Není kultura jako kultura, aneb postřeh z Jazz Goes To Town..

V poslední době slovo kultura slýcháme převáže v souvislosti s politikou, tzv. politickou kulturou, což v podstatě obsahuje to, jak se osoby veřejně činné chovají, jak mluví, jak vystupují na veřejnosti. Avšak stále ještě tu máme i kulturu hudební, kulturu divadelní, kulturu architektonickou...a já můžu potvrdit, že narozdíl od kultury politické, která upadá, naše kulturní scéna hudební naopak zvyšuje svoji úroveň, a potvrdil jsem si to i na XIV.ročníku hudebního festivalu Jazz Goes To Town.

Nemohu tu hodnotit všechny účinkující, avšak během jednoho večera, který jsem absolvoval v tzv. hudebním jazzovém maratonu, jak tento festival nazval uvádějící Vojtech Hueber (mj. uvádí Jazzový podvečer na ČRo3 Vltava, každý den 17.45-18.30), jsem si udělal přibližný obrázek o tom, jak kvalitní interpreti považují za čest hrát českému publiku. A je mi to naprosto jasné - i ti nejlepší. 

Z celého festivalového programu jsem si vybral za svůj ten den, když vystupovali hudebníci mně poměrně známí, někomu méně známí - hlavní festivalový večer v pátek 17.10.2008. Co musím říci, že celý večer byl jak po hudební a zvukové, tak po organizační stránce výborně vyřešen. Organizátoři využili velmi širokého pódia v Kongresovém sálu Aldis v Hradci Králové, a aby zabránili zbytečnému protahování a prostojům, tak celý večer rozdělili na dvě části, kdy v každé části zahrály dvě kapely. A jak vyřešili výměnu kapel? Jednoduše - na pódiu byly nachystány dvě kapely najednou, kdy jedna hrála na jedné půlce pódia, a druhá měla vybavení připravené na druhé půlce pódia, a v momentě kdy první kapela dohrála, tak naběhla druhá kapela na druhou polovinu pódia a během několika minut hudební program pokračoval. Jak jednoduché a jak geniální. Po odehrání dvou kapel ze čtyř byla hodinová pauza, během které technici bleskově přestavěli pódium a vybavení pro druhou část večera, a večer po hodince ve stejně skvělé atmosféře pokračoval.

Co se týče zvuku, musím zvukaře jen pochválit, protože neřešili zvuk způsobem že "dáme to hodně nahlas a lidem se to bude líbit", ale že jednotlivé nástroje byly vyrovnané, hlasitost taková, aby to lidi neuspávalo, ale zase aby nám pak týden nepískalo v uších, klavír byl jasný, kontrabas basový, bicí nebyly rozplizlé.

A nyní bych se rád vyjádřil k účinkujícím.

Stevens/Fonda Group: Tato čtveřice již postarších pánů z USA ukázala tu stránku jazzu, která málokoho osloví, ale po stránce hudební je docela náročná a bláznivá, přesto ani mě jejich vystoupení moc neuchvátilo, a byl jsem docela rád, že přidávali jen jednu skladbu, a pak už je Vojtěch Hueber svým vykecáváním se nepustil na pódium.

Luboš Andršt Band ft. Emil Viklický & Jan Hrubý: Na toto uskupení jsem byl poměrně zvědav, protože jednak je Luboš Andršt český kytarový veterán, ale hlavně hrát jazz jsem ho slyšel naposledy na jeho albu z let devadesátých, od té doby jsem ho slyšel jen ve společnosti Michala Prokopa a různých bluesových úletech. Avšak již první skladbou mi dal najevo, že hrát jazz s parádní energií ještě umí, a v doprovodu mladších hudebníků Wimpy Tichoty, Ondřeje Kabrny,  Michala Hejny, Pavla Plánky ukázal že i v našich hudebních vodách se najdou muzikanti srovnatelní se světovou špičkou. Hostující Emil Viklický a Jan Hrubý, Andrštovi vrstevníci, byli takové příjemné zpestření, hlavně Emil Viklický ukázal, že jeho poslední nudná alba staropáprdovského jazzíčku jsou doufám jen nějaká slabší chvilka, protože jeho sóla na tomto koncertě byla skvělá. Avšak když už jsme u těch klavíristů, nesmím opomenout mladého a talentovaného, a poměrně už známého klavíristu Ondřeje Kabrnu, který možná zastínil i Emila Viklického.

Pawel Kraczmarczyk Audiofeeling Quartet: Abych se přiznal, tak nějak jsem dopředu čekal, že tento muzikant se svými kolegy nám ukážou, na jak vysoké úrovni je polská jazzová scéna, ale že svým vystoupením doslova smetou publikum, jsem nečekal. Čtveřice mladých polských muzikantů, s věkovým průměrem kolem dvaceti let, ukázali typicky melancholický, někdy agresivní, naštvaný i něžný jazz, ze kterého byla silně cítit inspirace a vliv Skandinávie. Frontman a klavírista Pawel Kraczmarczyk se někdy doslova mazlil se svým nástrojem, doslova až "ležel" na klaviatuře, a střídal se v sólech se saxofonistou Radkem Nowickym a kontrabasistou Wojciechem Pulcynem, za parádního doprovodu famózního bubeníka Sebastiana Frankiewicze, z jehož rytmických hrátek jsem nadskakoval na sedačce. Rozhodně doporučuji toto uskupení navštívit, protože to stojí za to!

 Mike Stern Band with Randy Brecker, ft.Dave Weckl & Ch.M.Doky: A na konec přišla samozřejmě hlavní hvězda večera. Po dohrání polských mladíků byla patnáctiminutová pauza, kdy si muzikanti přišli na pódium naladit nástroje a doladit zvuk, a i když se Vojtěch Hueber snažil publikum přinutit aby si jich nevšímalo, tak Mike Stern sám dal svými výkřiky a úsměvy směrem do publika najevo, že je velmi dobře naladěn, a že ho to pořád baví. Jen jsem se zděsil, když na pódium vstoupil Randy Brecker, protože jeho šouravá chůze, zhroucený postoj a takřka čistě bílý porost na jeho hlavě dával najevo, že ani u něj si čas nedává načas, a stáří ho dohání stejně nemilosrdně, jako těžká nemoc dohnala jeho bratra Michaela vloni 7.ledna... Avšak jakmile začali hrát, a Randy Brecker nasadil, ukázal nám, že stáří nestáří, fouká mu to pořád stejně parádně, a tak jsme měli šanci vyslechnout Sternovy nejznámější skladby v netradičním podání kytara, trubka, basa, bicí, a že to stálo za to. Dave Weckl odvedl jako vždy parádní práci, Doky s baskytarou i kontrabasem byl famózní, a Mike Stern s Randy Breckerem se střídali v sólech a je nutno poznamenat, že i když Mike Stern hraje už několik let prakticky stejná sóla, tak naživo to bylo přecijenom jiné. A když na závěr přidali Some Skunk Funk, tak jsem měl husí kůži. Každý si asi po tomto vystoupení udělal jasno, proč je Mike Stern právem považován za jednoho z nejlepších kytaristů na světě.

Takže to by bylo asi tak všechno, co o tomto večeru říct. Nutno poznamenat, že ani druhý hlavní festivalový večer musel být úžasný, protože jak Erik Truffaz nebo Misha Alperin patří mezi špičku. Ale jedno je jasné - díky festivalu Jazz Goes To Town, se i české publikum může těšit z návštěv (a stále častějších) hudebníků, o kterých se jim ani nesnilo, že by je někdy mohli vidět.

Přeji krásný státní svátek, a nejlépe ve společnosti dobré hudby.

Pepa Vys.