Je to špatné, s těmi muzikanty...

Je to tak špatné, nebo jsem tak slepý...?

Abych dopředu zabránil různým dohadům a reakcím, rád bych se přiznal že toto je můj první blog, a tak nebude asi tak dokonalý, jak by mohl být.

Ve svém blogu bych se chtěl zmiňovat hlavně o muzice, o oboru, ve kterém se denně pohybuju. Avšak ne o nějaké lecjaké muzice, ale hlavně o té oblasti, o které mají čeští posluchači velmi, ale opravdu velmi malé vědomosti. Nebo mi tu snad dokážete v mžiku okamžiku vyjmenovat nějaké skandinávské muzikanty a autory, když vyjmu ABBA a Rasmus? :-)

 Také bych se chtěl zmiňovat o svých zkušenostech s lidmi z oboru, se kterými přicházím do styku často, se kterými hraju, jamuju, o tom jaké ji s nimi pořízení, jací jsou to lidé, jakou mají povahu...a tím dneska začnu.

S muzikou jsem začal už ve svých sedmi letech, kdy jsem i bez přípravky nastoupil rovnou na hodiny houslí v ZUŠ Police n. Met. Tam jsem chodil 4 roky, pak po přestupu na gympl jsem přešel na violu a té zůstal věrný též 4 roky. Ovšem do muzikantských vrstev jsem začal pronikat až po tom, co jsem začal šmrdlat kytaru.  Nejdřív jsem rok šmrdlal doma a snažil se zjistit jak se na to hraje, druhej rok jsem drhnul Hendrixe a bluesovou pentatoniku. Avšak zlom přišel v momentě, kdy jsem s bratrem, jeho spolužákem a mým spolužákem (taktéž bratry) založili naši první skupinu, zvanou Take It Easy Band, a naše muzika spočívala v naprosté improvizaci, jednoduchých tématech, plovoucímu rytmu a přehrávání skladeb Jimiho Hendrixe.  Avšak už od malička jsem doma vyrůstal na jazzu, a tudíž mě to k němu táhlo víc a víc. A tak zatímco kluci z kapely měli na prvním místě školu a pak muziku, já jsem doma cvičil a cvičil, stupnice, akordy, teorii, harmonii... a taky přišly první koncerty. 

První koncert jsme měli na naši školní akci, tzv. Gymplfestu, kde se pozvalo pár kapel, na školním dvoře se udělalo jakýstakýs pódium a hrálo se. Hráli jak naši kamarádi, kapely jako 4 Akordy, Instrumentální marmeláda, 9*mm...a dalo by se říct, že se akce vyvedla, koncert jsme dohráli a kytarista z kapely po nás se kvůli nám ožral, že prý tak dobrej nikdy nebude...no, když se na to koukám zpětně, já bych se po tom našem výkonu taky ožral, abych na něj zapoměl....:-)

A byly i další akce, koncerty, jamy...celkem jsem už hrál se spoustou lidí a muzikantů. Blues jam sessions, hraní v duu s kámošem bubeníkem, jen tak doma s bráchou (baskytarista), příležitostná hudební uskupení pro různé příležitosti..

Celkově by se ale dalo říct, že jedna společná vlastnost u všech lidí a muzikantů, co jsem s nimi měl tu čest, je nezodpovědnost a  bezstarostnost.

 Začalo to už bubeníkem v naší první kapele kterej místo aby trochu cvičil a zlepšil výkon, tak na to kašlal a bylo mu fuk že svým výkonem kazí i výkon nás ostatních. Pokračovalo to dále, tentokrát to byl baskytarista, se kterým jsem se pokoušel dát něco dokupy. To bylo pořád "jasně dopadne to, zahrajem si, něco nacvičíme" a pak to zase nedopadlo a všechno šlo do háje, až mi došla trpělivost, a poslal jsem to do kytek.  Pak přišli další a další, a dycky to ztroskotalo na lidech, to bylo pořád sliby že to už bude lepší, že to nějak dopadne, a skončilo to po pár jamech, protože to nikam nevedlo.

V tomhle kraji kde žiju už 19 let, je odjakživa velice málo muzikantů na muziku co bych chtěl dělat. Zpočátku jsem byl optimistou, a říkal jsem si, že ještě neznám dost lidí a nejsem dost dobrej abych si mohl vybírat. Jenže čas plynul, a já začal zjišťovat, že se vlastně nic nezměnilo, že každej dobrej muzikant tady buď je natolik vytíženej že si nemůže dovolit rozjíždět další kapelu, nebo že hraje muziku pro lidi (metal, britpop) a nemá odvahu jít do něčeho co skoro nikdo nezná. A i když si o sobě nemyslím že bych byl kdovíjak dobrej, to rozhodně nejsem, tak se špatnými muzikanty (velmi těžko se hledá hranice mezi dobrým a špatným) se dobrá a těžká muzika těžko dělá...:-/

Momentálně jsem zakotvil, aspoň do léta, v kapele, kterou jsem pracně dal dokupy v září. Ze začátku to vypadalo nadějně, bubeník výbornej, absolvent konzervatoře, učitel bicích, poslouchá funky a jazz...co lepšího si přát? Jenže! To by nebylo aby se něco nepodělalo. Začalo to opět sháněním basáka. První kontrabasista byl staromilec a jeho šmrdlání blues na kontrabas nám nesedlo. Jsme mladý, tak kurva! Ať to má trochu koule! Tak jsme vzali basáka co hraje se mnou v Bigbandu ZUŠ Police n. Met., že uvidíme. A zaplať pánbůh za něj. Akorát vyrostl na metalu, hraje metal, a s tím se do jazzu zařazuje špatně, chybí tomu groove, ale tak třeba se ještě vypracuje, držím mu palce. Saxofonista výbornej, též bez jazzové domácí výchovy, avšak talent, výborně cítí rytmus, má nápady, techniku. Ovšem troskotá to opět na trumpetistovi a bubeníkovi. Bubeník začal hrát v jedné místní kapele, nepoměrně úspěšnější než náš jazzfusion band, a začal tomu přizpůsobovat svůj volný čas. A tak často naše zkouška skončí po půl hodině, protože musí domů aby byl fit na zkoušku své druhé kapely. A trumpetista? Ten zase cvičí zásadně jen na zkoušce, pokud někdy na nějakou dorazí. No nezabili byste ho?

Nevím jak je to v jiných krajích, ale já už se těším, že vypadnu někam, kde to snad bude s hledáním lidí, s jejich přístupem, s jejich ctižádostí a odpovědností aspoň trochu lepší.