Hlavně neklopit hlavu!

Člověk během života prochází řadou zkoušek, a pokud v nich uspěje, nic z toho nemá. I tak bych popsal svoji životní filozofii. Jsem realista a trochu skeptik, tak se ani nedivte.

Vždycky když na mě dopadne splín a lehká depka (spíš špatná nálada, opravdová deprese je opavdu trochu něco jiného), vždy si říkám že jsou na tom ve světě lidi ještě hůř, a že to s čím my tu denně bojujeme (protivnej řidič autobusu, buzerativní učitel, maličký traktor s velkým vlekem na dvoukilometrovém úseku bez možnosti předjetí, ...) je naprostá prkotina ve srovnání s tím, s čím se musejí potýkat miliardy lidí jinde ve světě. I proto beru všechny věci s nadhledem, a když něco nevyjde, nepraštím první věcí o zeď, ale bojuju dál.

Když jsem začal hrát na kytaru, ještě jsem to bral spíš jako takovej pokus něco si dokázat, konečně předvýst lidem že ve mě taky něco je, a taky (mezi námi muži) na týpka s kytarou třeba i nějaký ty štěrbinky poletěj (pubertální naivita). Když jsem se smířil s tím, že na týpka s kytarou už dneska holky opravdu neletěj (v příštím životě to zkusím s motorkou), nevzdal jsem se, a našel jsem v hraní na kytaru jiné uspokojení. Kromě toho, že mi to dalo možnost zaměstnat mozek, a rozšířit si povědomí o všem, co mi ještě není známo, dává mi to i možnost konečně vyjádřit pocity a emoce, které bych nikdy vyjádřit či sdělit světu nedokázal. Když je mi smutno, vezmu si kytaru, zavřu se v pokoji, zhasnu světla, zatáhnu závěsy, pustím si svoji oblíbenou nahrávku a hraju si s ní. Nezáleží na tom co hraju, hlavně že hraju! Když jsem naštvanej, vezmu kytaru, pustim si pořádnej nářez z beden a hraju! Emoce vyventiluju, a nikomu to neublíží a mně to pomůže. A nedá se upřít, že díky takovýmto stavům už vznikl nespočet zajímavých nápadů a melodií, na kterých jsem potom vystavěl novou skladbu.

Dlouho jsem bral hraní jako koníček, zábavu na odpoledne a na večer, rozhodnutej o tom, že udělám maturitu, vystuduju vejšku, a kytara pro mě bude navždy jen koníček. Jenže vloni na jaře do mě něco náhle vjelo, a já se prostě rozhodl, že chci na konzervatoř. Zpočátku jsem o tom s nikým nemluvil, bylo mi hloupé hlavně rodičům říct, že po osmi letech na střední, chci zase na střední. Jenže ta touha studovat to co mě tak baví, žít jenom muzikou, studovat ji denně, mezi lidma který maj stejnou vášeň, byla tak silná, že jsem jednou nenápadně před rodiči zmínil, že bych to na konzervu rád zkusil. A rodiče neprotestovali. Dost mě to překvapilo, ale zároveň mě to nakoplo, a tak jsem začal ještě víc cvičit, připravovat se maximálně tak, abych uspěl. Jenže kámen úrazu byl v tom, že jsem se prostě narodil do špatného kraje. Doteď jsem na kytaru prakticky samouk (vyjímka je rok hodin klasické kytaru u p.Tomáše Ševců v ZUŠ Police n. Met.), a po čtyřech letech samoučení to zkoušet na konzervu v oboru jazzová kytara? Sebevražda? Ne. Začal jsem si zjišťovat co jsem nevěděl, začal jsem chodit na hodiny zpěvu a intonace, začal jsem dělat všechno jen pro to, abych uspěl. Avšak žádné iluze jsem si nedělal.

A tak mě ani tak nezasáhlo to, že při vyhlášení výsledků talentových zkoušek jsem nebyl mezi přijatými. Celkový počet zájemců: 6

Přijati: 2

Já: 3.

Není to k vzteku? Není. Tak to v životě chodí, a kdybych byl čtvrtý, třetí by byl někdo jiný. No a co? Myslím že jsem si aspoň prošel další zkušeností, vím jak to funguje u talentovek, vím co po lidech chtějí, a třetí místo mezi těmi fousatými týpky s deseti a více lety hraní? Neúspěch? Nemožné! Pro mě to byl signál, že jsem na správné cestě, a tudíž jsem nehodil flintu do žita, a hurá studovat dál, vždyť mám teď rok na to, abych se opět zlepšil, a za rok to zkusil znova. Proč ne? Udělám maturitu (za 4 dny, snad), zkoušky na vejšku, a kromě vysokoškolského vzdělání si zkusím znova udělat i konzervu. Budu mít vysokoškolský titul na práci a maturitu z konzervatoře na dělání koníčka. Hezké sny. Ovšem je jen na mě, jak se s tím poperu a co všechno s tím udělám, ovšem můžu všem slíbit že se nevzdám! Protože já se nikdy nevzdávám, a není možné, abych aspoň jednou neuspěl. Tak mi držte palce, a já Vám všem budu moc vděčný.

Děkuji, dobrou noc. (Vám, mně ne, já se jdu učit češtinu..:))