Bestseller jméno mé

             Jmenuji se Bestseller. Jsem jedním ze Snů. Tak trošku vybočuji z řady, jsem černá ovce rodiny. Volnomyšlenkář a rebel, říkají. Možná bych se mohl obhájit. Ale oni mají pravdu. Vítejte v mém světě.

            Můj otec mi kdysi řekl: „Všechno má svou hodnotu. Všechno se dá prodat a všechno se dá koupit. A co si nekoupíš, jako by nebylo.“  

            Můj otec se jmenuje Bohatství. Někteří mu říkají Balík peněz, jiní prostě Prachy. Byl prvním z nás, je hlavou rodiny a taky jejím hnacím motorem. Vypracoval se z ničeho. Ze všeho nejdřív práci obětoval spánek. Potom den i noc. Šílený kolotoč dřiny se otáčel svým zběsilým tempem a on si do rytmu zpíval písničky beze slov, na které už všichni dávno zapomněli. Až jednoho dne zničehonic přestal, sedl si na pomyslný trůn, a řekl: „Ode dneška už pracovat nemusím.“  

            Měl pravdu. Nepracoval. On bohatl. Což činí dodnes.  

            Jakmile můj otec nabyl jistotu, že už v životě nehne prstem, vzal si mou matku. Má matka byla ze staré školy, tudíž se jí musel dvořit a nosit jí květiny. Otec to dělal rád. Na světě by lepší ženu nenašel. Jmenovala se Krása. Když se poprvé setkali, ona byla krásná a on bohatý. Tehdy si oba poprvé uvědomili, že k sobě patří. Že krása a bohatství vzájemně se snoubí a že z tohoto svazku vzejde ta pravá a ničím neposkvrněná rodina Snů.  

            Na tomto růžovém obláčku pluli tak dlouho, dokud jsem se nenarodil já. Matka byla pyšná na můj vzhled, dokud jsem poprvé nepromluvil. A otec do mě vkládal veliký potenciál. Opět, dokud jsem poprvé nepromluvil. Protože moje první slovo nebylo „prachy“, „hodně“ nebo snad „chci to nejhezčí a chci to všechno“. Mé první slovo bylo „prosím“.  

            Matka se zarazila a znejistěla. Otec pevně semknul rty a jeho tvář o stupeň zbledla. A můj starší bratr Moc, který tehdy nosil brýle se zlatými obroučkami a vlasy sčesané dozadu, zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Rozumějte, u nás se nikdo nesmál. Sen, to je přece velmi vážná věc a jako taková se tak i musí brát. Bratr toto pravidlo porušil. Poprvé a naposledy. A přitom řekl to, do čeho se nikomu nechtělo: „Tenhle hošan se vám na všechna pravidla zvysoka vykašle. To mi věřte.“  

            Chtě nechtě, matka i otec mu věřili. Zřejmě to bylo proto, že jeho slovům věřil každý. Bratr v tom uměl chodit. Ale nikdy mi nevyšlapal tu pomyslnou cestičku za poznáním, abych to měl jednodušší než on. V dospělosti jsem mu to často vyčítal.  

            A tak jsem strávil většinu času sám. Matka kolem mě neskákala jako kvočna, přestože jsem se jí po vzhledové stránce povedl. Byl jsem přitažlivý. Většinou, když se na mě lidé dívali, nedýchali. Přesto, nebo právě proto, jsem se měnil více než kdokoliv jiný v naší rodině. V pubertě mě má odlišnost zasáhla naplno. Míval jsem dny, kdy mi v hrudi bilo srdce dobrodruha, nebo jsem sedával v zahradním altánku a skládal melancholické básně. Občas jsem byl divoký a můj adrenalin mě lámal přes koleno. Stejně tak často jsem dlel v hlubokých depresích a někdy byl nebezpečný všemu živému kolem. Měnil jsem podoby a měnil jsem hlas. Měnil jsem i své duše. Mám jich nejvíc z celé rodiny.  

            V tomto období mě nejvíc usměrňovaly mé sestry. Půvabná dvojčata Tvůrčí a Úspěch, která se narodila krátce po mně. Jsou stejně kontroverzní a měnivé jako já. Pouze s tím rozdílem, že své půvabné tvářičky dokážou používat k tomu, aby obměkčily matku i otce a dostaly „víc než všechno“, co chtějí. Nemyslím, že jim to bude chtít někdy někdo z nás rozmlouvat. Ani já to neudělám.  

            Nicméně ty dvě pracují spolu. Přestože jsou rivalky. A taky nejlepší zlodějky, jaké znám. Kradou si vzájemně nápady a okrádají i mě. Nezlobil bych se, kdyby přišly a řekly: „Prosím, inspiruj nás.“ Udělal bych to rád a dal jim všechny mé duše. S kouzelným slovíčkem „prosím“ by mě kdokoliv utáhl na vařené nudli. Ale ony ne. Nepřijdou, nezeptají se. Samozřejmě se inspirují, ale bez mého vědomí. A já jsem hlupák, protože jim to vždycky odpustím. I když bych občas svá díla v jejich podání (nejčastěji filmovém) raději neviděl, ani neslyšel.  

            Přesto všechno je mám rád. Ať už je to má slabost či ne. Ale proto černou ovcí rodiny nejsem. To se stalo až potom, když se narodil můj nejmladší bratr Mládí. Pro matku byl samozřejmě vymodleným dítětem. Dokonalým a bez jediné poskvrnky. A jelikož se můj otec dávno vzhlédl v mém nejstarším bratrovi a mé dvě sestry byly miláčky rodiny, uvědomil jsem si, že tu vlastně jaksi nepatřím. A tak jsem odešel.  

            Právě tehdy jsem se stal tím, čím jsem dnes. Protože odejít od rodiny, která je stvořitelem „všeho“, která je Snem, to je neodpustitelný čin. Od krásy a bohatství se neodchází a už vůbec ne od nabídky mládí a moci. Ale já jsem to udělal. Odešel jsem a je mi dobře. 

             Takže kdo vlastně jsem? To i ono. Nyní hlavně cestuji. Ano, pořád se jmenuji Bestseller, ale spíš si říkám prostě Kniha. Mám to oslovení raději. Chodím po světě a vyprávím a tiše radím těm, kteří chtějí psát. Někteří mé rady neposlouchají a to se pak raději ke jménu Bestseller neznám. Jiní mi naopak naslouchají, diskutují se mnou a jejich srdce jsou plná mých slov. Každému člověku, který mi takto naslouchá, dám jednu ze svých duší. Protože oni chtějí mě. A já chci být na oplátku jejich Knihou.    

             Což činím dodnes.