Podlaha vydala nepatrný zvuk logický jen tehdy, kdyby na ní někdo přenesl váhu z nohy na nohu. Okno zavrzalo, jako bych se ho snažil otevřít, avšak já sotva pohnul svými myšlenkami. Na tabuli skla dopadly vzdálené zvuky aut a něčí smích. Jako bych slyšel něco, co jsem neslyšel nikdy předtím. A tomu všemu se možná smál vesmír a hvězdy na nočním nebi, že jsem tak ustrašený, najednou tak malý.

Jediný zvuk, který v té hře chyběl, byl můj hlas. A tak jsem promluvil. Vyřkl jsem první slova, která mě napadla. Řekl jsem: „Už nechci hrát.“

Byl to příliš hlasitý zvuk, ačkoliv jsem šeptal. Naplnil prostor. Jako by to byl jediný zvuk na světě a můj pokoj byl ten svět. Ale zároveň mi dodal tu poslední jistotu, že někde na planetě Zemi, mezi tolika lidmi, tolika městy, někde v malém pokoji, jsem já. Někde. A tak jsem rozsvítil světlo.

Tma se stáhla a ustoupila do stínů v koutech pokoje. Schovala se za mou skříň, pod postel, stoupla si za závěs, usadila se ve škvírách za mým stolem. Mnoho z ní nezbylo. Přijal jsem její pravidla a ona teď musela respektovat ta moje.

Nechal jsem světlo rozsvícené, odhrnul závěs, dokonale probuzený, a čekal na svítání. A když obloha začala blednout a hvězdy jedna po druhé mizet, usmál jsem se. Někdo by řekl, že tuto partii jsem vyhrál já. Jsem ješitný. Jsem přeci člověk. Ale pravdou je, že ceny pro vítěze se nikdy nedočkám a v hloubi duše to vím.

Tma je kouzelník, pravím já. Věřte mi. A když vás vyzve ke své hře, berte tu výzvu vážně. A nemějte strach. Protože co je skutečné ve dne, je skutečné i ve tmě. Jen je to všechno trochu jiné.

Moudré poučky napovídají, že absolutní tma neexistuje. Že je vždy a všude přítomna alespoň nepatrná část světla. A tak, než vaše oči přivyknou té nepřirozené a přesto reálné skutečnosti, napadne vás, čím vlastně v tu chvíli jste.

Sevřel jsem prsty na rukou. Ten pocit hmatu, doteku, se v mé hlavě usídlil jako ujištění, že existuji. Že stále jsem. Ačkoliv jsem se probudil v místě, které důvěrně znám, nebyl jsem si jistý, zdali ho „skutečně“ tak dobře znám. Když usínám, všechno se vytrácí. Když spím, možná i věci kolem mě sní své sny. A možná taky ne.

Zdálo se mi ovšem, že i mé tělo ležící ve tmě je jiné. Tvary mých prstů na rukou se zdají cizí, připadám si vzdálený svému vlastnímu já. Kdybych je nikdy neviděl, jak bych si je mohl představit? A mohl bych vůbec? Protože čím víc se jich dotýkám, čím víc je snažím hmatem zformovat v podobu, tím víc mám pocit, že mi nepatří. Že to nemohou být mé prsty. Že nejsou ničí.

Tma si se mnou hraje. Ví, že jsem nejistý. Teď spočívám na jejím území, v jejím čase. Stačilo by jediné. Abych sáhl na vypínač lampy na mém nočním stolku a všechna ta nejistota, ten neznámý svět, všechno by zmizelo. Ale já už jsem součástí její hry na uvědomění. Člověk je tvor zvláštní a nepředvídatelný. Zpravidla volí přímou cestu. Ale někdy… Někdy se vydá tam, kam kráčí hrdinové v pohádkách za svými nesplnitelnými úkoly.

Charakteristické obrysy pokoje začaly pomalu vyvstávat do jakési neznámé podoby toho, čím ve skutečnosti byly. Velmi pomalu. Velmi váhavě. Začal jsem přivykat světu, který mi byl cizí. Když zmizí barvy, zmizí záchytný bod vidění. A v tu chvíli přichází zvuk.

Jaksi plnější, živější. Jaksi skutečnější. Co neslyšíte ve dne, náhle na vás ve tmě promlouvá. S příchodem tmy se probouzejí půlnoční tvorové. Odpoví na volání svého živlu a zahalí se do něj, ponoří se, skryjí. Nejsou vidět, ale jsou. Stejně jako jsem byl v tu chvíli já. Jako byl můj dech, tichý tlukot srdce, zvuk kůže otírající se o kůži. Ale já nebyl půlnoční tvor. Byl jsem jen člověk, který si náhle uvědomil, že stejně jako absolutní tma, neexistuje absolutní ticho.

Přestože byly dveře mého pokoje zavřené, slyšel jsem slabý tikot hodin, které visely na zdi v kuchyni. Byly tam právě proto, aby mě jejich zvuk nerušil. Ale když teď na ně byla aplikována tma, slyšel jsem ho jasně. A čím víc jsem naslouchal, tím víc se zdál zřetelnější. Pravidelné, tlukoucí srdce hodin, které mi odpočítává čas. Mně a blížícímu se ránu. Hodiny jsou lhostejné. Ale využívají mé náhlé slabosti k tomu, aby připomněly svou existenci.

Židle u mého stolu slabě zaskřípěla, ačkoliv na ní nikdo neseděl. Podlaha vydala nepatrný zvuk logický jen tehdy, kdyby na ní někdo přenesl váhu z nohy na nohu. Okno zavrzalo, jako bych se ho snažil otevřít, avšak já sotva pohnul svými myšlenkami. Na tabuli skla dopadly vzdálené zvuky aut a něčí smích. Jako bych slyšel něco, co jsem neslyšel nikdy předtím. A tomu všemu se možná smál vesmír a hvězdy na nočním nebi, že jsem tak ustrašený, najednou tak malý.

Jediný zvuk, který v té hře chyběl, byl můj hlas. A tak jsem promluvil. Vyřkl jsem první slova, která mě napadla. Řekl jsem: „Už nechci hrát.“

Byl to příliš hlasitý zvuk, ačkoliv jsem šeptal. Naplnil prostor. Jako by to byl jediný zvuk na světě a můj pokoj byl ten svět. Ale zároveň mi dodal tu poslední jistotu, že někde na planetě Zemi, mezi tolika lidmi, tolika městy, někde v malém pokoji, jsem já. Někde. A tak jsem rozsvítil světlo.

Tma se stáhla a ustoupila do stínů v koutech pokoje. Schovala se za mou skříň, pod postel, stoupla si za závěs, usadila se ve škvírách za mým stolem. Mnoho z ní nezbylo. Přijal jsem její pravidla a ona teď musela respektovat ta moje.

Nechal jsem světlo rozsvícené, odhrnul závěs, dokonale probuzený, a čekal na svítání. A když obloha začala blednout a hvězdy jedna po druhé mizet, usmál jsem se. Někdo by řekl, že tuto partii jsem vyhrál já. Jsem ješitný. Jsem přeci člověk. Ale pravdou je, že ceny pro vítěze se nikdy nedočkám a v hloubi duše to vím.

Tma je kouzelník, pravím já. Věřte mi. A když vás vyzve ke své hře, berte tu výzvu vážně. A nemějte strach. Protože co je skutečné ve dne, je skutečné i ve tmě. Jen je to všechno trochu jiné.